Článek
Biden 19.10. pronesl „poselství k národu“. Čas od času to američtí prezidenti dělají, pokud chtějí „svým drahým Američanům“ něco závažného sdělit. Biden to moc často nedělá. Nyní to udělal, naprosto typickým způsobem – z Oválné pracovny Bílého domu, aby tomu dodal vážnost.
Pro Bidena rovněž nejsou typické takovéto významné projevy k Američanům na zahraničně politická témata. Zahraniční politika, nebo geopolitika je pro Američany až na konci jejich zájmu, což my Neameričané si jen zřídka uvědomujeme, protože to, co americký prezident vzkazuje světu, se nás samozřejmě týká nejvíce.
Tentokrát tomu však bylo naopak.
Co k tomu Bidena vedlo? To se samozřejmě můžeme jen dohadovat. Ale jako pravděpodobné se jeví to, že Biden usoudil, že prudké zhoršení mezinárodní situace, které následovalo po teroristickém pogromu v Izraeli, je vhodný okamžik, aby ukázal svou geopolitickou tvář, kterou každý americký prezident, ať chce, či nechce, musí mít.
Biden ji příliš často neukazuje. Je pravda, že na svých zahraničních cestách nebo tiskových konferencích se věnuje zahraniční politice v podobné míře jako každý jiný americký prezident, ale jinak se na „své Američany“ obrací téměř výlučně s vnitropolitickými, často ekonomickými nebo přímo sociálními tématy. Biden na rozdíl třeba od naší vlády pochopil, že zahraniční politikou může oslnit své partnery a spojence, nikoliv vlastní voliče.
Biden si na ekonomických a sociálních tématech buduje skupinu svých příznivců a tvrdě se vymezuje proti Republikánům. I když mu to zatím v průzkumech příliš nepomáhá, Biden věří, že tato taktika, zaměřená na motivaci svých příznivců, nikoliv na přesvědčování svých odpůrců, má v rozdělené společnosti jako jediná šanci na úspěch. Možná to je něco, nad čím by se měla zamyslet i naše vládní koalice, protože problém naší vlády není ten, že se proti ní pořádají mnohatisícové demonstrace, často poháněné (pro)ruskými dezinformátory. Problém naší vlády je ten, že jsou z ní rozčarováni i její vlastní voliči.
Hlavní problém komunikace naší vlády nespočívá v nějakých technických nedostatcích komunikace, ale v její politice, která je vedena ve stylu nenaštvat příliš své odpůrce. To je samozřejmě sebevražedné, protože hlavní těžiště nenávisti odpůrců naší vlády spočívá v naprosto iracionálních důvodech.
A samozřejmě, tímto nedostatečným odhodláním k reformám pak vláda zklamává své příznivce.
Biden to tedy dělá jinak. Ví, že fanoušci Trumpa ho nikdy mít rádi nebudou, a tak prostě oslovuje své příznivce.
A samozřejmě jeho zahraničně politické poselství s tímto také souvisí. Není jisté, zda na Bidena dolehla situace v Izraeli, nebo je to výsledkem jeho chladného kalkulu, ale jádrem jeho sdělení je to, že spojil situaci na Ukrajině ze situací v Izraeli.
Tím se snaží zamezit upozadění ukrajinské obranné války před ruskou agresí před válkou v pásmu Gazy. Přiznejme si, že alespoň z emocionálního hlediska k tomu došlo a že zprávy z Blízkého východu teď hýbou veřejností více než zprávy z Ukrajiny. Putin by se mohl radovat. Ale nemůže, protože Biden.
Navíc západní veřejnost je tradičně vždy více vzrušená válkami na Blízkém východě než kdesi ve východoevropské stepi. Hranice Ukrajiny a Ruska je pro Západ mentálně konec světa a Blízkým východ je psychologicky mnohem blíže.
Naštěstí si je Biden toho zřejmě vědom a tak obě krize spojil v jednu.
Jak to udělal?
Tím, že ve svém projevu definoval novou „osu zla“. V uvozovkách , protože on tomu samozřejmě tak neříká. Pro Bidena je osou zla Rusko a Írán (včetně jeho teroristických spojenců). Sice nezmínil Čínu, ale když vzápětí požádal Kongres o schválení peněz na pomoc ohroženým zemím, zahrnul do ní i Taiwan. Propojením války na Ukrajině, války v Gaze a hrozby Taiwanu definoval nový globální konflikt mezi USA, Evropou, pacifickými spojenci a Izraelem na straně jedné a výše jmenovanou trojicí na straně druhé.
Extrémně důležité je, že Biden v projevu zdůraznil, že v případě Ruska a Izraele nehodlá Ameriku zapojit do války. Američanům sdělil, že pokud USA dostatečně pomohou Ukrajině a Izraeli, nebudou muset (zase) bojovat.
Biden se tak jednoznačně definoval jako „vůdce svobodného světa“, který ale nehodlá válčit, ale hodlá silně podporovat spojence. Udělat z USA novodobý „arzenál demokracie“, jak tomu bylo před druhou světovou válkou (tuto politiku pak zhatil útok na Pearl Harbour a Biden doufá, že to, o co se snaží něčemu takovému pomůže zabránit). Biden tak Američanům vlastně říká, že po dvaceti letech „války proti terorismu“ nehodlá vést další válku, ale proto musí Amerika podporovat své spojence. Jinak nová válka bude.
Tím se představil Američanům jako vůdce s plánem udržet USA jako velmoc bez další nutnosti bojovat. A na to by už Američané mohli slyšet, zvláště, když Trumpova zahraničně politická koncepce neexistuje a je to jen nacionální sobectví a chaos. Trump v roce 2016 vyhrál volby taky díky silné kritice nepopulární války proti teroru. Teď chce celou věc zopakovat kritikou americké pomoci Ukrajině. Tomu však půjde hůře, pokud bude Ukrajina součástí jakéhosi globálního střetu, který Biden načrtl a jehož součástí je podpora Izraele, což je alespoň rétoricky Trumpova parketa.
Aby bylo jasno, jaký Biden je prezident, je třeba se zmínit ještě o dalších aspektech Bidenovy řeči. Rozhodně to nebylo válečnické prohlášení ve stylu Bushových projevů po 11.9.2001.
Nedal Izraeli bianco šek na cokoliv. Zdůraznil nutnost humanitární pomoci Gaze a opět se vyslovil pro samostatnost Palestiny (dvou státní řešení). Jeho projev byl rovněž prost jakékoliv kritiky islámu, naopak vyzval Američany, aby ve světle této situace nepodléhali tupé islamofobii. Stejně tak ovšem odsoudil útoky na židy.
Biden tak opět ukazuje, že skutečným vůdcem svobodného, liberálně demokratického světa, že má na paměti i hodnoty demokracie a lidských práv a není ochoten se jich vzdávat ve jménu nového globálního konfliktu. A to je dobře.
Vážnost Bidenova projevu byla podtržena také tím, že jej pronesl po návratu z Izraele, což je dnes více méně válečná zóna. Spolu s návštěvou Ukrajiny se Biden zapsal do historie jako americký prezident, který navštěvuje válečné oblasti, které nemá pod kontrolou americká armáda. Jak říká Timothy Snyder, to neudělalo 45 jeho předchůdců.
Biden tak snaží ukázat, že není senilní dědek, jak je často líčen, ale odvážný vůdce svobodného světa.
Jeho čtvrteční projev měl tento dojem umocnit. Ačkoliv mu komentátoři nevěnovali tolik pozornosti, kolik by se slušelo, zdá se, že jsme byli svědky něčeho významného. Stejně jako jeho předchůdci Monroe (Monroeová doktrína), Truman (Trumanova doktrína), Bush (Válka proti terorismu), tak i Biden definoval něco, co by mohlo vydržet i po jeho odchodu z funkce (pokud se USA nezmocní populista, který ji zničí).
Říkejme tomu třeba Bidenova doktrína.
A my Evropani můžeme být hrdí na to, že Biden svůj projev pronesl až po jednání s vedením EU, tedy předsedkyní evropské komise Ursulou von der Leyen a předsedou Evropské rady Charlesem Mitchelem.
Bidenovo poselství k národu:
Písemně zde: https://www.nytimes.com/2023/10/19/us/politics/transcript-biden-speech-israel-ukraine.html
Video zde: https://www.youtube.com/watch?v=wTxDZ6D1A1E
