Máme se opravdu tvářit, že výbuchy jsou zábava?

Po debatách o rušení městských ohňostrojů se v diskuzích opakuje jedna námitka: „Tak ať je jeden oficiální městský ohňostroj, a hotovo.“

Na první pohled to zní rozumně. Jeden čas, jedno místo, žádný chaos po celé republice. Jenže čím déle se nad tím člověk zamýšlí, tím víc se ukazuje, že tohle řešení neodpovídá tomu, co lidem ve skutečnosti chybí.

Pokud by šlo skutečně jen o společný zážitek, pravděpodobně by jeden profesionální ohňostroj většině lidí stačil. Realita diskuzí ale naznačuje něco jiného: potřebu bouchat si sám. Ovládat výbuch. Dělat hluk vlastní rukou. A v tu chvíli se dostáváme někam úplně jinam než k „tradici“.

Navíc by se velmi rychle objevila další námitka: že si ohňostroje může dovolit jen město, hrad, zámek – zkrátka „vrchnost“. Že běžným lidem zůstane jen koukání z dálky. Paradoxně by tak snaha o kompromis mohla znovu otevřít pocit nespravedlnosti a vzdoru, který je pro naši společnost typický, jak už bylo rozebráno v předchozím článku:

A právě tady se ukazuje rozdíl mezi Českem a zeměmi, které se často dávají jako příklad, že „tam to funguje“ – například Austrálií. Nejde jen o jinou společenskou náladu, ale i o výrazně přísnější pravidla: individuální odpalování pyrotechniky je tam pro veřejnost zakázané nebo silně omezené a ohňostroje zajišťují výhradně licencovaní odborníci. Tyto regulace by samy o sobě ale nestačily, kdyby nebyly společensky přijímané a respektované. Rozdíl tedy není jen v zákonech, ale i v ochotě je brát jako legitimní.

Možná tedy otázka nezní, jestli chceme jeden městský ohňostroj, ale co vlastně chceme tím odpalováním získat – a proč je pro nás tak důležité, aby to bylo právě formou výbuchu.

Když se rozebírají negativní dopady ohňostrojů, vracejí se dvě hlavní roviny: hluk a chemické znečištění. Zatímco znečištění půdy, vody a ovzduší není na první pohled vidět ani cítit a jeho účinky se projevují až s odstupem, hluk je okamžitý a nevyhnutelný. Právě proto budí větší emoce, i když ve skutečnosti dopadají oba tyto aspekty na všechny, jak rozebírám ve svém předchozím článku:

Světlo je krátké a vizuální. Dá se regulovat, odejít od něj, nedosáhne tak daleko. Hluk je invazivní. Nejde před ním zavřít oči. Proniká zdmi, těly i nervovým systémem a aktivuje stresovou reakci bez ohledu na to, zda o ni někdo stojí. Přesto se tváříme, že právě hluk je nezbytnou součástí oslavy. Zpěv, smích a hudba ano – ale výbuchy?

Je proto namístě ptát se, proč se vůbec prodává zábavní pyrotechnika, jejímž jediným efektem je výbuch. Kapslíky, bouchací kuličky, dělbuchy. Bez světla, bez estetiky, bez jakéhokoli jiného obsahu než rány, šoku a leknutí. A proč se s tím začíná už u dětí – jako by bylo žádoucí učit se od mala, že dělat hluk a děsit ostatní je zábava.

Žijeme v prostředí s vysokou hustotou lidí, kde je hluk každodenní realitou a ticho se stává výjimkou. Limity hluku ve veřejném prostoru se postupně posouvají, normalizují, ale biologický práh stresu a bolesti v lidském těle zůstává. Stejně tak se neposouvá odolnost zvířat ani schopnost prostředí absorbovat další zátěž.

Dává proto smysl mluvit nikoli o regulaci míst, ale o regulaci samotné podstaty zábavní pyrotechniky. Pokud by zůstaly dostupné pouze tiché, vizuální efekty bez exploze – například prskavky nebo jiné světelné formy oslav, jako jsou drony, videomapping či fireshow – šlo by o zásadní krok ke klidnějším a ohleduplnějším oslavám. Explozivní pyrotechnika by tím byla jasně vymezena jako nástroj s funkčním, nikoli zábavním využitím, a patřila by výhradně do rukou odborníků a k účelům, kde má výbuch smysl: v armádě, stavebnictví, záchranných složkách nebo filmové produkci.

Pokud bychom připustili, že má existovat „nějaký“ ohňostroj, nutně se dostáváme k otázce místa. První varianta, která se nabízí, je místo, odkud by ohňostroj vidělo co nejvíc lidí – typicky vyvýšená plocha nad městem, kopec, hradní návrší nebo most nad řekou. Právě odtud se ohňostroje často odpaluji, protože vizuálně fungují nejlépe a dají se sledovat z velké části města. Jenže tato místa mají společné dvě věci: jsou akusticky extrémně exponovaná a hluk se z nich šíří do širokého okolí bez překážek. Zároveň se velmi často nacházejí v blízkosti vody, parků nebo zelených pásů, tedy prostředí citlivého nejen na hluk, ale i na chemické znečištění. To, co je ideální pro diváky, je zároveň velmi nevhodné pro okolí.

Druhou možností je samotné centrum města – náměstí, historické lokality, památkově chráněné oblasti. Argumentem bývá koncentrace lidí a relativně menší množství „přírody“. Jenže centrum není prázdná kulisa. Jsou to místa, kde lidé skutečně bydlí, často ve starých domech, kde nelze jednoduše instalovat moderní protihluková okna. Hluk se tu násobí odrazem mezi fasádami a drží se v prostoru déle než v otevřené krajině. Historické stavby jsou navíc citlivé na vibrace i znečištění a obyvatelé center nemají reálnou možnost se ohňostroji vyhnout. Nejde tedy o kompromis, ale o vnucení jedné formy „oslavy“ všem ostatním.

Přesuneme-li se dál od centra, do okrajových částí měst, parků nebo periferií, problém nemizí, pouze se přesouvá. Ubývá lidí, přibývá zeleně, stromů, vodních toků a volně žijících živočichů. Ohňostroj tu narušuje klidové prostředí. Zároveň zde obvykle neexistuje žádná infrastruktura, která by dokázala zachytit zbytky pyrotechniky nebo omezit jejich dopady na půdu a vodu. Čím se uleví centru města, zaplatí příroda na okraji.

Přesun úplně mimo město – do polí, luk nebo lesů – se někdy objevuje jako zdánlivě logické řešení, protože se tím ohňostroj „odstřihne“ od obytné zástavby. Jenže právě tady se ukazuje, jak falešná tato představa je. Otevřená krajina není prázdný prostor, ale funkční ekosystém. Jsou zde volně žijící i hospodářská zvířata, vodní zdroje, půda a často také chráněná území, kde je podobná činnost buď přímo zakázaná, nebo vysoce problematická. Hluk se zde šíří na velké vzdálenosti bez přirozených bariér a chemické zbytky pyrotechniky zůstávají v prostředí dlouhodobě. To, co se může z dálky jevit jako „odlehlé“, je ve skutečnosti ještě citlivější než městský prostor. Z pohledu dopadů na krajinu a ekosystémy jde o jednu z nejhorších možných variant.

Když se tyto možnosti poskládají vedle sebe, vychází z toho nepříjemný závěr: neexistuje místo, kde by ohňostroj skutečně nevadil. Každá varianta jen přesouvá zátěž z jedné skupiny na jinou. Dotaženo do důsledků by ideální prostředí pro ohňostroj muselo být uzavřené, izolované, bez lidí i zvířat, s filtrací vzduchu, řízeným odvodem zplodin a hasicím systémem – tedy v podstatě technická hala. Což samo o sobě ukazuje, že problém není v hledání správného místa, ale v samotné podstatě odpalování zábavní pyrotechniky.

Zdroje: