Článek
Minulý čtvrtek se v Bruselu sešli lídři členských zemí EU a Ukrajiny, aby reagovali na novou geopolitickou situaci definovanou rozkolem Trumpovských USA s Evropou a Ukrajinou zvláště.
Evropská unie přijala dvě zásadní historické rozhodnutí. Jednak souhlasila s plánem Evropské komise „Rearm Europe“ na financování zbrojení Evropy v příštích pěti letech. Evropské země tak souhlasily s masivním výdaji na obranu a v podstatě ukončily éru odzbrojování, která začala v roce 1989. Evropské země budou nyní zbrojit a to na půdorysu EU, která jim v tom má pomoci, nikoliv na půdorysu NATO. To je další závažné změna, zcela nezbytná ve chvíli, kdy NATO prakticky zradou USA zemřelo.
Dalším zásadním rozhodnutím bylo to, že EU přijala zásady vyjednané v Londýně v neděli předtím a přihlásila se tak jako celek (skoro) k zásadám v Londýně definovaným: Evropané podporují Ukrajinu v tom, že případný mír s Ruskem musí být spravedlivý a že Ukrajina musí dostat jasné bezpečnostní záruky. Ukrajina musí mít možnost se i nadále bránit a EU se zavázala ji pravidelně finančně pomáhat.
Někdo by mohl říct, že to je jen další deklarace, ale není to pravda. Vzhledem k tomu, jaký postoj k Ukrajině a Rusku zaujímá Donald Trump, bylo nezbytné, aby se Evropané proti tomu vymezili a oficiálně se postavili za Ukrajinu a její požadavky. A i když to není formalizováno, stojíme za Ukrajinou (skoro) všichni společně, nejen EU, ale země mimo EU jako Norsko, Británie, Kanada a Turecko. Toto je něco, čemu se v médiích říká „Koalice ochotných“, ale přesněji řečeno to je koalice na podporu Ukrajiny, která se drží jednotného přístupu.
To je opravdu obrovská změna, něco co tady nebylo ani po okupaci Krymu v roce 2014, ani po velké ruské invazi v roce 2022.
Ale čtvrteční Brusel nebyl jen o zbrojení a o pomoci Ukrajině. Stalo se tam něco významného i pro fungování EU samotné.
Představitelé zemí EU totiž přestali usilovat o jednomyslnou shodu a Orbánovo Maďarsko, které je proti Ukrajině, prostě obešli tím, že prohlášení o Ukrajině připojili jako přílohu k prohlášení o evropské obraně, což nemohl Orbán vetovat, protože „o přílohách se nehlasuje“.
V čem je tento postup revoluční? Mezinárodně politická situace dotlačila evropské představitele k pochopení, že si Evropa nemůže nadále dovolit dlouhé týdny, měsíce, roky přemlouvaní a uplácení kverulantů a pokud drtivá většina evropských zemích na něčem trvá, není správné, aby to jedna země blokovala. Je to tak nějak logické, ale EU se této logiky dosud nedržela a to nás přivádělo k šílenství.
Jedná se o změnu neformální, ale změnu faktickou a zcela zásadní. Není kvůli ní třeba měnit Lisabonskou smlouvu, což by samozřejmě Orbán a spol. opět vetovali. Orbán a spol. tak nyní chápou, že EU už nebude vydíratelná jedinou zemí a to vydá za jednu obrněnou divizi proti Rusku.
Veto tak ztrácí význam jak pro EU, tak pro vetujícího, protože nepovede k zastavení něčeho, co onen vetující chce zastavit.
Samozřejmě tento postup má jednu vadu. Pokud takto EU něco odhlasuje, tak se tím ten, kdo pro to nehlasoval, nemusí řídit. Takže nám v EU začnou vznikat různé „koalice ochotných“: pro ukrajinská, zelená, pro evropskou armádu atd. V podstatě tak ve čtvrtek vzniklo to, čemu se říká „vícerychlostní Evropa“. Kdo bude chtít na něčem spolupracovat, tak bude, kdo nebude, tak nebude. Mohlo by se to zdát jako chaos, ale EU s tím má dobré zkušenosti: Eurozóna nebo Schengen není nic jiného.
Znamená to ale také, že ten stát, který se nebude účastnit nějakého společného projektu nebude mít přístup k financím pro tento projekt určeným. Jeho členství v EU tak bude stále více formální.
Na celé věci je skvělé to, že se podařilo prolomit bludný kruh – kritici EU si stěžují, že je neschopná, ale EU je neschopná, protože ji kritici EU odmítají poskytnout větší pravomoc či pružnější rozhodování.
Příznivci integrace vždy říkali, dejte EU větší pravomoci, ať ukáže co umí, ale Evropané na to nikdy nepřistoupili. Nyní máme šanci to změnit. Nyní se ukáže, co umí jednotná Evropa a pokud se osvědčí, bude to dobrý argument pro to, nově nabyté schopnosti institucionalizovat. Než evropští politici a veřejnost pochopí, že je opravdu lepší zrušit veto, než Maďarsko obcházet přidáváním příloh, potrvá to ještě dlouhou dobu. Ale je to lepší cesta než čekat na to, až všechny země EU budou souhlasit se zrušením věta. Jak bylo výše zmíněno, nakonec by mohli pochopit, že veto je k ničemu i ti, kteří ho zneužívají.
Ukázat lidem, že jednotná Evropa funguje, že nás je schopna bránit a chránit je nejlepší cesta k integraci. To je skutečná práce s veřejností. Doby, kdy si partičky eurohujerských nerdů vymýšlely budoucí podoby Evropy a pak se snažily o nanicovaté propagační kampaně skončily. Realita je nejlepší kampaň.
To, co se stalo v Bruselu je také důležité pro Česko. Znamená to, že sliby našich populistů, že něco „zastaví“ v Bruselu, jsou ještě nesmyslnější než předtím. Česko nic nezastaví, Česko samo o sobě si v Evropě už nic nevyvzdoruje na úkor jiných. Evropská politika bude taková, jakou bude chtít většina Evropanů.
Jediné, co se nám může přihodit je, že ty nejlepší procesy uvnitř Evropy, jako je integrace obrany, nebo modernizace průmyslu, budou probíhat bez nás a nebudeme na ně dostávat peníze z Bruselu.
Nikdy se už nestaneme další vyděračskou zemí. Maximálně zemí na okraji Unie.
Pak bude záležet jen na nás samotných, jestli nám to takto bude vyhovovat, protože Evropa bude sílit a vzkvétat i bez nás.
