Článek
OSN léta přispívá do takzvaného humanitárního fondu manželky syrského diktátora, Asmy Asadové - a pomáhá tak financovat válku syrského režimu proti vlastním občanům.
Nejenže tedy nedokáže v Sýrii obhájit a vynutit si hodnoty, k nimž se navenek hlásí, ale ve skutečnosti ještě k tomu pomáhá uskutečňovat jejich naprostý opak.
Režim kontroluje distribuci pomoci poskytované OSN a přednostně ji vydává svým příznivcům. Kromě toho byly zaznamenány i případy, kdy Asadova armáda používala při ozbrojených operacích proti opozici různé vybavení pocházející přímo od OSN, například stany poskytované UNICEF.
Jaká je ve světle těchto skutečností autorita světové organizace požadovat po Izraeli, aby po útoku teroristické organizace Hamás, při němž zahynulo nejméně 1 200 osob, převážně civilistů, neusiloval o odstranění ozbrojené hrozby ve svém sousedství?
OSN, která je paralyzována, nedokáže a dost možná ani nechce zabránit bezohledným násilníkům v masovém vraždění, sotva může tvrdit, že existuje nějaké „mírové“ řešení situace, kterou vytvořil Hamás svým útokem ze 7. října. Tvrzení, že má Izrael zastavit palbu a přistoupit na příměří („hudna“) s Hamásem, který sám výslovně vylučuje trvalý mír se „sionistickou entitou“, jak říká Izraeli, je čirým alibismem, který nenabízí absolutně žádné řešení.
Zchroničtění válečného konfliktu v Sýrii, který OSN svými platbami pomáhá už dvanáct let udržovat v chodu, stejně jako děsivý počet jeho obětí, by měly být varováním před dalším subžánrem chcimírského postupu „přání otcem myšlenky“.
Pokud by Izrael na zničení Hamásu rezignoval, v delší perspektivě by bylo důsledkem takového postupu více mrtvých, nikoliv méně.
Jana Černochová ale nemá pravdu, když navrhla vystoupení České republiky z OSN. Tato organizace, stále více se podřizující zákulisnímu čínskému vlivu a nezřídka sloužící jako ochranný deštník zločinných „antikolonialistických“ diktatur, má ovšem obrovské chyby a nebude-li zásadně reformována, stane se brzy zcela nefunkční.
Co by však v tuto chvíli kdokoliv získal dobrovolnou diplomatickou izolací a jak by to mohlo komukoliv s čímkoliv pomoci, to ministryně obrany vysvětlit nedokáže.
***
Francouzský filozof Alain Finkielkraut už v eseji Destrukce myšlení (1987) zkritizoval tendenci dokumentů OSN odchylovat se od osvícenské světoobčanské tradice a propadat vychvalované kmenovosti.
Na pozadí masivní vlny antisemitismu, která v souvislosti s izraelskou operací v Gaze zachvátila takřka celý svět, vidíme, že Finkielkrautovo varování rozhodně nebylo jalové.
A tento autor se rozhodně nemýlil, ani když v roce 2004 předpověděl návrat antisemitismu do západního veřejného prostoru. A také řekl jasně, že nenávist vůči Židům tentokrát nepřijde od ultrapravice, ale od údajných humanistů stojících proti ní.
Degenerovaný kult tolerance, který si zakázal zakročit proti těm, kdo usilují o zničení jakékoliv tolerance, zapomněl na fakt, že demokracie a humanismus tu nejsou zdarma. Čas od času je třeba o ně i bojovat. Postavit se se zbraní v ruce na jejich obranu.
Evropa už ale neumí bojovat o své hodnoty, jak předvádí názorně rozpaky nad bojující Ukrajinou, jíž nechce a nedovede dostatečně vojensky pomoci. A tvrdošíjně odmítá vidět „malý džihád“ islamistických fanatiků, který je jedinou skutečnou politikou Hamásu.
Mírová mše OSN chrastí kostrami statisíců Asadových obětí. A v tomto děsivém rozptylujícím hluku dokazujícím naprostou impotenci světové organizace zaniká jedna zdánlivě nenápadná pravda.
Jestliže Hamás tuto válku přežije, na světě nakonec nezůstane žádný Izrael.
