Článek
Blíží se konec školního roku, doba vysvědčení, a přestože ještě nemám děti školou povinné, chápu, že je to chvíle, kdy se z pěti cigaret denně stane krabička. Prostě to do rodin vnáší jakousi nervozitu, jakoby bylo důležité, jestli je náš Pepík stejně dobrý, jako sousedovic Honzík. To si neuvědomujeme, že víme, že není? Že je přece mnohem lepší, protože je náš, a žádná známka na tom nikdy nic nezmění?
Kdybychom chtěli, mohli bychom si všichni uvědomit, že známka je jen číslo, které vychází z mnohdy neobjektivního hodnocení jednoho jediného člověka. Je paradox, že má i v dnešní době pořád takovou váhu, ale když už má takovou moc, bylo by fajn, kdybychom viděli i všechno to, co za ní stojí.
Nedávno u mě byla na návštěvě moje dlouholetá kamarádka. Pracuje jako asistentka pedagoga na základní škole a to, co denně vidí, rve člověku srdce. Spousta dětí s nejmodernějšími technologiemi ve značkovém oblečení, jiná spousta zase zanedbaných, rostoucích jak dříví v lese. Jedno ale mají společné - nezájem rodičů.
Ti jedni z toho mají aspoň materiální profit, jenomže je to povyšuje. A tak se stále prohlubuje propast mezi jednotlivými sociálními vrstvami dětí, což způsobuje řadu problémů, od nezájmu až po šikanu. Když tu svou kamarádku tak poslouchám, začínám chápat školní uniformy. Jenomže tím to nekončí. Jeden z jejích postřehů je dost zásadní.
Děti, o které se jejich rodiče nezajímají, jsou bez zájmu o školu. Jakoby se jejich rodinné prostředí zrcadlilo v jejich přístupu k učení. V hodinách vyrušují, nesoustředí se, o přestávkách vytváří party a podněcují k nevraživosti vůči jiným dětem. Známky jsou jim jedno, dokud nedojde na lámání chleba. A nebo… dokud o ně někdo neprojeví zájem.
A to je právě to, co dělá moje kamarádka. Má sice na starost jen jednoho žáčka se speciálními potřebami, ale věnuje se celé třídě. Vidí tak obrovskou změnu v chování těchto dětí. Jak jediná otázka k nim směrovaná, dokáže rozzářit jejich oči a jak se snaží udělat jí radost a být lepší. Dávat pozor, učit se a společně s ní se radovat z dobrých výsledků. Má tak před sebou jasný důkaz toho, že za neúspěch dětí ve škole nesou vinu rodiče.
Děti potřebují zájem, důvěru a motivaci k výkonu. Pro některé může být motivace nový telefon, ale takovou motivací si na sebe rodiče jen pletou bič. Jakmile dítě předmět svého zájmu dostane, jste zase na začátku. Oproti tomu motivace formou obyčejného zájmu a podpory v tom, co dítě baví a chce dělat, umí zázraky dlouhodobě.
Pokud děti podpoříte v tom, co je jim přirozené dané, budou vždycky úspěšné. Sice jen v dané oblasti, ale to je to jediné důležité. Pak budou ochotné, naučit se i věci navíc, které jim sice tolik nejdou, ale pomohou jim dosáhnout jejich snu.
Opravdu můžete dítě nechat excelovat v předmětech, které mu jdou a nedají mu zase tolik práce, a jen proplouvat těmi, co ho nebaví a ubírají mu energii. Pro dítě je velký stres muset dosahovat úspěchů v činnostech, které mu nejsou vlastní, stejně jako pro dospělého. Pak se může stát, že věci sabotuje.
Pamatuju si to jako dnes, když jsem v osmičce dělala přijímačky na gympl. Moje maminka na něj vždycky chtěla jít, ale její rodiče byli proti. Já jsem na něj zase bytostně nechtěla a tak, když přišel test z matematiky, jsem se na něj prostě vyflákla. Neudělat matematiku je totiž pochopitelné, přijatelné i odpustitelné, i když jsem v ní byla dobrá. Prostě byla těžká, že?
A to je věc, se kterou se můžete setkat i vy, přestože máte s dětmi vztahy v pořádku. Sabotáž ze strany dítěte není nic neobvyklého, když ví, že toto není jeho cesta. A jestliže jsou jeho vztahy s rodiči na bodě mrazu, nemůžeme čekat, že se bude snažit.
Zamyslete se nad tím, jestli má vaše dítě proč vám dělat radost.
Jestli není pravidelně v den vysvědčení mrtvé strachy, že bude doma estráda kvůli trojce z dějin, které jako budoucí jaderný fyzik nebude nikdy potřebovat. Znám takové případy. Chlapeček od mala koktal, cítil se méněcenný, až se nakonec zjistilo, že jeho mozek pracuje tak rychle, že jeho pusa nestíhá, a dnes je z něj skvělý chemik. Opravdu nevíte, co z vašich dětí jednou bude.
Aby vám jejich podpora šla líp, zamyslete se nad tím, co všechno z toho, co jste se naučili ve škole vy, jste nikdy v životě nepotřebovali a jak se rýsovala vaše životní a profesní cesta. Buďte upřímní. Nějak podobně to bude mít i vaše dítě a není potřeba ho nikam tlačit. Stačí ho jen milovat a trošku se o něj zajímat. Ono si už najde cestu samo. Vzdělávání je přece celoživotní proces.
