Článek
Konec, který mě zaskočil
Vedoucí si mě zavolal do kanceláře, kde už seděla personalistka. Řekli mi, že firma musí kvůli úsporám propouštět a moje pozice se ruší. Poslouchala jsem to jako ve snu. Dvacet let jsem tam trávila dny i víkendy, brala si práci domů, kryla jiné, když chyběli. A teď jsem byla jen číslo v seznamu.
Dostala jsem výpověď s měsíční výpovědní lhůtou a příslibem odstupného. Domů jsem šla s prázdnou hlavou a třesoucíma se rukama. Na stole mi stála hrníček z práce a já se nedokázala rozhodnout, jestli ho mám schovat, nebo vyhodit.
První týdny bez práce
Ráno jsem se dál budila v šest, ale pak jsem si uvědomila, že už nemám kam jít. Den se táhl, televize mě nebavila, kamarádky chodily do práce. Po pár týdnech jsem se přemluvila a šla se zaregistrovat na úřad práce. Úřednice byla milá, ale její řeč byla jako cizí jazyk. Vyplnit tohle, doložit tamto, podepsat támhleto.
Nakonec mi spočítala podporu. První dva měsíce prý budu dostávat 13 520 korun. Překvapilo mě, že je to tak málo po tolika letech práce, ale řekla jsem si, že to snad nějak zvládnu. Jenže pak dodala, že po dvou měsících částka klesne na 10 400 a nakonec zůstane 9 360 korun měsíčně. To už mi spadla brada.
Studená realita
Za nájem dávám skoro dvanáct tisíc. To znamenalo, že i kdybych neutrácela vůbec za nic jiného, stejně bych byla v mínusu. S úřednicí jsem se snažila vyjednávat, ale jen krčila rameny. Tak prý stojí zákon. Po dvaceti letech práce jsem měla dostávat méně, než kolik dá člověk za nákup a složenky.
Začala jsem škrtat všechno zbytečné. Zrušila jsem internet, přestala kupovat kávu, vypnula topení dřív, než padla tma. Všechno jsem počítala do poslední koruny. Na práci jsem odpovídala denně, ale většina firem hledala mladší lidi s jinými dovednostmi. Cítila jsem se stará a nepoužitelná.
Když padneš, zjistíš, na čem stojíš
Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho šoku vzpamatovala. Přišla jsem o jistotu, o sebevědomí, o pocit, že jsem potřebná. Peníze, které mi stát posílal, byly výsměchem všem těm rokům dřiny. Nakonec jsem našla místo v malé firmě, kde hledali někoho na částečný úvazek. Měla jsem sotva víc, než dělala podpora, ale aspoň jsem se zvedla z gauče.
Když se dnes ohlédnu, nejvíc mě děsí to, jak rychle se může člověk stát nepotřebným. Jeden podpis a všechno, co si dvacet let budoval, se rozpadne. A pak zjistíš, že ti zůstalo jen to, co máš v sobě.
