Článek
Na začátku roku tohoto roku se zdálo, že šok z prvních kroků a prohlášení Donalda Trumpa vyústí v jakousi evropskou revoluci. Z vyjádření mnoha evropských státníků se zdálo, že se Evropa rychle zmobilizuje k pomoci Ukrajině bez USA a že se připraví na svůj vlastní osud, ve kterém se už nadále s Americkou příliš nepočítá.
Jenže na přelomu jara a léta přišlo zklamání, protože nebyly splněny vyhrůžky extrémních sankcí na Rusko, německý kancléř Mertz vycouval ze slibu dodání Taurusů na Ukrajinu, přestalo se mluvit o „koalici ochotných“ a na summitu v Haagu se hromadně podlézalo americkému prezidentovi.
Co se stalo? Co to má znamenat? Právě nedávný summit NATO nám dal jasné vodítko k pochopení toho, co se děje. Evropa je totiž v přechodném období. V nehezkém a nebezpečném přechodném období mezi starým světem, jak jsme ho znali, kde jsme mohli spoléhat na to, že Západ stojící na spolupráci s USA je globálním hegemonem a novým světem, kde Evropa bude čelit tlaku Ruska, Číny a Trumpovské Ameriky. V nehezkém a nebezpečném období, kdy Evropa ještě nemá dost sil na to, aby se skutečně emancipovala jako samostatná geopolitcká jednotka, ale už se prostě nemůže tvářit , že je všechno v pořádku.
Evropané již nadále nemohou lavírovat kolem Ukrajiny a je pravda, že to s výjimkou Maďarska a Slovenska už nedělají. Zároveň však ale nemají dostatek kapacit a dostatek ochoty veřejnosti se v ukrajinské věci angažovat ještě nekompromisněji než dosud. Evropané již nemohou považovat USA za své spojence, ale zároveň nemají dost sil a kapacit na to, aby se bezpečnostně o sebe postarali sami.
Je to nepříjemná a nebezpečná situace. Naštěstí se Evropané díky desetiletím vzájemné interakce v EU naučili nehezkým věcem, které se dnes ve vztahu zejména k USA jeví docela užitečnými. Zdržování, lavírování a podlézání.
Evropští politici mohli bouchnout do stolu a říct stop. Mohli poslat Trumpa k čertu a mobilizovat evropské kapacity na pomoc Ukrajině. Ale obavy z toho, že by to skončilo katastrofou, která by se nakonec obrátila proti Evropě i Ukrajině jsou zcela na místě. Obavy z nedostatečných dodávek zbraní na Ukrajinu. Z přerušení americké pomoci. Vždyť v jednu chvíli USA přerušily poskytování zpravodajských informací Ukrajině (tedy zejména satelitních snímků ruských vojsk) a hrozily přerušením Starlinku, což prostě neumíme v Evropě nijak kompenzovat. Obavy z toho, že by se Trump přiklonil k Rusku. Že by zrušil sankce, že by udělal nějaké další naschvály také nelze zcela ignorovat.
Evropští politici si ani nemohli a stále nemůžou být jisti, že by takové radikální kroky neobrátily veřejnost proti jejich snahám. Vždyť ve většině zemí Evropy jsou v čele žebříčků popularity populisté, kteří šiří ruské geopolitické, ideologické nebo kulturní narativy.
A tak evropští politici zvolili sice slizkou, ale účinnou zdržovací taktiku. Neustálé podlézání Trumpovi, neustále volání po spolupráci s ním. Zvyšování pomoci Ukrajině nikoliv skokově radikální, ale nenápadně systematické. Obcházení zrádného Orbána procesními fintami, nikoliv radikálními změnami ve fungování EU.
Mnozí evropští liberální demokraté jsou z tohoto postupu znechucení a kritizují ho. Šiří se mezi nimi zklamání. A nevidí to pozitivní čeho bylo dosaženo. Nevidí, že pomoc Evropy Ukrajině se neustále navyšuje. Že Evropa a Ukrajina nyní postupují jednotně jako nikdy. Že se urychleně snažíme navyšovat výrobní a technologické kapacity. Že se tento proces nedá rozhodně považovat za appeasement vůči Rusku, ale spíš za taktiku, jak Rusku čelit v současné nevýhodné situaci. Že i Ukrajina se řídí touto politikou – nenaštvat USA, dokud je plně nenahradí Evropa (což bylo vidět například tím, že si Zelenský vzal do Haagu na setkání s Trumpem sako). Že už umíme obejít v Bruselu Orbánovo faktické veto, i když se to dělá velmi neortodoxním způsobem.
A hlavně, že je to asi jediná možnost, jak přesvědčit Evropany, že evropská spolupráce, integrace a emancipace jim přinese prospěch a ne zkázu. Evropa je v jakémsi začarovaném kruhu, kdy lidé odmítají evropskou integraci a reformy, protože EU nefunguje, jak by si přáli, ale ona nefunguje, jak by si přáli, protože není dostatečně integrovaná a reformovaná, protože to veřejnost odmítá.
Právě v tom ukázat Evropanům čeho je Evropa schopná, přesvědčit je o tom, aby pak podpořili institucionalizaci této spolupráce a schopností, je šance a naděje. Ale prostě to nebude rychle. Dokud nezreformuje ekonomiku, nestaneme se technologicky nezávislými a nevyrobíme si vlastní zbraně, tak žádná evropská revoluce nebude.
Ale teď prožíváme evropskou evoluci. Nevypadá to hezky, ale je to nutné. Evropa lavíruje na hraně. Je potřeba, aby na ní vydržela co nejdéle.
