Článek
V jedné z debat o Macinkových SMS zazněl příměr, který má působit uklidňujícím dojmem: „Vždyť to přece děláme i dětem. Když si neuklidíš pokoj, nikam nepůjdeš. To přece není vydírání.“ Na první poslech to zní rozumně, skoro banálně. Jenže právě v té banalizaci je problém. Tenhle příměr není jen nepřesný, on je strukturálně chybný – a tím, že se tváří jako zdravý selský rozum, normalizuje politický nátlak.
Ano, ne každá podmínka je vydírání. Ale každé vydírání má podobu podmínky. Rozdíl neleží ve formulaci „jestli–tak“, ale v tom, kdo ji vyslovuje, z jaké pozice, s jakou pravomocí a s jakým cílem. Přesně tohle analogie s dětmi zakrývá. Směšuje totiž úplně odlišné rámce moci, které by se v demokratickém myšlení míchat neměly.
Výchova funguje v jiném legitimním rámci než politická komunikace. Rodič má vůči dítěti odpovědnost i zákonnou autoritu, sankce je součástí péče, má být předvídatelná, přiměřená a směřovat k učení. Dítě není rovnocenný politický aktér, ale svěřená osoba. I tam se samozřejmě vede debata, kde končí výchova a začíná manipulace, ale to teď není podstatné. Podstatné je, že tento rámec nelze přenést do vztahu dvou ústavních aktérů. Prezident a ministr nejsou rodič a dítě. Jsou to nositelé rolí v systému, který stojí na pravidlech, procedurách a možnosti kontroly.
V politickém kontextu se z podmínky stává vydírání ve chvíli, kdy hrozba není opřená o legitimní pravomoc, obchází standardní institucionální postupy a má vynutit konkrétní rozhodnutí osobním tlakem. Nejde o to, že někdo „tvrdě komunikuje“. Jde o to, že místo výkonu role v rámci systému nastupuje osobní nátlak mimo něj. Je zásadní rozdíl mezi sdělením „tento postup je v rozporu s pravidly a bude řešen institucionálně“ a větou „jestli to neuděláš, něco ti seberu, zablokuju nebo zkomplikuju“. První je výkon moci v demokracii. Druhé je nátlak.
Nebezpečí toho expertova příměru nespočívá v jedné nepřesné větě. Spočívá v tom, jak přerámovává celý problém. Otázka „je to legitimní výkon moci?“ se nenápadně mění v otázku „nejsme přecitlivělí na tvrdší komunikaci?“. Tím se z moci stává stylová záležitost a z pravidel spíš dekorace. Moc už není svázaná rolemi a kontrolou, ale jen silnější vyjednávání. A přesně tady demokracie začíná erodovat – ne převratem, ale banalizací.
Demokracie totiž nestojí na dobrých úmyslech jednotlivců. Stojí na hranicích. Na tom, co si kdo smí dovolit ve své roli, jakým způsobem a pod jakou kontrolou. Jakmile začneme omlouvat politický nátlak analogiemi z rodiny, školy nebo běžného života, rozpouštíme hranici mezi autoritou a svévolí. A to není detail. To je přesně ten bod, kde se z „tvrdé politiky“ stává vláda silnějšího.
Základní pojmy a jednoduché rozlišení těchto mechanismů najdete na: jaksevtomvyznat.cz
