Článek
Je to již několik týdnů, co se v médiích objevila první zpráva o tom, že existuje plán na vytvoření evropského jádra, jakési EU v EU, z šestí zemí Evropské unie. Celému tomuto potencionálnímu uskupení se začalo říkat E6.
Ačkoliv mnohými vysmívána, mnohými bagatelizována, zpráva zaujala širokou veřejnost minimálně v ČR, jak lze soudit z postů na sociálních sítích na toto téma. Češi už jsou takoví. Když jsme byli mimo EU, chtěli jsme dovnitř. Říkali jsme tomu „návrat do Evropy“. Když jsme se do EU dostali, přestala se nám líbit. Když si politici několika zemí, které už mají dost takových kverulantů, jako jsme my, začali povídat, že by jejich státy mohly zařadit vyšší rychlost integrace a vytvořit evropské jádro, mnoho Čechů, kteří předtím nad EU ohrnovali nos, zase do toho jádra chce.
Není to sice příliš ušlechtilé, ale mohlo by to fungovat. Stará dobrá závist, že sousedi mají nějaký klub, kam nás nezvou, by mohla zabrat a zlomit euroskeptické prokletí Česka.
Další motivací pro konec české euro-skepse by mohlo být uvědomění, že současný model EU brzy skončí. Ne snad po formální stránce, ale pokud dojde k vytvoření fakticky více rychlostních integračních uskupení v EU a Česko nenabídne těmto uskupením (jako je E6, ale možná jich bude více, možná se budou vzájemně prolínat) nějaký důvod, proč by pro ně mělo být atraktivní, tak prostě zůstaneme mimo tyto podmnožiny.
S Maďarskem a Slovenskem. Jako kořist Putina, amerických fašistů z MAGA nebo čínského vlivu.
V takovéto „nové“ EU nebude fungovat to, na co jsme zvyklí. Tedy „navalte dotace a výhody, protože musíte, ale od nás nečekejte žádnou vstřícnost, protože nemusíme“. Postavení v takovéto EU bude záležet na tom, jak moc se státy budou snažit být proevropské.
Co se taky může stát? Hodně se mluví o tom, že by Ukrajina měla být rychle přijatá do EU. Je ale nemožné integrovat stát, který není s EU kompatibilní, a to Ukrajina zcela jistě ještě zatím není. To přece vyplývá ze samotné logiky integrace.
Ale je možné přijmout Ukrajinu jen v některých oblastech. Například v oblasti společné obrany, kde může EU garantovat Ukrajině vojenskou pomoc v případě dalšího napadení Ruskem. Možná nás geopolitické okolnosti donutí k takovému netradičnímu kroku. Byl by to precedent, který by EU otevřel dalším zemím, které do EU chtějí, a zároveň nemohou nebo se nechtějí něčeho vzdát. Island, Norsko, Británie, Turecko. Každá země by si určila, v čem se chce integrovat a v čem ne. A uvnitř Unie by se dělo to samé. Už by nás „Brusel přestal k něčemu nutit“.
To je model, který by se mohl líbit i zapřisáhlým euroskeptikům. Má jen jednu drobnou nevýhodu. Museli bychom se k integraci nutit sami. A pokud bychom to nedělali, zůstali bychom v pomalém pruhu a časem bychom viděli, jak nás země jako třeba Ukrajina předjíždění směrem do centra, nikoliv geografického, ale politického, Evropské unie. Mohli bychom se ocitnout na okraji ještě více.
Ale ruku na srdce, nebylo by to spravedlivé? Dostávat kousky Evropy za zásluhy a ne proto, že jsme podepsali kdysi něco, co se nám pak přestalo líbit.
Tento model není fantazií, ale spekulací komentátorů seriózních médií. Je třeba s ním počítat.
Možná se na to nějaká agentura pro výzkum veřejného míněná Čechů někdy zeptá. Podle výsledku posledních voleb to však nevypadá, že by Češi měli zájem o to být více Evropou. Ačkoliv zmíněné téma nebylo ještě tématem voleb, přece jen se dal přístup jednotlivých stran k Evropě dobře odhadnout. Kdo nadával na „Brusel“ a kdo byl proevropský.
Je tedy evidentní, že plán na to, jak Česko udělat atraktivním pro Evropu musí přijít od opozice, a ne od současné vládní koalice, které je toto téma naprosto ukradené, stejně jako spousta dalších důležitých témat. Témata vládní koalice jsou udržení moci a zprivatizovaní veřejného majetku do svých firem. Budoucnost Česka ji nezajímá. Natož pak nějaké zatraktivnění pro Evropu. Právě naopak. Ačkoliv celá Evropa vymýšlí způsoby, jak si zabezpečit svou obranu pro novou, neklidnou dobu, Česko jako jediné v EU snižuje své výdaje na obranu. My se nestáváme atraktivní pro Evropu, nezvyšujeme svůj přínos. My Evropu zrazujeme.
A je třeba si uvědomit, že ztracená důvěra se obnovuje velmi dlouho a velmi těžce. Někdy se to nepodaří nikdy.
Proto je důležité vědět, zda je opozice schopná a připravená dát vědět Evropě, že je v Česku někdo, kdo se proti tomu dokáže postavit. Že je tady někdo, kdo dokáže zmobilizovat lidi pro solidaritu s Evropou. Že je tady někdo, kdo dokáže připravit plán „druhého návratu Česka do Evropy.“ Zkrátka někdo, kdo se nebude bát přijmout euro a spolupracovat se zeměmi, které chtějí evropskou armádu a federalizaci EU.
Ptejte se na to.
