Proč se v Česku pořád dělíme napůl

Nedávný projev kanadského premiéra na fóru v Davosu připomněl, že lidské chování se nedá pochopit jen ze slov, symbolů nebo stylu vystupování. Podstatné je něco jiného: jaký vztah k moci a autoritě považujeme za normální. Právě tahle rovina u nás často zůstává nepojmenovaná – v politice i v běžných vztazích.

Máme přirozenou tendenci hodnotit lidi podle viditelných znaků. Jak mluví, jak se oblékají, jak působí. Je to rychlé, úsporné a v mnoha situacích to funguje. Problém nastává ve chvíli, kdy si tenhle první dojem začneme plést s porozuměním. Z toho, jak někdo vypadá nebo vystupuje, totiž nepoznáme, jestli považuje autoritu za něco, co se má vysvětlovat a kontrolovat – nebo za něco, co se má prostě prosadit.

Místo toho, abychom se ptali, z jakého vztahu k moci člověk jedná, hodnotíme hlavně to, jak na nás působí. Důvěra pak vzniká z dojmu, ne z pochopení. A když se ten dojem změní, důvěra se rozpadá. Ne proto, že by někdo „zradil“, ale proto, že pod tím nikdy nic pevného nebylo.

Tenhle způsob čtení lidí se velmi silně promítá do politiky. Politiky a strany často hodnotíme podle stylu, emocí a symbolů – ne podle toho, jaký model moci svým chováním ukazují jako normální. Přitom právě tady leží klíč k tomu, proč se u nás tolik debat pořád točí v kruhu.

Pokud odložíme programová hesla a sympatie, můžeme politiku číst jednodušeji: podle toho, jak kdo zachází s autoritou, institucemi a odpovědností. Jinými slovy: jestli chápe moc jako něco, co se musí pořád obhajovat a vysvětlovat, nebo jako něco, co má mít sílu se prosadit.

Rozdělení české společnosti nelze pochopit bez toho, abychom si otevřeně řekli, jaké vzorce moci jsme si odnesli z autoritářského režimu. Nejde o nostalgii po minulosti ani o ideologii. Jde o naučené způsoby přežití, které se dál přenášejí jako představa toho, co je „normální autorita“.

Prvním silným vzorcem je přesun odpovědnosti nahoru. V totalitě nebylo bezpečné být aktivní. Bezpečné bylo přizpůsobit se, vyčkávat a orientovat se podle signálů shora. Odpovědnost nesl vždy někdo jiný. Tenhle návyk nezmizel v roce 1989. Přetrval jako očekávání, že „někdo nahoře to zařídí“. Demokracie, která odpovědnost vrací zpět lidem, pak může působit ne jako svoboda, ale jako obtěžování. Ne proto, že by byla špatná, ale proto, že klade nároky.

Druhým vzorcem je zaměňování autority za dominanci. Moc byla dřív viditelná, tvrdá a neodvolatelná. Respekt se nevytvářel důvěrou, ale strachem. I dnes proto část lidí čte autoritu podle razance, tvrdosti a schopnosti „udělat pořádek“. Když někdo vysvětluje, připouští pochybnosti nebo mluví o kontrole moci, je to snadno vnímáno jako slabost – nikoli jako demokratická pojistka.

Třetím vzorcem je nedůvěra k institucím. Dříve nebyly institucemi, které by chránily jednotlivce před mocí, ale nástroji moci samotné. Pravidla sloužila k vynucování, ne k obraně slabších. Tahle zkušenost se přenáší dodnes v pocitu, že instituce jsou podezřelé a kontrola moci je vlastně forma útlaku. Přitom demokracie stojí na přesně opačném principu: že instituce mají moc omezovat a dělat ji zpochybnitelnou.

A konečně tu máme strategii neutrality. Nevyčnívat, nevyjadřovat se, nevolit – to bylo dřív racionální chování. V demokratickém prostředí má ale stejný postoj jiný význam. Vyhýbání se volbě už není ochrana, ale přenechání odpovědnosti jiným. Přesto je dodnes často popisováno jako „rozumný pragmatismus“.

Tyto vzorce dohromady vysvětlují, proč se česká společnost dlouhodobě láme zhruba 50 : 50. Nejde o jednoduché dělení podle ideologie – a ani čistě podle věku – ale podle životní zkušenosti s tím, jak fungovala moc v době, kdy si lidé formovali představu normálu. Věk v tom hraje roli nepřímo: ne jako číslo, ale jako to, zda člověk vyrůstal v systému, kde byla autorita neodvolatelná a odpovědnost ležela vždy „nahoře“.

Na první pohled by se mohlo zdát, že se tenhle rozpor musí s postupem času sám rozpustit. Lidí, kteří vyrůstali v totalitě, ubývá. Přibývá těch, kteří zažili jen demokracii. Pokud by šlo jen o osobní zkušenost, poměr by se musel postupně posouvat. Jenže neposouvá. To znamená, že tu nejde jen o paměť minulého režimu, ale o přenos vzorců moci napříč generacemi.

Představa „normální autority“ se neučí jen z politických dějin, ale v rodinách, ve škole, v práci i v každodenním jazyce. Věty jako „radši se do toho nepleť“, „hlavně ať je klid“ nebo „stejně si to udělají po svým“ nepřenášejí ideologii, ale vztah k moci. A ten si může osvojit i člověk, který se narodil dávno po roce 1989.

Zároveň Česko dlouhodobě leží mezi dvěma politickými kulturami: jednou, která očekává silnou ochrannou autoritu shora, a druhou, která považuje za samozřejmé, že moc musí být kontrolovaná, vysvětlovaná a odvolatelná. Po roce 1989 jsme převzali demokratické instituce, ale spor o samotný význam autority jsme si nikdy skutečně neodpracovali. Výsledkem je, že oba modely u nás žijí paralelně – a žádný z nich zatím kulturně nepřevážil.

Právě proto se česká společnost opakovaně láme zhruba v poměru 50 : 50. Ne proto, že by to byla neměnná danost, ale proto, že střet dvou představ normality zůstává nepojmenovaný a nevyřešený. A dokud se bude přehlížet, bude se vracet bez ohledu na generační obměnu.

V Poslanecké sněmovně se tyhle různé představy moci promítají velmi zřetelně.

Hnutí ANO staví autoritu hlavně na výkonu. Důležité je, že se „něco děje“ a „funguje to“. Instituce jsou v tomhle pojetí nástroje. Když kontrolují, překážejí. Demokracie formálně zůstává, ale její pojistky se berou jako zdržování.

Strany ODS, TOP 09 a KDU-ČSL chápou autoritu hlavně skrze pravidla a procedury. Problém není v tom, že by byla nedemokratická, ale v tom, že je často vysvětlována jazykem povinnosti místo smyslu. Pro mnoho lidí pak působí vzdáleně a chladně.

Hnutí STAN přináší zkušenost místní politiky. Autorita tu vzniká z blízkosti a znalosti konkrétních problémů. Funguje to dobře v malém měřítku, ale na úrovni státu je tenhle model hůř čitelný, pokud není opřený o jasná pravidla.

Nejblíž demokratickému principu jsou Piráti. Autorita tu nevychází z pozice, ale z transparentnosti, kontroly a možnosti zpětné vazby. Moc má být zpochybnitelná. To není slabost, ale samotná podstata demokracie. Zároveň je to přesně ten bod, kde část společnosti říká: tohle už je na mě moc.

Podobně demokraticky uvažují i Zelení, jen jdou ještě o krok dál. Kromě toho, jak se rozhoduje, zdůrazňují i to, jaké to má následky. Otevřeně říkají, že některá omezení jsou legitimní, pokud chrání budoucnost, krajinu nebo prostředí, ve kterém budeme žít. Pro část společnosti, která nepřijala ani demokracii založenou na kontrole moci, je to už „za čárou“.

Strany SPD a Motoristé sobě pracují s opačným pojetím. Instituce jsou tu vnímány hlavně jako omezení. Svoboda znamená hlavně to, že mi „nikdo do ničeho nemluví“. Paradoxně se tím ale ztrácí právě kontrola moci a roste očekávání silné autority, která „udělá pořádek“.

Česká politika se neláme primárně podle levice a pravice. Láme se podle toho, jaký typ autority považujeme za normální. Jedna část společnosti chápe demokracii jako náročný systém sdílené odpovědnosti a kontroly moci. Druhá ji přijímá spíše jako formální proceduru, která má vést ke vzniku silné autority.

Podstata problému proto neleží v jednotlivých politicích ani v jejich stylech. Leží v tom, jak čteme lidi a moc kolem sebe. Dokud zůstáváme u povrchu – u emocí, symbolů a dojmu síly – budeme se míjet. Jakmile se začneme ptát, jaký vztah k autoritě považujeme za samozřejmý, začne být srozumitelné, proč se ty samé konflikty vracejí u každých voleb.

Tenhle spor se přitom netýká jen politiky. Promítá se do práce, vztahů i veřejného prostoru. Dokud budeme hodnotit především sílu projevu místo vztahu k odpovědnosti a moci, nepůjde o rozdíl názorů, ale o střet dvou odlišných představ normality.