Článek
Když místo pravdy hledáme důvěru
Všimli jste si, že často řešíme kdo něco říká, místo toho, co říká? V českých debatách – od politiky po ekologii – se morální kompas posouvá z obsahu na zdroj. Dobrá myšlenka z úst „nesprávného“ člověka se stává podezřelou, zatímco prázdná fráze z úst oblíbené tváře se hned mění v pravdu. Někdo odmítne vegetariánství, protože „Hitler byl taky vegetarián“. Dobře – pojďme to dotáhnout ad absurdum: Hitler také dýchal kyslík. Přestanete teď dýchat, abyste nebyli jako on? Nebo máte v sobě přece jen nějaký vnitřní kompas, který pozná, že kyslík není problém – jen proto, že ho používal špatný člověk?
Zdá se, že to s kompasem máme složitější. Často nejsme schopni oddělit myšlenku od jejího nositele. Pravda nebo lež, dobro nebo zlo – to všechno vnímáme skrze důvěru ke zdroji, ne skrze obsah. Jako by naše schopnost rozlišovat nebyla morální, ale vztahová. Neptáme se: „Je to správné?“ Ptáme se: „Řekl to někdo, komu věřím?“
Kolektivní stockholmský syndrom
Možná jsme si na nadvládu prostě zvykli. Příliš dlouho jsme žili v prostředí, kde bezpečí znamenalo podřídit se — kde přežití záviselo na schopnosti číst nálady nadřízených, ne realitu samotnou. Každá změna režimu byla jen výměnou tváře, nikoli principu. A tak jsme se naučili zvláštnímu typu loajality: loajalitě k tomu, kdo má navrch. Je to trochu jako kolektivní stockholmský syndrom – přilnutí k moci, která nás svazovala, protože bez ní bychom nevěděli, kým být.
Když se moc stáhla, zůstalo po ní prázdno. Demokracie nám dala hlas, ale nevzala nám ten starý reflex: hledat autoritu, která nám potvrdí, že náš hlas má cenu. Proto dnes nevěříme tolik slovům, jako jejich nositelům. Místo abychom posuzovali myšlenky podle obsahu, posuzujeme obsah podle tváře. Kdo „má právo mluvit“, ten má pravdu; kdo ho ztratil, může říkat cokoliv, a stejně neuspěje.
Je to pohodlné, ale nebezpečné. Závislost na autoritě nás zbavuje dospělosti. A dokud nepochopíme, že svoboda je schopnost stát si za vlastním úsudkem i bez potvrzení shora, budeme pořád jen čekat na někoho dalšího, kdo nám vysvětlí, co si máme myslet.
Důvěra jako značka, pravda jako logo
Dnes už nepotřebujeme oficiálního vůdce, aby nám určoval pravdu. Máme své malé autority: politiky, novináře, influencery, kouče, youtubery. Každý z nich nabízí nejen informace, ale i identitu. Všichni se k něčemu hlásíme, někoho „následujeme“ — a často tím myslíme doslova.
V prostředí zahlceném informacemi se důvěra stala komoditou. Obsah sám o sobě už nestačí; musí mít tvář, která je pro nás srozumitelná, nebo aspoň sympatická. Myšlenky se filtrují podle značky, ne podle váhy. Na jednu stranu je to logické – náš mozek si v záplavě hlasů vytváří zkratku. Jenže ta zkratka nás ochuzuje o samostatné myšlení. Stáváme se fanoušky svých zdrojů. Důvěra se mění v marketing: pravda se neprodává podle argumentů, ale podle image.
Ztráta kompasu vede k záměně hodnot. Otevřenost se mění v bezbřehost, tolerance v absenci kritéria. Veřejný prostor se pak řídí logikou „vyváženosti“ – každý názor má dostat stejný prostor, bez ohledu na to, zda stojí na faktech. Popírači holokaustu se zvou do debat o historii, konspirátoři do diskusí o klimatu. Když chybí kompas, stačí nám kontrast. Jenže rovnost mezi pravdou a lží není pluralita – je to relativismus, který rozkládá důvěru ve skutečnost.
Jak znovu najít vlastní kompas
Nedá se to změnit přes noc. Již mnoho generací před námi spoléhalo na někoho „shora“ – stát, média, populární autority –, kdo řekl, co je správné. To je právě kolektivní varianta stockholmského syndromu: zvykli jsme si, že bezpečí a orientace přichází s poslušností, a dnes slepě přijímáme názory, místo abychom hodnotili obsah sami. Naše nedůvěra ve vlastní úsudek je dědictví i obranný mechanismus, který kdysi dával smysl. Dnes už nám nepomáhá přežít – jen nám brání dospět.
Prvním krokem je rozpoznat tento reflex: uvědomit si okamžik, kdy automaticky přikláníme svou důvěru k autoritě místo k vlastnímu úsudku. Teprve pak můžeme začít oddělovat obsah od zdroje a ptát se: „Co tato myšlenka říká sama o sobě?“ – ne „Kdo to říká?“
Cesta ven je postupná. Začíná u malých rozhodnutí, kde můžeme trénovat vlastní úsudek: vyhledávat různé perspektivy, ověřovat informace, zkoušet porovnávat fakta nezávisle na tom, kdo je říká. A také se učit reflektovat své pocity – často se ukáže, že důvěra je méně racionální, než si myslíme, a spíše závisí na strachu, sympatii nebo loajalitě.
Teprve když si takto postupně vybudujeme vlastní orientaci, můžeme začít opravdu slyšet, co se říká, nikoli jen koho poslouchat. To není individualismus ani drzost – je to odvaha být člověkem, který si názor nevypůjčuje, ale vytváří ho vlastní zkušeností a učením. A až to zvládneme, možná si konečně uvědomíme, že svoboda není o tom, že nás někdo vede a my nemusíme řešit kam, ale že sami víme, kam směřujeme.
Neustálá manifestace výše popsaného
To, o čem článek mluví, se dnes potvrzuje přímo v českém veřejném prostoru. Když se objevily kontroverzní výroky Filipa Turka, většina diskuse se netočí kolem jejich obsahu, ale kolem toho, kdo a proč je zaznamenal. Stejně tak u sdílení veřejně dostupného pornografického obsahu konzervativního politika Jindřicha Rajchla se řeší především to, že informace přišla od nesympatického Youtubera, nikoli samotný obsah či jeho důsledky.
Pojďme si dát znovu absurdní příklad pro snazší pochopení: Kdyby MikeJePan sdílel, že dýchat kyslík je super, tak by Apolena Rychlíková přestala dýchat?
Tyto příklady jasně ukazují, jak často přehlušuje otázka „kdo to říká“ otázku „co je řečeno“. Naše pozornost směřuje pouze ke zdroji, ne k obsahu. A právě proto je důležité se učit znovu posuzovat myšlenky samostatně – podle jejich obsahu, nejen podle toho, kdo je vyslovil nebo zveřejnil. Jen tak můžeme znovu získat vlastní kompas a svobodu názoru.
