Debaty, které jsme nevedli: Jak vzniká pravda a komu věříme

Když se dnes lidé přou o média, vědce, politiky nebo sociální sítě, často to vypadá, že se neshodnou na odpovědích. Ve skutečnosti se ale mnohdy neshodnou už na něčem mnohem základnějším: jak vůbec poznat, zda je nějaká odpověď správná.

Po čtyřiceti letech režimu, který určoval, co si lidé smějí myslet, číst a říkat, jsme po roce 1989 získali svobodu. Mluvili jsme o demokracii, trhu, vlastnictví nebo cestování. Mnohem méně jsme ale mluvili o tom, jak ve svobodné společnosti poznáváme pravdu.

Za minulého režimu byla odpověď jednoduchá. Pravdu určovala autorita. Strana rozhodovala, jak se mají vykládat dějiny, ekonomika i současnost. Pokud se skutečnost od oficiálního výkladu lišila, problém nebyl ve výkladu, ale ve skutečnosti.

Po roce 1989 jsme tento systém odmítli. Získali jsme svobodu nesouhlasit, pochybovat a kritizovat autority. Jenže tím otázka pravdy nezmizela. Pouze se změnila. Pokud už pravdu neurčuje autorita, podle čeho ji poznáme?

Transformace devadesátých let tuto otázku ještě zesílila. Pozornost společnosti se soustředila především na budování demokracie a tržní ekonomiky. Velký důraz byl kladen na osobní odpovědnost, samostatnost a schopnost postarat se sám o sebe. Méně pozornosti se věnovalo tomu, jak budovat důvěru v instituce, pravidla a mechanismy, které pomáhají ověřovat informace a řešit spory.

Po zkušenosti s režimem, který zneužíval autoritu, bylo přirozené být vůči autoritám opatrný. Jenže opatrnost se někdy změnila v podezřívavost. Místo otázky „Jak poznáme, kdo má dobré argumenty?“ jsme si často zvykli klást otázku „Komu se dá vůbec věřit?“

Tento postoj se netýkal jen politiky. Promítl se do vztahu k médiím, odborníkům, úřadům i veřejným institucím. Důsledky této proměny lze v české společnosti pozorovat dodnes.

Ve svobodné společnosti nevzniká pravda hlasováním, popularitou ani funkcí. Nevzniká ani tím, že si každý vybere svou vlastní verzi reality. Vzniká jako proces neustálého ověřování, kritiky a porovnávání tvrzení s důkazy.

To zní samozřejmě. Ve skutečnosti je to ale v rozporu s mnoha lidskými instinkty. Většina z nás nerada mění názory. Vyhledáváme informace, které potvrzují naše přesvědčení, a snáze přijímáme argumenty, které podporují naši stranu sporu. Touha mít pravdu bývá často silnější než touha pravdu hledat.

Právě proto není otázka důvěry tak jednoduchá, jak se může zdát. Často se ptáme, komu věřit. Důležitější otázka ale zní: podle čeho poznáme, že je někdo důvěryhodný?

Mnoho lidí si důvěryhodnost spojuje s jistotou. Člověk, který má odpověď na všechno, působí často přesvědčivěji než ten, kdo otevřeně připouští nejistotu. Jenže právě zde nás intuice může klamat.

Věda, kvalitní žurnalistika nebo soudní systém nejsou důvěryhodné proto, že by byly neomylné. Jejich síla spočívá v něčem jiném: vytvářejí mechanismy, které umožňují chyby odhalovat, kritizovat a opravovat.

Důvěryhodnost nevzniká z neomylnosti. Vzniká ze schopnosti své omyly rozpoznat a opravit.

Když meteorolog změní předpověď podle nových dat, většina lidí to vnímá jako důkaz, že se předtím mýlil. To je pravda. Současně je to ale i důkaz, že systém funguje. Nové informace vedly ke změně závěru. Právě tak funguje poznávání reality – ne tím, že se nikdy nemýlíme, ale tím, že své omyly průběžně opravujeme.

To je také důvod, proč bývají důvěryhodnější instituce, které zveřejňují opravy, než ty, které předstírají, že se nikdy nespletly. Důvěryhodnější jsou odborníci, kteří otevřeně mluví o limitech svého poznání, než ti, kteří mají odpověď na každou otázku. A důvěryhodnější jsou systémy, které umožňují kritiku, než ty, které ji potlačují.

Internet odstranil většinu překážek pro šíření informací. Současně ale odstranil i mnoho překážek pro šíření omylů. Nikdy nebylo snazší něco zjistit, ale také nikdy nebylo snazší najít zdánlivé důkazy pro téměř jakýkoliv názor.

Po desetiletích života v systému, který vlastní omyly nepřipouštěl, jsme získali možnost kritizovat autority. To bylo důležité. Méně jsme ale rozvíjeli jinou dovednost: schopnost připustit, že se můžeme mýlit i my sami.

Možná právě proto dnes vedeme tolik sporů o média, experty, politiky, úřady nebo sociální sítě. Často se přeme o to, komu věřit. Méně často se ptáme, za jakých okolností bychom byli ochotni změnit názor.

Přitom právě tato otázka možná odděluje hledání pravdy od pouhé obhajoby vlastního postoje. Protože člověk, který nikdy nemění názor, nemusí být pevný ve svých principech. Možná jen přestal hledat.

Tato literatura pomáhá lépe porozumět tomu, jak rozlišovat mezi tvrzeními podloženými důkazy a těmi, která stojí především na dojmech, emocích nebo autoritě.