Článek
Jasně, jsou i případy, kdy to není matka, ale otec (kromě toho embrya, to může odnosit jen žena). Stane se, že matka z nějakých (pro mě nepochopitelných důvodů) opustí dítě, děti a nechá je (dobrovolně) v péči otce. Jindy to je pro děti vysvobození být u otce a nebo v dětském domově.
Jelikož se tu bavíme o mně, jakožto o matce, tak já v tom mám jasno. Nejen, že jsem neměla nejlepší dětství na světě, ale ani moji rodiče nebyli zrovna ukázkový. Táta se snažil, jak mohl. Matka však (podle mého nynějšího názoru matky) bohužel zklamala a asi si sama nevěděla moc rady. Já jí to nemám za zlé. Zas na druhou stranu nezabila mě - jako to některé ženy dělají a své dítě zabijí (nechápu, odsuzuji). Dále měla jsem, co jíst, co oblékat, co obouvat, do školy jsem chodila, a do deváté třídy jsem šla už bez matky. Nebyla jsem špinavá, zanedbaná, vývojově zaostalá, a to si myslím, že ji za to v duchu musím poděkovat. Ta strana lásky, citu, pohlazení, porozumění a třeba rodinné pohody, smíchu, cestování, výletů, kamarádů a podobně byla nenaplněna. Vyrůstala jsem převážně sama, než se narodila sestra a v té samotě jsem byla šest let. Tatínek se mi to snažil vynahrazovat. On se se mnou mazlil, povídal a hrál si. Bylo to, ale stejně málo. Byl často pryč a často v práci na odpolední směnu. Já měla pouze sestru, imaginární přátelé a kočku.
Vyrostla jsem a šla na školu. Věděla jsem vždy, že budu mít víc dětí a že budu tou matkou, jakou bych si přála mít já. Sen se mi splnil a přesně tak jak jsem chtěla, žádná nechtěná těhotenství, žádné potraty úmyslné a ani žádné odkládání dětí po narození. Narodili se mi čtyři děti. Už tomu nejstaršímu je 13 let a tomu nejmladšímu budou 3 roky. Letí to, že?
Jako matka jsem dokonalá a vím to. Vařím jídla denně, uklízím, peru, žehlím kimona na karate a košile, když je potřebují. Máme slepice a kachny, máme domácí vajíčka. Máme psa, kočku a rybičky. Máme zasazenou zeleninu, ovoce a kytičky. Děti chodí ven za každého počasí, často chodí naboso. Někdy i bez oblečení (jen na dvorek). Milujeme východ slunce a stíháme občas i západ. Hrajeme si na kadeřníka (to mám zas vytrhaných vlasů). Nechám po sobě malovat. Nechám si i nalakovat nehty. Máme se rádi. Moje děti jsou připravené jak do školky, tak do školy. Nejstarší syn je jedničkář, denně se učíme. Dcera je v první třídě, také samé jedničky a pochvaly. Čteme denně pohádku. Pečeme a vyrábíme věci. Kostýmy šijeme a někdy i šaty. Mám dětské kroužky a dramatický kroužek. Herectví, které je občasné, se věnujeme všichni. Děláme se synem Mikuláše, živý betlém a jiné.
V dřívějších dobách nebylo nic než rada maminky, babičky nebo jen zkušenější osoby. Dnes máme internet, noviny, speciální časopisy apod. Cokoliv dnes chcete, ať upéct nebo jen ušít, najdete to krok po kroku na internetu. Dnes není nic problém.
Já jsem dokonalá matka a moje děti mi to svých chováním a láskou dávají najevo. Já si totiž nemyslím a nejsem toho názoru, že co vidí děti u svých rodičů, to si předají do svého života. Samozřejmě, určité návyky ano. Ale i já jsem důkazem toho, že já nechtěla být jako moje matka. Chtěla jsem být lepší. Vážit si té možnosti mít děti. Vážit si zdraví a zdraví mých dětí. Mít tu možnost být součástí jejich životů a sdílet s nimi radosti, starosti, a i smutky a veselí.
Závěrem nebuďte k sobě takové, hledat jen chyby a říct jsem špatná matka, nezvládám život a děti apod. Děláte ze sebe onuce. A to přeci nejste. Jsme matky, a to je to nejvíc, co můžeme být. Každá jsme jiná a přeci v jedné věci stejná. Šťastní budeme jen pospolu s dětmi a celou rodinnou idylkou.
