Článek
V okamžiku, kdy mají Američané stále větší potíže se zaostáváním za Čínou a během války na Ukrajině nedokázali uzbrojit ani Rusko, se plány levopravého tandemu rovnají rezignaci USA vedeného Západu na obranu jeho postavení ve světě.
Sandersovi se plány Trumpova „spoluministra pro efektivitu vlády“ seškrtat rozpočet Pentagonu zjevně velice líbí. Nejde přitom o náhodu, ba ani o první případ podbízení se starého levičáka Trumpovým pravicovým populistům. Ještě předtím se například přihlásil ke spolupráci na politice budoucí administrativy vůči bankovnímu sektoru.
Těm, kdo brali vážně propagandu trumpistů označující Kamalu Harrisovou za „komunistku“, teď možná zaskočí v krku při pomyšlení, že politik zjevně stojící výrazně nalevo od „komunistky“ se hlásí k plánům jejich oblíbence zaklínajícího se navenek volným trhem a svobodou slova.
Přitom rozluštění záhady je prosté. Musk i Sanders ve skutečnosti oba chtějí, aby se Spojené státy vykašlaly na své globální ambice. Sanders sice není ve všem všudy zastáncem trumpistického programu „malé vlády“, protože by si představoval, že co se sebere silovým rezortům, to se pak vynaloží na sociální výdaje; ale rozdíly nic nemění na takřka dokonalé shodě ve věci amerického izolacionismu.
Zefektivnit Pentagon nepochybně potřebuje. O to se již od 70. let snažilo někdejší Hnutí za vojenskou reformu. Nicméně pokud si se „zefektivněním“ spojujete rozpočtová omezení plus jednoznačně demoralizující plány nasazení armády na území kontinentálních USA za účelem masových deportací migrantů, oháníte se slovem „efektivita“ čistě účelově.
Když po vypuknutí války na Ukrajině nastal hlad po dělostřeleckých granátech, i zpohodlnělá Evropa dokázala ve výrobě předběhnout spící americkou Růženku, ačkoli obě strany Atlantiku dohromady nadále zaostávají za ruským průmyslem.
Dorovnání deficitu, který signalizuje neschopnost vést v posledních letech tolik zmiňovaný konflikt s konkurenty blížícími se schopnostem Západu (near-peer competitors), vyžaduje masivní investice, nikoliv odebírání finančních prostředků.
Trumpovi, Muskovi ani Sandersovi ale na takových úkolech ani dost málo nezáleží.
Čínská výzva
Čínské loděnice chrlí ročně válečná plavidla zhruba odpovídající počty celé britské Royal Navy. Spojené státy se současnými průmyslovými kapacitami samy nedokážou s čínským námořním zbrojením držet krok a stále více zaostávají. Aby se Pekingu alespoň přiblížily, mají dvě možnosti: Buď začít ve velkém spolupracovat s loďaři v Jižní Koreji a Japonsku, nebo znova od základů vybudovat domácí americký loďařský průmysl. Ani jedno z řešení není dosažitelné při snižování rozpočtu. Obě vyžadují masivní investice, které doteď, z údajně „příliš tučné“ kasy ministerstva obrany, nebylo možno ufinancovat.
V simulacích možného konfliktu se také ukazuje, že USA nemají dost početné vojenské letectvo pro případný konflikt s Čínou.
A konečně Čína také stupňuje výrobu jaderných zbraní, takže záhy může Spojené státy předstihnout i v této klíčové oblasti.
Shrnuto, Spojené státy tak jak dnes vypadají mají velmi daleko k připravenosti na konflikt s Čínou, natož s širší koalicí nepřátelských mocností.
Zcela mimo oblast sympatií či antipatií k trumpismu je třeba seriózně říci, že omezením rozpočtu a povoláním vojáků „k domácím úkolům“ se žádná ze zmíněných výzev rozhodně nevyřeší. Jediné co z takového postupu plyne je, že kritické výzvy se zcela odignorují a řešit se přestanou. „Make America great again“ v praxi znamená úplnou rezignaci na ambici obnovit stav, kdy U.S. Navy provozovala největší vojenské loďstvo na světě, kdy vojenské letectvo nemělo konkurenci a kdy americké strategické jaderné síly udržovaly paritu s hlavním protivníkem.
Izolacionismus se za Trumpa nemá stát politikou na příští čtyři roky; pracuje se na tom, aby se stal přinejmenším generační volbou zakotvenou v samotné struktuře institucí, které svého času zajišťovaly americkou hegemonii.
Namísto reálné síly pseudoherecké kreace
Publikum vychované televizním infotainmentem, které tvoří základnu Trumpových fanoušků, si nedělá hlavu ani s psychologickou závislostí idolu na Putinovi a Kim Čong-unovi, ani se skutečností, že existuje masivní mezera mezi frajeřením (bravado) gerontní oranžové parodie na alfa samce a schopnostmi a prostředky, jimiž by měla plnit své sliby.
Trumpův na odiv vystavovaný machismus ve skutečnosti funguje jako zástěna, za níž se odehraje ústup Spojených států z jejich dosavadní pozice, v žádném případě její obnova.
Trump je ten, kdo smiřuje americkou ulici, která má v průměru jen velmi vágní představy o zahraniční a bezpečnostní politice své země, s mezinárodním úpadkem, jenž se za tohoto prezidenta definitivně stane nevyhnutelným.
Vše, nač si vzpomenete – výběr personálu výhradně na principu loajality k vůdci namísto kompetence, instinktivní odpor k tomu, čemu konspirátoři říkají „deep state“ a co zahrnuje vitálně důležité zpravodajské služby a ozbrojené síly, nebo nechuť k americkému aliančnímu systému demonstrovaná od druhé poloviny 80. let – ukazuje marnost nadějí, které do Trumpa vkládají ti, co uvěřili MAGA propagandě.
Trumpovy USA rychle nabírají kurs k postavení pouhé regionální mocnosti, která i na svém někdejším „zadním dvorku“ v Latinské Americe horko těžko vyrovnává s dominantním čínským vlivem.
Být Evropanem a očekávat od Trumpa, Muska, Sanderse a dalších „antiestablishmentových“ figur za Atlantikem cokoliv pozitivního předpokládá buď těžký kognitivní deficit, nebo přinejmenším velmi rozvinutou schopnost sebeobelhávání.
I kdyby příští americké prezidentské volby proběhly zcela korektně a vrátily do hry tradičnějšího aktéra, zdědil by už zemi systémově neschopnou v rozumném časovém horizontu obnovit její někdejší světové postavení.
