Článek
Zase nám někdo říká, co je pro nás dobré.
Tuhle větu slyšíme v Česku pokaždé, když se objeví jakýkoli návrh veřejné politiky – ať už jde o školství, zdravotnictví, dopravu, životní prostředí nebo sociální oblast. Často zaznívá s dodatkem: „Tohle už jsme tu jednou měli.“
Ten pocit je pochopitelný. Máme historickou zkušenost s režimem, který se neptal, nevysvětloval a neumožňoval odpor. Problém ale nastává ve chvíli, kdy se tahle zkušenost začne používat jako univerzální argument proti jakémukoli institucionálnímu nastavení ve státě, který funguje na úplně jiných principech.
Česká veřejná debata tak naráží na hlubší potíž: zkušenost s totalitou se často zaměňuje za porozumění demokracii.
Zkušenost není totéž co porozumění
To, že někdo zažil autoritářský režim, ještě automaticky neznamená, že rozumí tomu, jak funguje moc v demokratickém státě. Stejně jako prožít povodeň neznamená rozumět hydrologii.
Totalita a demokracie se nerozlišují podle toho, o čem stát rozhoduje, ale podle toho, jak rozhoduje:
- kdo pravidla vytváří,
- jak je lze změnit,
- jak je lze napadnout,
- a zda existuje skutečná možnost nesouhlasu.
V totalitním režimu byla regulace nástrojem donucení.
V demokracii je regulace nástrojem správy veřejných věcí – s možností průběžné kontroly, revize a politické změny.
Tohle rozlišení ale v českém prostředí často chybí.
Reflex, který kdysi chránil, dnes paralyzuje
Pro mnoho lidí byla za minulého režimu nedůvěra k „dobrým úmyslům shora“ racionální strategií přežití. Každé „ve jménu veřejného dobra“ skutečně znamenalo omezení svobody bez možnosti obrany.
Jenže demokracie funguje jinak. Vyžaduje jiný mentální nástroj než obranný reflex.
Když dnes automaticky reagujeme na každé institucionální nastavení slovy „to je začátek totality“, přestáváme rozlišovat mezi:
- autoritářským příkazem
- a demokratickým standardem veřejné služby.
Výsledkem není ochrana svobody, ale neschopnost společně rozhodovat.
Opakující se vzorec české debaty
Napříč tématy se objevuje stejný myšlenkový postup: návrh pravidla → pocit tlaku → historická asociace → návrat totality.
Často bez toho, aby byl popsán konkrétní mechanismus, jak by k takovému návratu mělo dojít. Místo argumentu nastupuje scénář strachu, který nahrazuje popis konkrétní kauzality mezi posuzovaným opatřením a obávaným výsledkem.
Podobně se pracuje i s vědou: změna doporučení je vykládána jako důkaz nespolehlivosti, nikoli jako přirozený vývoj poznání. Jednotlivé příběhy nahrazují data, osobní zkušenost je zaměňována za obecné vysvětlení, místo aby byla jedním z dílků širšího obrazu.
To všechno nejsou projevy zlého úmyslu. Jsou to zkratky, které ale v demokratickém prostředí přestávají fungovat.
Často zaznívá námitka, že i minulý režim své kroky zdůvodňoval „vědecky“ a „veřejným zájmem“. To je pravda – ale rozdíl mezi autoritářským nařízením a demokratickou regulací neleží v použité rétorice. Leží v mechanismu moci.
V autoritářském režimu nebyla možnost rozhodnutí zpochybnit, změnit ani politicky zvrátit. V demokracii je zákon principiálně výsledkem veřejné debaty, politického procesu a odborného střetu, který předpokládá aktivní účast veřejnosti i odpovědnost politických institucí – a zároveň může být napaden, změněn nebo zrušen.
Jinými slovy: nejde o to, že stát něco reguluje, ale zda existuje skutečná možnost odporu, kontroly a korekce. Bez tohoto rozlišení se jakákoli regulace jeví jako návrat k minulosti – bez ohledu na to, v jakém systému vznikla.
Častým zdrojem frustrace je i to, že demokratické mechanismy nefungují snadno ani rychle. Možnost odporu, kontroly či změny zákona neznamená okamžitý výsledek – znamená proces. Ten je z principu pomalý, složitý a často vyčerpávající.
To ale není důkaz autoritářství. Je to daň za systém, ve kterém se moc nerozhoduje jedním příkazem, ale střetem zájmů, argumentů a procedur. Pokud očekáváme, že demokratická kontrola bude jednoduchá a bez nákladů, zákonitě dojdeme k závěru, že „to stejně někdo nařídil shora“. Ne proto, že by to byla pravda, ale proto, že máme špatně nastavené očekávání.
Demokracie nezaručuje, že prosadíme svůj názor. Zaručuje, že ho můžeme bez strachu uplatnit.
Ilustrace středověkého anglického parlamentu kolem roku 1295
Zatímco jinde se zastupitelské rozhodování vyvíjí po staletí, česká zkušenost s demokracií se vejde do několika přerušených dekád.
Svoboda není absence pravidel
Jedním z nejčastějších omylů je představa, že svoboda znamená, že „mi nikdo nic nenastavuje“. Taková svoboda ale neexistuje v žádné společnosti – a už vůbec ne v té demokratické.
Veřejné služby vždy fungují na základě nějakého standardu.
Rozhodující otázka nezní, zda standard existuje, ale:
- kdo ho určuje,
- podle jakých dat,
- a zda ho lze změnit.
Pokud je zachována možnost volby, nesouhlasu a politické korekce, nejde o donucení, ale o výkon demokratického mandátu.
Proč se v tom točíme už desítky let
Část české společnosti stále používá mentální mapu vytvořenou pro jiný režim. Ne proto, že by byla „hloupá“ nebo „zlá“, ale proto, že si nikdy systematicky nedoplnila občanskou a institucionální gramotnost, kterou demokracie vyžaduje.
Výsledkem je veřejná debata, kde:
- každá regulace evokuje návrat totality,
- každá politika je podezřelá už tím, že existuje,
- a místo argumentů se opakují historické reflexy.
To ale demokracii nechrání. To ji oslabuje.
Nepříjemný závěr
Pokud po téměř čtyřiceti letech od změny režimu nejsme schopni rozlišovat mezi autoritářským tlakem a demokratickým rozhodováním, není problém v regulacích samotných. Je v tom, že se bojíme používat demokracii jako nástroj, a raději před ní uhýbáme ve jménu minulosti, která už neexistuje.
Bez téhle schopnosti se žádná společnost neposune dál – jen se bude donekonečna hádat o to, jestli je každé pravidlo návratem minulosti.
