Článek
To je zase článek. Musím na něj reagovat. Jak jsem to tak četla, tak to vypadá, že nikdo nemá rád své děti. Ani bohatí, ani chudí. Nakonec to vypadá, že nikdo své děti asi nechtěl.
Je to až k neuvěření, ale já jsem neměla perfektní rodiče, ale známky jsem měla velmi dobré. Bavilo mě se učit. Moje matka se nikdy nezajímala o mě, školu, známky natož o to, co mě baví nebo nebaví. Musela jsem to říkat mým kamarádům z imaginárního světa. O sestru jsem se už zajímala já. Matka už pak byla nemocná a nakonec umřela. Mé sestře jsem se věnovala dostatečně, úkoly s ní vypracovala a pomáhala ji. Známky však stejně nebyli tak skvělé, jak bychom si přáli.
Paní píše, že známky nejsou tak důležité. Možná to je pravda, ale bez nich vás na školu nevezmou. Nakonec průměr není to jediné, co musí mít dítě, důležitý je i talent, a protože si školu vybírá podle sebe (ty co na to mají ty známky) mají výhodu a vyberou si ten obor, co je bude bavit.
Pak jsou tu ty děti, kteří nemají tak dobrý průměr a vybírají školu podle dostupnosti jejich znalostí. Tak ty si ten obor vyberou, protože musejí, někdy se trefí i do oboru, který je nakonec začne bavit.
Nakonec tu je poslední skupina dětí, kteří mají špatný průměr a musejí si vybrat školu tu, která na ně zbude. A pak školu nedokončí a jdou se základním vzděláním do práce. Většinou do nějaké fabriky. Možná vykládat a skládat zboží, nevím.
Takže říkat, že známky nejsou důležité je hloupost.
Podle mě by měla být škola od devíti a odpolední vyučování zrušené. Naučit děti jen důležité věci a zbytek vyškrtnout. Známky z tělocviku, hudební výchovy, pracovních činností a výtvarné výchovy jsou diskriminační. Oběd by měl být povinný a školní uniforma součástí a prezencí školy.
Vidíte však, že je to nemožné.
Neříkám, že nejsou rodiče toho typu, co popisuje autorka. Jistě jsou a velmi často jsem se s tím setkala. Jenže jsou tu i ti rodiče, co jsou milující a chápající, co své děti podporují a utvrzují v tom, že jejich „Anička“ nebo „Pepíček“ jsou nejlepší. Jenže je to tak opravdu správně?
Autorka psala rozmazlené dítě, co má všechnu možnou moderní elektroniku a značkové oblečení, rodiče mu svůj nezájem kompenzuje materiálně. S tím já však nemohu souhlasit.
Mám kamarádku, která má dvě děti. Úspěšné děti, co sportují, jezdí na různé soutěže, reprezentují školu i Českou republiku. Oba jejich rodiče je podporují. Jezdí s nimi a vždy se maminka trošku rozčiluje, že jejich dcera zapomněla doplnit domácí úkol. Nakonec ho udělá ve spěchu a takto žijí asi tak tři měsíce na jaře a tři měsíce na podzim. Kluk je velmi chytrý na matematiku a absolvoval několik olympiád z matematiky. Faktem je však, že čeština pokulhává. Nakonec ho český jazyk ani nebaví a je vždy podrážděný, když má psát slohové práce a nebo čtenářské deníky.
Jsou tyto děti snad nemilováni?
Pak mám kamarádku, která zrovna penězi nehýří a děti nechodí úplně ve značkovém oblečení. Ve škole má zatím jen dceru a škola ji vysloveně nebaví. Při úkolech se dokáže vztekat a seknout, že s ní nehne ani vyhrožování, přemlouvání, uplácení prostě nic. Druhé dítko ji chodí teprve do školky. Znám ji velmi dobře. Pro děti by udělala cokoliv. Miluje je nadevše. Je i toto snad obrázkem nemilovaných dětí?
A třetí poslední případ. Kamarádka z jiného města, se kterou se navštěvujeme (asi jednou měsíčně), má již velkého syna. Myslím, že letos mu bude už sedmnáct. Školu má naprosto na háku, maminka se s ním snaží stále mluvit o důležitosti papíru ve formě maturity nebo alespoň výučního listu. Také se o něj snaží zajímat, ale syn buď prochází fakt silnou pubertou a nebo má určité genetické predispozice z jejich rodiny.
Také mám jednu známou, která se nevyučila a její maminka byla hodně zklamaná. Čekala totiž, že dcera bude třeba lékař. Jak se sní nazlobila. Nakonec se dcera umoudřila a až když měla děti začala dálkově studovat. Nevím, jestli úspěšně, ale studuje zdravotní školu. Takže možná se její maminka dočká vysněné lékařky.
Každopádně si nemyslím, že rodiče mohou za prospěch svých dětí. Někdy se s dětmi člověk učí a učí, pokud to však dítě nepochopí nebo mu to do té hlavy prostě nejde, neudělá s tím láska a zájem o dítě vůbec nic.
Buďte všichni skvělými rodiči a zajímejte se o své děti tak, jak potřebují oni i vy. Známky nejsou nejdůležitější, ale důležité ano. A to, že to někdo vidí tak jako autorka neznamená, že je to pravda.
Já nevěřím, že jsou mámy jen takové jako v popisu. Věřím, že většina jsou ty milující a podporující matky.
