Debaty, které jsme nevedli: Kdo patří do společnosti

Když se v Česku objeví debata o diverzitě, menšinách, migraci nebo LGBTQ+ lidech, často zazní stejná námitka: tohle jsou problémy ze Západu, ne naše. Jedni tvrdí, že do českého prostředí pronikají cizí kulturní války, které sem nepatří. Druzí naopak namítají, že jde o běžná témata moderních demokracií a že Česká republika pouze dohání diskuse, které se jinde vedou už desítky let.

Možná je ale celý spor postavený na chybném předpokladu.

Možná není hlavním problémem to, že bychom přebírali cizí témata. Možná jsme si jen nikdy dostatečně nevyjasnili vlastní odpověď na otázku, kdo vlastně tvoří českou společnost a co její členy spojuje.

Otázka příslušnosti ke společnosti není žádným novým vynálezem progresivní politiky ani důsledkem sociálních sítí. Každá společnost si ji musí zodpovídat znovu a znovu. Kdo je součástí společného příběhu? Jaké místo mají lidé, kteří se odlišují od většiny? Co je důležitější – společný původ, sdílené hodnoty, občanství, nebo něco jiného?

V mnoha západních zemích jsou dnešní debaty o identitě pokračováním dlouhého historického vývoje. Ve Spojených státech navazují na zkušenost otroctví, segregace a boje za občanská práva. Ve Francii na dědictví koloniální říše a následnou migraci. V Kanadě na vztah k původním obyvatelům. Lidé se mohou přít o řešení, ale většinou vědí, proč se o daném tématu vůbec diskutuje.

Česká zkušenost je jiná.

Ještě na začátku 20. století byly české země mnohem rozmanitější, než si dnes často uvědomujeme. Vedle sebe zde žili Češi, Němci, Židé i další skupiny. Druhá světová válka a její následky však tuto podobu společnosti zásadně změnily. Holocaust zničil většinu židovské komunity, odsun Němců odstranil významnou část obyvatelstva a následná desetiletí komunismu upevnila prostředí mimořádné etnické homogenity a společenské izolace.

Zatímco západní Evropa se po válce postupně učila fungovat ve stále pestřejším prostředí, Československo žilo čtyřicet let v relativní izolaci. Migrace byla omezená, občanská společnost potlačená a mnoho společenských témat zůstávalo mimo veřejnou diskusi.

Komunistický režim navíc nabízel vlastní odpověď na otázku, kdo do společnosti patří. Nebyla založena na rozmanitosti ani na individuální identitě. Důležitý měl být především vztah ke kolektivu a k oficiální ideologii. Rozdíly mezi lidmi nezmizely, ale prostor pro jejich otevřené pojmenování byl velmi omezený.

Po roce 1989 jsme převzali demokratické instituce, otevřeli hranice a obrátili se k západním demokraciím. Mnohem méně pozornosti jsme však věnovali otázce, na čem má být založena naše vlastní společenská soudržnost. Jako bychom předpokládali, že se tato otázka vyřeší sama.

Jenže devadesátá léta nepřinesla pouze svobodu. Přinesla také nový způsob přemýšlení o společnosti.

Po desetiletích kolektivistické ideologie se důraz přesunul na jednotlivce. Úspěch a neúspěch začaly být chápány především jako osobní odpovědnost. Ve veřejném prostoru získala silné postavení představa, že stát má lidem co nejméně zasahovat do života a že nejlepším nástrojem řešení problémů je svobodná iniciativa jednotlivců. V atmosféře ekonomické transformace se pozornost soustředila především na výkon, podnikavost a schopnost postarat se sám o sebe.

Tento posun měl mnoho pozitivních důsledků. Pomohl obnovit osobní svobodu, podnikání i občanskou společnost. Současně však oslaboval jazyk, kterým by bylo možné mluvit o společných závazcích, sociální soudržnosti nebo odpovědnosti vůči lidem, kteří se z různých důvodů ocitají mimo hlavní proud společnosti. Myšlenka, že společnost nese určitou odpovědnost za začleňování svých členů, byla často přijímána s nedůvěrou, protože připomínala kolektivistické přístupy minulého režimu.

Zvláštní rozpor se objevil i v našem vztahu k otevřenosti. Po roce 1989 jsme získali možnost cestovat, studovat, pracovat a žít v jiných zemích. Když Čech odjede za lepší prací do Německa, Rakouska nebo Británie, obvykle ho nevnímáme jako ekonomického migranta. Vidíme člověka, který využil příležitosti a hledá lepší život.

Když ze stejného důvodu přijede někdo k nám, pohled se často obrátí. Ptáme se, proč nezůstal doma, zda se přizpůsobí a co jeho příchod udělá s naší společností. Jednotlivé migrační situace samozřejmě nejsou totožné a mohou se výrazně lišit. Přesto je tento rozdíl v perspektivě pozoruhodný: otevřenost jsme si snadno osvojili jako vlastní právo pohybovat se světem, ale hůře přijímáme skutečnost, že otevřený svět znamená pohyb oběma směry.

Možná jsme si totiž otevřenost spojili především s novými možnostmi jednotlivce, ale méně s otázkou, co otevřenost znamená pro společnost samotnou. Přijali jsme svobodu pohybu, ale nemuseli jsme si hned odpovědět na otázku, zda otevřená společnost nevyžaduje také novou představu o soudržnosti.

Pokud jsme byli dlouho zvyklí, že společnost drží pohromadě proto, že jsou si její členové v mnoha ohledech podobní, může viditelnější odlišnost působit jako ohrožení samo o sobě. Spor o migraci, práva menšin nebo postavení LGBTQ+ lidí pak není jen sporem o jednotlivá opatření. Pod povrchem se skrývá otázka, zda společný život vyžaduje podobnost, nebo zda může stát na něčem jiném.

Možná právě tuto debatu jsme nevedli.

Co drží společnost pohromadě, když její členové nemají stejný původ, zkušenost ani způsob života? Stačí společná pravidla a instituce? Potřebujeme sdílené hodnoty? A kolik rozdílnosti dokáže společnost přijmout, aniž by ztratila pocit, že stále tvoří jeden celek?

To už nejsou otázky ze Západu.

Jsou to otázky otevřené společnosti.

Tato literatura nabízí různé pohledy na vznik společenské identity, příslušnost ke společenství a proměny moderních demokracií.