Článek
V české debatě se v posledních letech objevuje zvláštní věta: chceme demokracii, ale bez toho liberálního. Jako by šlo o módní přívlastek, který se dá vyškrtnout bez větších následků. Jako by „liberální“ znamenalo progresivní kulturní agendu, nikoli něco strukturálního. Jenže v českém ústavním smyslu to není přídavek navíc. Je to konstrukce režimu.
Podle Ústavy České republiky je Česká republika demokratický právní stát. To znamená, že většina vládne – ale pouze v mezích ústavy a s respektem k základním právům. Právě tahle kombinace – demokracie plus omezení moci – tvoří to, čemu se říká liberální demokracie. Demokracie sama o sobě znamená vládu většiny. Liberalismus do toho přidává zásadní větu: i většina má hranice. Tyto hranice nejsou ponechány momentální politické náladě. Jsou zakotveny v ústavním pořádku, zejména v Listina základních práv a svobod.
Rozdíl mezi běžným zákonem a základním právem je přitom zásadní. Běžný zákon může parlament změnit většinou hlasů. Základní právo většina prostě nepřehlasuje. Svoboda projevu, právo na spravedlivý proces nebo rovnost před zákonem nejsou politická výhoda pro oblíbené skupiny. Jsou to limity, které politika nesmí překročit.
Když někdo říká, že chce demokracii bez liberální složky, ve skutečnosti tím říká, že o těchto hranicích má rozhodovat aktuální většina. To není jen slovní hra. To je jiný model režimu. Politologové mu říkají majoritní nebo neliberální demokracie. Volby v takovém systému existují. Ale ústavní brzdy se postupně oslabují. Soudy se personálně přetvářejí. Média se dostávají pod vliv moci. Pravidla hry se upravují tak, aby dlouhodobě zvýhodňovala vítěze. Stále se mluví o demokracii, jen se mění její logika. V liberální demokracii i většina podléhá pravidlům. V neliberální demokracii většina pravidla určuje.
Proč je to v Česku tak citlivé
Česká zkušenost po roce 1989 měla jednu zvláštnost. Do svobody jsme vstoupili v době, kdy byl globální kapitalismus už plně rozvinutý. Ekonomická transformace byla rychlá: privatizace, podnikání, soutěž, tlak na výkon. Jazyk trhu se stal přirozeným jazykem veřejného prostoru. Pomaleji se ale vytvářel návyk práce s mocí v demokratickém smyslu. Demokracie není jen soutěž o vítězství, ale také přijetí omezení. Vyžaduje důvěru v pravidla, respekt k opozici a ochotu podřídit se nezávislému soudu i tehdy, když rozhodne proti nám.
- Ekonomická logika – efektivita, výkon, minimalizace překážek – je lidsky srozumitelná.
- Ústavní logika – brzdy, protiváhy, zpomalování rozhodování – je méně intuitivní.
A právě tady vzniká napětí.
Pokud je pro nás přirozenější tržní jazyk než jazyk ústavní, pak se každá kontrola moci může jevit jako zbytečná komplikace. Opozice jako brzda. Nezávislý soud jako překážka. Kritická média jako sabotáž. V tomto rámci pak slogan o „řízení státu jako firmy“ působí přirozeně. Manažer má rozhodovat rychle, centralizovaně a bez zbytečných zdržení. Jenže stát není firma a demokracie není trh. V demokracii jsou překážky součástí konstrukce, ne její vadou.
Minulý režim navíc zničil mezilidskou důvěru – důvěru v to, že pravidla platí pro všechny. Kultura důvěry je civilizační proces. Nevzniká symbolem ani sloganem. Buduje se opakováním zkušenosti, že pravidla platí i tehdy, když to není výhodné pro „ty naše“. Státy západní Evropy budovaly tento rámec stovky let. Ne skrze symboly, ale skrze konzistentní aplikaci práva.
Rozpad světa – nebo rozpad dominance?
Přesto dnes část veřejné debaty mluví o tom, že se svět rozpadá. Že liberalismus přinesl chaos. Že dřív byl jasnější řád. Možná se ale nerozpadá svět jako takový. Možná se rozpadá svět, ve kterém byla moc soustředěná a autorita nebyla systematicky kontrolována.
Liberalismus redistribuuje moc. Umožňuje soudům říct vládě ne. Nutí autoritu snášet kritiku. Zavádí pravidla, která platí i pro silné. To může působit jako ztráta jistoty – zvlášť pro ty, kteří byli zvyklí na pevné hierarchie. Jenže to, co se označuje za chaos, může být jen přechod od dominance k pravidlům.
A ten přechod bolí.
Spor mezi konzervativci a progresivci je spor o obsah politiky. Spor o liberalismus je spor o hranice moci. A tady se věci často zaměňují. Mnoho lidí odmítá „liberální“ v domnění, že odmítá konkrétní ideologii. Ve skutečnosti ale mluví o oslabení pojistek, které by jednou mohly chránit i je samotné.
Otázka tedy nestojí tak, zda chceme konzervativní nebo progresivní politiku. Otázka zní, zda chceme, aby vítěz voleb mohl přepsat samotné mantinely hry. Pokud nechceme, aby práva závisela na momentální náladě většiny, pak stojíme na liberálním základě všichni. Ne proto, že jsme progresivní. Ale proto, že víme, co znamená svět bez brzd.
Liberalismus nestojí na tom, že se všichni budou cítit komfortně. Stojí na tom, že pravidla jsou rovná. A přechod od dominance k rovnosti může bolet – zvlášť ty, kteří si mysleli, že jejich dominance nikdy neskončí.
Rozdíl mezi rovností a symetrií — a proč je klíčový pro pochopení demokracie — je podrobně vysvětlen zde: Jaksevtomvyznat.cz
