Rozhodovací paralýza se stala naší identitou

Jsme na hranici dvou principů a místo rozhodnutí se pro jeden z nich, se z toho snažíme uplácat třetí, který neexistuje. Jen věčný rozpor.

Když se člověk podívá na staré mapy, zjistí, že jsme byli spíš meziprostorem než říší. Mezi Římem a Vikingy, mezi Byzancí a Franky, později mezi Vídní a Moskvou. Nikdy jsme si sami nevybrali, kam patříme — vždycky nás někdo zařadil. Česká kotlina byla přirozeným průchodem — nikoli cílem. Leží mezi kulturními a mocenskými bloky (Římská říše / Vikingové, Frankové / Byzanc, později Západ / Východ). Jsme místo, kde se střetávaly vlivy, ale málokdy se tu formovalo centrum moci. „Křižovatka dějin“ zní hrdě, ale ve skutečnosti znamená průchoďák dějin — vždycky tudy někdo někam procházel, málokdy jsme určovali směr. Naše dějiny se odehrávají v kotlině, kam se přelévají vlny cizích vlivů a zase odtékají. Nikdy jsme nebyli součástí čistě západního ani čistě východního světa – proto jsme měli potřebu si vytvářet národní příběh uměle, pozdě (a s romantickými příměsemi).

Už raně středověká etnogeneze Slovanů je nejasná – neexistuje „český kmen“ v etnickém smyslu, spíš směsice malých skupin. První „identita“ byla politická, ne kulturní. Vznik přemyslovského státu byl mocenský projekt, ne etnický. Přemyslovci sjednotili území násilím, zavedli křesťanství (dovlečené z Bavorska) a nastavili jazyk i víru shora. Jsme podezřívaví k autoritě, protože z každé mocnosti jsme dostali ránu. A přesto máme fascinaci „silným vůdcem“, protože nevíme, jak se cítit silní sami.

Identita se tedy nerodila zevnitř (organicky), ale byla reaktivní: vznikala proti něčemu (proti Habsburkům, proti Němcům, proti Rusům, proti EU…). Každé období má svého nepřítele, ale málokdy vizi, kým chceme být sami o sobě. Naše identita je neustálé bytí v opozici – a to se po staletích stalo naší povahou. To, co kdysi bylo strategií přežití, se později změnilo v národní povahu: opatrnost, ironie, nedůvěra, relativismus, pasivní rezistence. Tím vznikl zvláštní typ identity: reflexní, ne originální. Češi se poznávají skrze to, co přichází zvenčí – a skrze to, proti čemu se vymezují.

Západní Evropa si demokratické instituce, právní stát a občanskou kulturu začala budovat postupně už od středověku: města s cechy, univerzity, reformace, osvícenství, parlamenty, regulace… Budovali systém zevnitř – postupně, demokraticky, jako nástroj, který má sloužit jim. Řád tam je vnímán jako dobrý sluha, protože vznikal z dohody aktivních občanů. Pravidla byla výsledkem spolupráce, ne donucení. Ten proces byl dlouhý a bolestivý, ale lidé si zvykli, že „pravidla jsou náš vlastní výtvor“, ne vnucená mocí shora. A když jsou „naše“, dává smysl je chránit, zlepšovat, brát za ně odpovědnost.

Naopak ve východní a střední Evropě se instituce rodily později, často pod cizí nadvládou nebo tlakem – Habsburkové, Rakousko-Uhersko, monarchie, totalita… Vždycky tady byl někdo „nad námi“, kdo rozhodoval. Lidé se tedy naučili, že pravidla nejsou naše, že se dodržují navenek, ale v praxi se obcházejí, protože jinak to nejde. A tahle kulturní paměť přetrvává.

Z toho pak plyne paradox:

Když se tyto dvě vrstvy potkají, nevznikne syntéza, ale vnitřní konflikt – tichý, ale všudypřítomný. Místo aby se spojily ty nejlepší rysy obou stran, bijí se v nás jejich protiklady. Možná právě proto se u nás nikdy nevytvořila sdílená identita. Nemáme společný příběh o tom, kým jsme. Máme jen společnou nejistotu, kam doopravdy patříme.

Není to o hledání středu — ten nikdy neexistoval. Hodnoty Západu staví na důvěře a svobodě, hodnoty Východu na obezřetnosti a kontrole. Co bychom tedy mezi tím hledali? Zůstala jen rozhodovací paralýza mezi dvěma karikaturami hodnot: „Západ“ jako nekonečný konzum a svoboda bez hranic, „Východ“ jako poslušnost, nostalgie a únik do síly autority. Obojí je deformace, ztráta skutečného smyslu.

Jsem ročník 1985 a děsí mě, jak dlouho mi nedocházelo, že tady to nikdy jiné nebude. Jak to máte vy? Dokážete přijmout, že naše země je trvale na hranici dvou světů – trvale v neshodě?