Článek
Svět zjišťuje, že Trump myslí své hrozby anexí zejména vůči dánskému území Grónsku a Panamě vážně. Že to nebyla jen taková silácká rétorika a velkohubá prohlášení, na které jsme u populistů zvyklí.
Například Dánsko několik dní po telefonickém rozhovoru dánské premiérky s Trumpem zahájilo přípravy na vojenské posílení grónské obrany. Takováto drahá opatření jasně ukazují, že Trumpovy výhrůžky bere zatraceně vážně.
Reakce veřejností je pochopitelná – vyděšené překvapení. Přesto se však v Česku najde dost apologetů Trumpa, kteří jeho tuto už reálnou politiku a nikoliv pouze rétoriku, omlouvají, relativizují nebo racionalizují.
Trumpova administrativa obhajuje tuto politiku údajnou hrozbou ze strany Číny, a to jak pro Grónsko, tak pro Panamu, což přebírají obhájci Trumpa. Není však nic absurdnějšího.
Postoj, že je možné ospravedlnit anexi cizího území snahou zabránit vlivu našich nepřátel na toto území otvírá pandořinu skřínku. Přesně tak totiž argumentuje Rusko v případě Ukrajiny, a pokud USA argumentují stejně, dostávají se tak na úroveň kremelské politiky. V takovém případě může jakýkoliv stát označit jakékoliv cizí území za oblast svého strategického zájmu a ospravedlnit tím anexi kohokoliv a kdekoliv. Toto je naprosto devastující pro mezinárodní pořádek. A v případě Grónska, které patří evropské zemi, je to devastující pro atlantismus, tedy pro politický směr, který hlásá, že Severní Amerika a Evropa jsou civilizačními a hodnotovými spojenci, kteří musí držet při sobě. Konkrétním vyjádřením tohoto politického směru bylo NATO.
Trumpova chuť anektovat Grónsko je tak faktickou likvidací atlantismu, protože vráží nůž do zad nejen Dánsku, ale celé civilizované části Evropy, která žije v přesvědčení, že doba anexí cizích území už skončila, díky čemuž máme hlavně na našem kontinentu po tisíci letech vzájemného válečného překreslování hranic konečně mír. Tedy, měli jsme až do doby ruské invaze na Ukrajinu. Ruská agrese vůči Ukrajině byla až dosud vnímaná jako šokující snaha změnit světový řád. Z tohoto šoku jsme se v Evropě ještě ani pořádně nevzpamatovali, ani jsme na něj ještě nenalezli lék a stále bojujeme s tím, jak ruské chování zastavit, když tu přichází podobná hrozba z druhé strany Atlantiku, ze strany země, která měla být hlavní silou, jež bude tomuto narušení světového pořádku čelit.
Můžeme tak s klidným svědomím konstatovat, že atlantismus umřel v Grónsku.
Úplně bez ohledu na to, jak je čínská hrozba vůči Grónsku a Panamě reálná, je řešení navrhované Trumpem v naprostém rozporu nejen s atlantickými hodnotami, ale i se samotnou podstatou americké zahraniční politiky po druhé světové válce.
Ani v případě kontroverzních amerických intervencí, jakými byly válka ve Vietnamu, Iráku nebo Afghánistánu, ať byly jakékoliv, ať dopadly jakkoliv, ať byly ospravedlnitelné nebo ne, USA nikdy neusilovaly o územní anexi těchto zemí, jako Rusko v případě Ukrajiny. S tím je, zdá se, konec.
Řekněme, že nastala další studená válka a že by USA měly bránit ruskému a čínskému vlivu po světě. V dobách té první studené války USA dle Trumanovy doktríny zadržovaly komunismus. Dělaly to však ne anexemi, ale podporou spojenců.
Pokud by to tedy Trump myslel s bojem proti Číně vážně a měl by obavu z čínského vlivu na Grónsko a Panamu, tak by v nejlepší americké tradici měl podpořit Dánsko a Panamskou vládu ve snahách čelit Číně. Měl by jim poskytnout ekonomickou pomoc. Měl by jim poskytnout zbraně a financovat a cvičit jejich armády. Ale on jim místo toho vyhrožuje anexí. To opravdu není žádné soupeření s Čínou, ale zrada vlastních spojenců.
V roce 1989, za Bushe staršího, USA v Panamě už jednou intervenovaly. Ale „pouze“ svrhly místních diktátora Noriegu a zatkly ho. Panamu neanektovaly, naopak v roce 1999 Panamský průplav, který byl až do té doby jejich územím, předaly Panamě.
A vůbec, jak to, že Trump cítí čínskou hrozbu v Grónsku a v Panamě tak intenzivně a necítí ji na Tchaj wanu? Proč místo anexe Grónska neoznámil vyslání amerických vojsk na tento ostrov? Nebo alespoň do Japonska, na Filipíny, do Koreje…proč nemá plány na posílení amerických základen na vlastním území na ostrově Guam?
Lidem, kteří obdivují ruský imperialismus, se může Trumpův imperialismus zdát sympatický, ale je naprosto nepochopitelné, jak může někdo, kdo kritizuje Rusko, obhajovat Trumpův postoj.
Zvláště, když si uvědomíme, že Dánsko je jedním z nejvěrnějších a nejaktivnějších podporovatelů Ukrajiny. Dánsko, které se finančně podílí na české muniční iniciativě, Ukrajině předalo své letouny F-16 a celé své dělostřelectvo. Značná část české veřejnosti a komentátorů tento přístup obdivovalo a nyní jakoby se Dánsko stalo jakousi směšnou zemičkou, která má problém s velkolepými USA.
Ale s USA nemá problém Dánsko. Máme s nimi problém všichni, včetně Česka. Jak by se zachovali čeští politici v případě americké intervence v Grónsku? Komu budou „fandit“? Nebo v tomto budeme „neutrální“ ? Jako Indie vůči ruské agresi na Ukrajině?
Bylo by smutné, kdyby se naše země s Mnichovským syndromem zařadila mezi zrádce a „chcimíry“. Země, která vždycky doplatila na soupeření velmocí, země tak často okupována a anektovaná silnějšími. Opravdu mají politici takové země mít radost z návratu „starých dobrých časů“, kdy bude mít pravdu ten, kdo má větší armádu? Co by se mohlo pokazit? Zvláště vůči nám, že? Je potřeba se na to našich politiků ptát a myslet na to u voleb.
Je úplně jedno, s kým budeme zrazovat naše přátele a spojence.
Jestli s Putinem, nebo s Trumpem. Dopadne to vždycky špatně. Pro nás.
