Debaty, které jsme nevedli: Co vlastně znamená svoboda

Svoboda patří mezi nejčastěji používaná slova české veřejné debaty. Odkazují se na ni politici, aktivisté, podnikatelé i běžní občané. Přesto není vůbec jisté, že pod ní všichni chápeme totéž.

Po roce 1989 se svoboda stala symbolem všeho, co předchozímu režimu chybělo. Mohli jsme cestovat, podnikat, zakládat spolky, svobodně publikovat své názory a volit mezi různými politickými stranami. V zemi, která měla čerstvou zkušenost s autoritářským státem, bylo přirozené chápat svobodu především jako ochranu jednotlivce před mocí. Čím méně stát zasahuje do života člověka, tím více svobody má.

Toto pojetí mělo svou logiku. Vycházelo z konkrétní historické zkušenosti. Jenže možná právě proto jsme se nikdy příliš nezastavili u otázky, zda je to celý příběh.

Je člověk svobodný pouze tehdy, když mu nikdo nebrání jednat? Nebo také tehdy, když má skutečnou možnost svůj život utvářet? Jinými slovy: stačí, že něco smíme, nebo je pro svobodu důležité také to, zda máme reálnou možnost to uskutečnit?

Na první pohled jde o drobný rozdíl. Ve skutečnosti však právě z něj vyrůstá velká část dnešních politických sporů. Různé politické směry na tuto otázku odpovídají odlišně, a proto se často neshodnou ani na tom, jakou roli má ve svobodné společnosti hrát stát.

Ten důraz na svobodu jako ochranu před státem nevznikl náhodou. Neformovala ho jen zkušenost s komunistickým režimem, ale také způsob, jakým proběhla transformace po roce 1989.

Devadesátá léta nebyla pouze obdobím politické změny. Byla také obdobím, kdy se nově definovalo, co znamená být úspěšným občanem svobodné společnosti. Do popředí se dostaly hodnoty jako samostatnost, podnikavost, osobní odpovědnost a schopnost postarat se sám o sebe. Stát byl často vykreslován jako překážka, zatímco trh a individuální iniciativa jako zdroj svobody a prosperity.

Tento pohled nebyl nelogický. Země se potřebovala vymanit z ekonomiky řízené státem a dohnat desetiletí zaostávání. Jenže každá společenská změna zvýrazňuje některé hodnoty a jiné upozadí. Zatímco o podnikání, privatizaci nebo ekonomické svobodě se vedly rozsáhlé debaty, mnohem méně pozornosti se věnovalo otázkám solidarity, sociální soudržnosti nebo tomu, jaké podmínky lidé potřebují, aby mohli svou nově nabytou svobodu skutečně využít.

Přitom právě devadesátá léta formovala dnešní české myšlení možná stejně silně, jako ho předtím formovala normalizace. Jestliže normalizace učila lidi nedůvěřovat státu a stáhnout se do soukromí, transformace byla spojena se silným důrazem na představu, že za svůj osud nese odpovědnost především jednotlivec. Mnoho dnešních sporů o sociální stát, bydlení, školství nebo zdravotnictví tak není jen střetem různých politických názorů. Je také střetem dvou odlišných zkušeností s tím, co svoboda znamená a jak by měla vypadat spravedlivá společnost.

V české veřejné debatě po roce 1989 získalo výrazně větší prostor pojetí svobody jako ochrany jednotlivce před státem. Není těžké pochopit proč. Společnost se potřebovala vymanit ze systému, který zasahoval téměř do všech oblastí života. Méně prostoru už zbylo pro debatu o tom, zda svoboda potřebuje také určité sociální, ekonomické nebo institucionální podmínky.

Možná právě proto se dodnes vedou zdánlivě neřešitelné spory o daně, sociální stát, bydlení, zdravotnictví nebo školství. Často nejde jen o rozdílné názory na konkrétní politiku. Ve skutečnosti se střetávají dva různé pohledy na samotnou svobodu.

Když někdo tvrdí, že vyšší zdanění omezuje svobodu, chápe svobodu především jako ochranu jednotlivce před zásahy státu. Když jiný argumentuje, že bez dostupného vzdělání, zdravotní péče nebo bydlení není svoboda skutečná, vychází z představy, že svoboda zahrnuje i schopnost vést důstojný život. Obě strany často používají stejné slovo, ale vedou jinou debatu.

Možná je však problém ještě hlubší.

Po roce 1989 jsme vedli rozsáhlou diskusi o tom, jak se zbavit nesvobody. Mnohem méně jsme však diskutovali o tom, k čemu má svoboda sloužit. Jaký je vztah mezi svobodou a odpovědností? Mezi svobodou a solidaritou? Mezi právem dělat si, co chci, a povinností pečovat o společný prostor? Jakou roli má ve svobodné společnosti hrát stát, komunita nebo občanská angažovanost? Má být očkování povinné? Má stát regulovat reklamu na návykové látky dětem? Má chránit životní prostředí i za cenu omezení některých podnikatelů?

Tyto otázky nezmizely. Jen byly často překryty představou, že svoboda je samozřejmý pojem, na jehož významu panuje shoda.

Možná právě proto se dnes tolik veřejných sporů točí v kruhu. Ne proto, že bychom měli málo svobody. Ale proto, že jsme nikdy pořádně neprobrali, co si pod ní vlastně představujeme.

A dokud tuto debatu nepovedeme, budeme se dál přít o obranu svobody, aniž bychom si byli jisti, co přesně bráníme.

Tato literatura nabízí různé pohledy na svobodu, spravedlnost a proměnu společností po pádu komunistických režimů.