Článek
Když lidé v roce 1989 cinkali klíči, nešlo jen o zvukový symbol konce jedné éry. Klíče znamenaly víru v demokracii, která nebude jen procedurou, ale skutečným obsahem. Byla v nich naděje, že svět „tam venku“ — svět svobody, životní úrovně, bezpečí, občanské odvahy i elementární lidské důstojnosti — se konečně stane i naším světem. Jen málokdo ale skutečně věděl, co přesně ta západní svoboda obnáší. Jak vypadá v praxi, ne v představách lidí zavřených čtyřicet let za oponou.
Zatímco jsme žili v izolaci, Západ procházel pomalým, ale hlubokým vývojem. Ve městech probíhaly změny, které dnes obdivujeme: už v 60. letech zaplavila západoevropská města vlna masové automobilizace. Ulice se začaly ucpávat, děti přestaly chodit samy ven, pěší zóny mizely pod tlakem dopravy. A právě tato krize spustila něco, co nás minulo — desetiletí občanských protestů, lokálních kampaní, rozhodnutí radnic i dlouhodobých strategií, které dnes považujeme za samozřejmé. Hnutí Stop de Kindermoord, které požadovalo zklidnění dopravy a bezpečnější ulice pro děti i cyklisty a dokázalo mobilizovat rodiče, učitele, politiky i část konzervativních stran, výrazně ovlivnilo městské plánování v Nizozemsku. Aktivisté stáli u zrodu dnešních typů klidných ulic, moderní cyklistické infrastruktury i prvních regulací automobilové dopravy. Dánsko mělo už v 70. letech jasnou představu, že město má být pro lidi, ne pro auta. Urbanismus, cyklistická infrastruktura a veřejný prostor vznikaly z participace, z tlaku občanů, z kontinuity, z dlouhodobosti — ne z jediného velkého rozhodnutí shora.
Když u nás po roce 1989 padla bariéra, byl náraz skoro brutální. Zatímco západoevropské země vstupovaly po čtyřicetiletém vývoji do éry regulace a omezení automobilismu, u nás se teprve začínalo. A začalo se z opačné strany: chtěli jsme vše, co jsme neměli — auta, svobodu mobility, parkování, široké silnice. Pokles pěší bezpečnosti, mizící prostor pro děti, dopravní zátěž? To všechno na Západě řešili už od 60. let. My se k tomu dostáváme až posledních 10–15 let — v době, kdy Západ řeší úplně jiné výzvy a bere jako samozřejmost, co my pořád považujeme za kontroverzi.
Naši rodiče po revoluci nevěděli, jak vypadá regulovaný kapitalismus; věděli jen, že chtějí nebýt pod nadvládou Východu a být „svobodní jako Západ“. Jenže zatímco na Západě se svoboda vyvíjela desítky let společně s institucemi, pravidly a občanskou odvahou, u nás se najednou všechno ocitlo bez rámu: kapitál, doprava, developerské projekty, reklama. Svoboda se zaměnila za deregulaci. Když se otevřel první McDonald’s v ČR, stalo se z toho VIP představení, protože jsme čtyřicet let žili v nedostatku a fascinaci vším „západním“. Ten lesk byl odrazem prázdnoty, kterou totalita zanechala.
Západní model participace vznikal už od 50. let: občané se učili, že politika je dialog; rodiče věřili, že ulice má chránit jejich děti; města reagovala na potřeby lidí. U nás se po revoluci participace nevytvořila automaticky. Když dnes aktivisté blokují magistrálu, aby upozornili na bezpečnost, klima nebo veřejný prostor, jsou označováni za extremisty, výtržníky nebo parazity. Přitom Západ došel ke svým městským hodnotám právě skrze podobné konflikty — jen v době, kdy my jsme stáli na místě.
O třicet šest let později je Česko oligarchizovaná liberální demokracie s rychlým kapitalismem a hlubokou postkomunistickou kulturou. Člověk se tak nemůže ubránit otázce: za co přesně se tehdy vlastně zvonilo těma klíčema?
Historické události a naše poloha na rozhraní dvou hodnotových bloků formovaly českou identitu: není ani „pro-západní“, ani „pro-východní“, ale rozštěpená. Žijeme v permanentním stavu 50 na 50 — čtyři roky vládnou „modří“, čtyři roky „červení“ — a polovina země vždy trpí. Domluva je obtížná, protože chybí společný rámec hodnot, který Západ budoval staletími participace a společenského učení. A protože jsme tím postupným vývojem sami neprošli, musí být u nás mnoho věcí vynucováno zákony — což jen zvyšuje odpor a polarizaci.
Klíče v roce 1989 zněly jako příslib. Ale to, co otevírá dveře k fungující demokracii, není jednorázový moment. Je to společenské úsilí, které se dělá každý den — a které jsme zmeškali (nejen) o čtyřicet let. Dnes se snažíme nastoupit do vlaku, který už dávno jede, a který nás bude brát jen tehdy, pokud v sobě najdeme to, co nám pořád schází: ochotu učit se, společně hledat řešení a nevidět demokracii jen jako boj dvou kmenů o to, kdo bude čtyři roky nahoře.
