Gaza: Lze se dovolávat ochrany práva, které neuznáváte?

Faktická vláda protostátního útvaru v Gaze, teroristé z Hamásu, stejně jako jejich íránský sponzor označuje izraelské civilisty za „vojenské kolonisty“, kteří si prý nezaslouží ochranu podle Ženevských úmluv. Současně ale propaganda šířená ministerstvem zdravotnictví v minulosti prokazatelně vydávala ztráty mezi vlastními ozbrojenci za ztráty na civilním obyvatelstvu.

Na okraj těchto faktů jsme obhájci palestinské kauzy ujišťováni, že Hamás údajně nereprezentuje palestinské obyvatelstvo v Gaze - a to tedy nemůže být izraelskou akcí „kolektivně trestáno“ za činy ozbrojených frakcí soustředěných kolem Hamásu.

Potíž je zde ale v tom, že přinejmenším z hlediska jednoho parametru Hamás zastupuje Palestince z Gazy velmi dobře. 70 % z nich totiž podporuje útoky na civilisty. V druhé palestinské enklávě, na západním břehu Jordánu, kde vládne sekulární Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), je to stále ještě 48 %, kdežto 44 % útoky na civilisty odmítá a 8 % na věc nemá jasný názor.

OOP se mimochodem přihlásila k Ženevským úmluvám deklarací z roku 1982 a v roce 1989 o tom informovala švýcarskou vládu, která oficiálně spravuje záležitosti Ženevských úmluv. Další memorandum podala OOP o rok později.

Ačkoliv se švýcarské ministerstvo zahraničí k oběma vyjádřením postavilo vyhýbavě, lze v zásadě říci, že se OOP hlásila k Ženevským úmluvám ještě předtím, než se v roce 2015 stala Palestinská autonomie na západním břehu Jordánu řádným signatářem zmíněných mezinárodních dokumentů.

Měli bychom tedy spíše tvrdit, že Hamás (a jeho sponzor Írán) špatně reprezentují Palestince na západním břehu, kteří jsou z hlediska ochrany civilistů rozpolceni a 52 % z nich politiku útoků na civilisty výslovně nepodporuje. Ti mají vlastní vládu, která Ženevské úmluvy uznává. Stejně jako je uznává stát Izrael.

***

Shrňme si to: Máme faktickou vládu Gazy a jeho obyvatelstvo drtivou většinou schvalující útoky na civilisty. Chcimírové nám tvrdí, že vojenská operace proti Hamásu ze strany Izraele údajně nedává smysl, nesouvisí s legitimní sebeobranou po napadení ze 7. října a měla by být ukončena, protože „nepřiměřeně dopadá na civilisty, kteří si zaslouží ochranu“.

Tohle by ovšem vedlo ke klasickému případu modelu chování označovaného jako „černý pasažér“. Tedy chování někoho, kdo cíleně využívá pravidel, která sám systematicky porušuje a ve svém chování se jimi necítí být sebeméně vázán. Dovolává se jich oportunisticky jedině tehdy, když se ocitl v úzkých a když by se mu hodila ochrana, kterou poskytují. Otázka pak zní, nakolik by mezinárodní pravidla opravdu měla chránit černé pasažéry.

***

Na tvrzení, že Hamás je teroristická organice neuznávající žádná pravidla, slyšíme námitku, že prý to jsou ve skutečnosti „partyzáni“.

Mezi těmi, kdo oslavují „konec americké hegemonie“ a příchod „multipolárního světa“, je stále populárnější německý právní teoretik Carl Schmitt. Obrovský zájem o jeho dílo začal v Rusku po intervenci NATO v Jugoslávii, zatímco v Číně byl zpožděn zhruba o dekádu.

Ve své práci Teorie partyzána (1963) Schmitt uvádí, že partyzán může mít jedině „tellurickou“ legitimitu, která vyplývá z toho, že brání svou zemi. Nakolik si výpad z Gazy provedený 7. října s cílem povraždit co nejvíce Izraelců může nárokovat tellurickou legitimitu ponechám na laskavé úvaze čtenáře.

Jinak ovšem dnešními revizionistickými mocnostmi oslavovaný Schmitt píše, že partyzán stojí zcela mimo mezinárodní právo, takže může být státním aktérem „smeten jako pes z autostrády“.

Jsem si jist, že tyto pasáže oblíbeného právního klasika obhájci Hamásu ve svých pokryteckých přímluvách citovat nebudou.