Článek
Bohužel je však výzva adresována vládám Izraele a Libanonu, které probíhající konflikt nevyvolaly. A ani jednou nezmiňuje Íránem sponzorované milice Hizballáh, které nesou hlavní odpovědnost za to, co se nyní na pomezí obou států děje.
Biden s Macronem varují před přerůstáním současných střetů v mnohem širší konflikt a upozorňují, že probíhající operace ohrožují civilisty. Současně volají po dočasném příměří, které by prý mělo umožnit diplomatické řešení.
Avšak když výzva ignoruje Hizballáh a jeho útoky na Izrael, při nichž bylo od 8. října loňského odpáleno takřka 9 000 raket a vyhnáno ze svých domovů na 80 000 Izraelců, stává se okamžitě karikaturou sebe samé. Příměří nelze realizovat a konflikt ukončit, jestliže vojenská organizace kontrolovaná třetí stranou nebude respektovat případné závazky převzaté libanonskými úřady – jako se to už stalo po skončení války v roce 2006.
Libanonská vláda se tehdy pokusila doma vynutit dodržování toho, k čemu se na mezinárodní scéně zavázala. Výsledkem však byla série politických vražd organizovaná Hizballáhem, která měla zastrašit příznivce dohody zaštítěné OSN.
Přestože se Francie a umírněné arabské státy opakovaně snažily posílit libanonské státní ozbrojené formace natolik, aby v zemi dokázaly obnovit státní monopol na ozbrojené násilí, záměr se nikdy plně nezdařil. Hizballáh přes území sousední Sýrie velkoryse vyzbrojovaný Íránem zůstává dokonce i v podstatně oslabeném stavu pro samotnou libanonskou armádu příliš tvrdým oříškem.
Pokud tedy někdo má v plánu předejít izraelské pozemní invazi do Libanonu s cílem naplnit Rezoluci Rady bezpečnosti OSN č. 1701 a zahnat bojůvky islamistů na sever za řeku Lítání, musel by nakonec sám masivně zasáhnout ve prospěch slabé libanonské armády. Přičemž by za to byl arabskými radikály obratem označen za nastrčeného izraelského panáka. Mrk mrk, Macrone…
Jak daleko zašlo zoufalství libanonské vlády?
Stovky obětí izraelských náletů takřka rok poté, co začaly létat rakety opačným směrem, vytváří vážný tlak na libanonskou vládu, aby se pokusila předejít nadcházející katastrofě. Sama však na to síly nemá. A pokud přijme francouzskou pomoc, dočká se nepochybně nadávek obsahujících nejen výraz „sionistický“, ale také „kolonialistický“.
Nelze však vyloučit, že i takový scénář by nakonec byl pro většinu Libanonců, mezi nimiž Hizballáh dávno není tak populární jako kdysi, mnohem přijatelnější než vyhlídka na izraelskou pozemní invazi.
Francouzi, kteří preferují zmíněný scénář, ovšem počítají s předpoklady, které se nemusejí naplnit. První, podle nějž Izrael nemá zájem útočit na normální libanonské vojáky stojící opět na jeho hranici, je velmi pravděpodobně správný. Kdo by si však vsadil i na to, že Hizballáh nepromění zásah oficiálních autorit v příležitost rozpoutat v zemi další kolo občanské války, musel by buď mít neuvěřitelně podrobné zpravodajské informace z Bejrútu i Teheránu, aby si mohl být opravdu jist – anebo by uvažoval neobyčejně naivně.
Zkusme se přesto na věc chvíli dívat pozitivně. Americko-francouzská iniciativa nabízí vedení Hizballáhu příležitost ustoupit s relativně minimální ztrátou tváře a zaštítit se přitom léta opakovanými propagandistickými žvásty, podle nichž šíitské jednotky přijímající rozkazy výhradně z Teheránu „vlastně“ bojují za libanonskou suverenitu.
Pokud by kontrolu nad příhraničními regiony převzala libanonská armáda a vyprovodila odsud Hizballáh, mohli by se jeho pohlaváři navenek tvářit, že se nic zásadního nezměnilo. Izraelci přece nakonec nepřijeli. Proč se pro jednou chvíli nezachovat „státotvorně“.
Je pravda, že Hasan Nasralláh a spol. po plném vojenském střetu s Izraelem netoužili. Vyhovovala jim relativně omezená ozbrojená konfrontace, jak probíhala ještě nedávno, před pagerovou operací izraelských bezpečnostních služeb.
Zda jsou však Nasralláhovi nástupci skutečně připraveni ustoupit, tím de facto přiznat porážku a zničit mýtus „neporazitelnosti“ Hizballáhu, a zda by íránští patroni něco takového vůbec dovolili, to podle mého názoru teď nemůže opravdu vědět ani Biden, ani Macron.
Čte Západ správně záměry Teheránu?
Od Obamových dob se v Bílém domě bere za axiom, že Írán „vlastně“ nestojí o velkou regionální konfrontaci, kterou vytrvale ohlašuje od islámské revoluce v roce 1979.
Toto čtení občasných uklidňujících íránských prohlášení ovšem může být také naprosto špatné.
Současná krize západní moci, včetně politické krize v USA a zaujetí oslabených Američanů Ukrajinou, mohou být mulláhy chápány jako neopakovatelná historická příležitost realizovat dlouhodobě připravované plány imperiální expanze.
Loňský útok Hamásu na Izrael, který Írán pomohl naplánovat a zorganizovat, těžko byl z pohledu Teheránu „operací o jediném kroku“. Zatímco samotný Hamás se pokoušel předejít vlastnímu upadnutí do politické bezvýznamnosti, které by nastalo po plánované normalizaci arabsko-izraelských vztahů, plány jeho sponzora budou nepochybně širší.
Jednou z možností, kterou bychom rozhodně neměli přecházet krčením ramen, je „zaměstnání“ Izraele a Západu, zatímco Revoluční gardy maximálně uspíšily program výroby íránské jaderné zbraně.
Další, o něco méně znepokojující variantou, je plánované paralelní „přitvrzování“ na dalších frontách, které může celý Západ výrazně bolet – a to i díky avizované ruské pomoci takzvané íránské „ose odporu“.
Každopádně je jisté, že „uklidňující“ prohlášení Teheránu jsou daleko více motivována snahou ochromit Bílý dům s pomocí jeho vlastních iluzí o tom, jaké jsou „skutečné“ íránské preference a záměry, než autentickou touhou po míru. Tu praktické kroky extrémistického teokratického režimu nikdy nevykázaly ani v menším než malém množství.
