Článek
Doslova ještě před týdnem se mohlo zdát, že sjednocení Evropy, ve smyslu uzavření nové společenské dohody liberálně demokratických Evropanů, zabere měsíce, možná roky. Pak proběhla Mnichovská bezpečnostní konference, telefonáty Donalda Trumpa Putinovi, prohlášení amerického ministra obrany a amerického viceprezidenta, pokus USA o uzavření vyděračské dohody s Ukrajinou a bylo zahájeno jednání mezi USA a Ruskem o Ukrajině a Evropě bez Ukrajiny a Evropy v saudskoarabském Rijádu.
Evropané jsou údajně v šoku z tohoto vývoje, ale v šoku může pouze ten, kdo nesledoval vývoj americké politiky po vítězství Donalda Trumpa ve volbách nebo ten, kdo stále bláhově věřil, že přes všechny prohlášení Trumpa a jeho lidí, zůstane zachována transatlantická spolupráce a že se zásadně nezmění americká politika vůči Ukrajině.
Ještě se mohlo někomu zdát, že americké vyhrožování Dánsku a Kanadě je jen taková nepěkná rétorika, ale americký posun v otázkách společné obrany a Ukrajiny už má reálné důsledky. To už není jen rétorika.
Argumenty příznivců, advokátů nebo racionalizátorů Donalda Trumpa byly vyvráceny v podstatě v řádu hodin. Američané ústy svého viceprezidenta nesdělili Evropě svou budoucí vizi společné obrany a spolupráce v NATO, ale místo toho Evropu obvinili z porušování pravidel demokracie a svobody slova.
Místo, aby navrhli Ukrajině přijatelný plán, jak ukončit ruskou invazi do této země, pokusili se Američané nebohou Ukrajinu okrást o její nerostné suroviny.
Místo, aby předvedli stejnou neomalenost, kterou předvádějí vůči svým spojencům, předvedly USA vůči Rusku své pochopení a vstřícnost.
Evropští populisté adorující Rusko propukli v jásot. Ti Evropané, kteří až přes všechny více než jasné indicie dosud věřili, že se musíme opírat o spojenectví s USA zmlkli. A Evropané, pro které je důležité uchování liberální demokracie a slušnosti v zahraniční politice chápou, že jinak než díky sjednocené a silné Evropě se je nepodaří uchovat.
To, co mělo trvat měsíce a roky trvá dny. Veřejnost, které záleží na uchování liberální demokracie, která podporuje Ukrajinu a mezinárodní právo, se sjednocuje za myšlenkou společné Evropy. Protože nic jiného nezbývá.
Stojíme na prahu splnění snů otců zakladatelů evropské integrace a přání jejich pokračovatelů o evropském sjednocení. Ovšem nikdo se neraduje, protože nás k tomu nutí geopolitická katastrofa, které jsme právě svědky.
Nyní je důležité, aby Evropané nalezli svou odvahu a svou hrdost a přestali lkát nad tím, jaké neštěstí nás postihlo. Stalo se, je třeba se tomu postavit čelem.
Euroskeptici, kteří tváři v tvář hrozbě pramenící z hodnotového a politického sblížení mezi USA a Ruskem na úkor Evropy, nás nyní mohou už jen obtížně strašit „evropským superstátem“, když rozumně uvažující veřejnost cítí, že právě Evropský superstát je momentálně to, co nám tady zoufale schází, to co nás nyní mělo chránit.
A tak se euroskeptický narativ mění. Nyní můžeme ze všech stran číst, jak na to Evropa nemá, jak neumíme vyrábět zbraně a máme slabou ekonomiku, jak máme zaostalý výzkum a jak jsme pomalí a těžkopádní v rozhodování.
Pomineme-li fakt, že i když je to oprávněná kritika, tak většina toho bylo zapříčiněna právě odporem k evropské integraci, musíme si uvědomit, že to všechno jsou problémy, které jsou řešitelné. Zbraně se dají vyrobit, armády vybudovat, ekonomiku nakopnout, výzkum popostrčit.
Pokud ovšem budeme k tomu mít vůli.
Na začátku druhé světové války nebyly USA příliš silnou velmocí. Ale dovedly mobilizovat své hospodářské a lidské zdroje a během několika let se staly nejdůležitější supervelmocí.
V roce 1958 uštědřil Sovětský svaz ránu americké prestiži vypuštěním Sputniku. Američané to nevzdali a za 11 let stáli na Měsíci.
V roce 2014 byla Ukrajina rozkradená, zkorumpovaná nedemokratická země bez funkční armády. A byla napadena Ruskem. Ukrajinci se ale nevzdali a začali se bránit. A jejich obrana trvá dodnes.
Stejně jako Američané kdysi nebo Ukrajinci nyní nemůžeme my Evropané poslouchat ty, co říkají, že na to nemáme, ale naopak si musíme vzpomenout, co všechno v dějinách Evropané dokázali, co jsme vyrobili, co jsme vymysleli a jak jsme se zařídili a zopakovat si to.
A zdá se, že tolik kritizovaní evropští vůdci začínají Evropu skutečně vést. To jsou dobré zprávy. Ale k tomu tito lídři potřebují veřejnou podporu. Podporu každého Evropana.
Neptejte se, co pro vás může Evropa udělat. Ptejte se, co můžete udělat pro Evropu.
