Článek
Debata o dopadu obtěžujícího zírání v MHD se nevyvinula vůbec dobře. A zdaleka nejen proto, že někteří potřebují obhajovat drzé hulváty a dělat si legraci z jejich obětí.
Problémů vidíme bohužel více než dost také u protistrany. Ta sice vymyslela, že podnikne kampaň zaměřenou proti zírání, ovšem pozapomněla na to, co podobné pokusy sebou automaticky přinášejí.
Když vkládáte do veřejné debaty nové téma nebo argument, musíte být předem připraveni na potíže. Ty plynou už jen z triviální skutečnosti, že důkazní břemeno leží v plném rozsahu na vaší straně, nikoliv naopak. Je nutno přesvědčit publikum, že se má něčím novým vůbec zabývat.
Aktivistům proti zírání se tohle ovšem příliš nepovedlo. Zaskočilo je, že je vůbec třeba argumentovat. Lze to pozorovat i z úrovně jejich podráždění, dostanou-li kteroukoliv ze zcela legitimních skeptických otázek. Ty mohou znít například následovně:
A. Nakolik jsme si vlastně jisti, že problémem je výhradně mužské zírání na ženy a nikoliv také naopak? Má vůbec smysl formulovat problém výhradně jako problém nevhodného chování mužů?
(Poznámka č.1: Byl jsem již aktivisty důkladně poučen, že mé vzpomínky na nejrůznější ženské obtěžující zírání, od toho s explicitními komentáři k svalnatému pozadí jednoho z našich přednášejících během studia na Masarykově univerzitě až po současné zírání důchodkyň v MHD nebo supermarketech, představují „anekdotickou evidenci“, zatímco spousty stejně anekdotických vzpomínek jednotlivých žen do stejné kategorie údajně nepatří. Takže už mi to nemusíte znova vysvětlovat.)
B. Jak velký je skutečný rozsah problému? Stává se to skutečně každé desáté ženě, nebo každé sté? Jde, řekněme, o stejně naléhavý problém, jako přítomnost opilých a zvracejících osob v MHD - ale je častější, stejně častý, zřídkavější? Proč a jak urgentně je třeba zrovna tohle řešit?
C. Nakolik se lze nadít, že zrovna letáková kampaň financovaná z veřejných rozpočtů dokáže ve společnosti něco změnit?
(Poznámka č.2: V životě jsem spousty letáků rozdal, nějaké vytiskl - kdysi dokonce ještě na cyklostylu - a občas jsem je dokonce i sám psal. Při pohledu nazpět se nicméně těžko bráním přesvědčení, že jsem měl raději zachránit jedno trpící koťátko než věnovat tolik času zrovna letákovým kampaním, které nakonec nejspíš nedosáhly vůbec ničeho.)
Představte si, že položíte výše formulované otázky aktivistům vystupujícím na podporu kampaně proti zírání, protože si myslíte, že by se na ní třeba leccos dalo zlepšit. Koneckonců právě mnozí z nich se v českém prostoru jako jedni z mála občas ohánějí takovými exotickými formulacemi, jako je „evidence-based policy“. Kdo už jiný by měl ocenit pátrání po důkazech?
Jenže co čert nechtěl. Známý datový žurnalista odmítne poskytnout jakákoliv tvrdá data podporující jeho tvrzení ohledně bezvýznamnosti problému zírání ze strany žen. Prý si to každý snadno dohledá. A další zase vystoupí s prohlášením, že pokud někdo chce důkazy, má si za ně hezky zaplatit. Jinak totiž vypadá model argumentace takto: „Já jsem expert a já říkám, že je to tak a tak. A protože jsem expert, dokazovat nic nemusím.“
My bláhovci, kteří jsme si mysleli, že expertíza se projevuje právě ve schopnosti kvalitně argumentovat a pracovat s důkazy, a že tedy status experta rozhodně nikoho nezbavuje povinnosti podložit svá tvrzení daty, jsme byli, prásk ho, rázně vymeteni ze sociální bubliny.
Stará ctihodná představa veřejného intelektuála, který mimo své výzkumné pole vstupuje do veřejné debaty ve veřejném prostoru a zde svou expertízu už předkládá jako veřejný statek víceméně zdarma, to není nic pro dnešní ČR. Tady buď expertovi bez pochybností uvěříte vše, co se vůbec uráčil vyslovit, nebo si za důkazy, o které své názory opírá, koukejte pěkně připlatit. Image veřejného intelektuála je už jen prvkem monetizace. Řídit stát jako firmu? Přesně tak to u nás přece vypadá.
Veřejný prostor se rozpadl na bojiště bez pravidel, kde partikularistická hodnotová pidispolečenství navzájem vedou válku všech proti všem, zatímco o reálnou debatu nebo vedení argumentace se ve skutečnosti dávno nikdo nestará. Zachránili jsme tisíce mrtvých a dlouhý COVID je jen psychiatrická porucha netáhel. Zbavili jsme se závislosti na ruské ropě, proto je její podíl na českém trhu vyšší než před únorem 2022. Babiš podepsal migrační pakt, tedy za něj může Fiala.
Jeden nestíhá zírat, kam jsme to od demokratické revoluce v listopadu 1989 dopracovali.
