Článek
Nigérie zrušila plánovanou návštěvu premiéra Fialy na jeho týdenní cestě po afrických zemích, přičemž se spekuluje o důvodech spojených s vládní zahraniční politikou na podporu Izraele proti zrůdným teroristickým útokům hnutí Hamás.
V kritických komentářích nepřekvapí kritika od opozice. Ta totiž vládu kritizuje zcela nekonzistentně vždycky za všechno. Nyní nemůže vykřikovat, že vláda je poskokem Bruselu bez vlastního názoru, takže tentokrát je pro změnu špatně, že na útoky v Izraeli vláda vlastní a jednoznačně mravně profilovaný názor má. Pokud takto hovoří SPD či ANO s cílem zalíbit se svým skupinám voličů, nelze se divit. Tyto strany totiž na nic lepšího nemají. Od politologů však úvahy upřednostňující ekonomické zájmy nad zájmy hodnotovým či vyzývající k přivírání očí nad teroristickými zvěrstvy ve jménu „pragmatismu“ překvapením jsou.
Oslovení politologové patrně nezaznamenali, že máme po dlouhé době temna konečně zřetelně morálně profilovanou zahraniční politiku, za kterou se nemusíme stydět. A že konečně nešeptáme jako ušlápnutá bezejmenná zemička kdesi na středovýchodě Evropy třesoucí se strachy před každou východní despocií, ale hovoříme jako sebevědomý aktér světového dění. Podobně jako za dob Václava Havla, kdy na dlouhou dobu naposledy měla naše zahraniční politika rovněž světový nádech.
Jakkoliv se totiž vláda dopouští některých chyb ve vnitrostátní politice, tu mezinárodní zvládá na podtrženou jedničku. Příklady? Předsedkyně PS Pekarová Adamová navázala na Miloše Vystrčila návštěvou Tchaj-wanu, aniž by si něco dělala z výhružek čínské diktatury. Premiér Fiala byl v první skupině státníků, která navštívila Kyjev po napadení Ruskem, přičemž v Evropě jsme od začátku jedním z lídrů humanitární pomoci napadené Ukrajině. Totéž platí pro nekompromisní odsouzení zrůdného terorismu hnutí Hamás v Izraeli, přičemž ministr Lipavský byl úplně prvním státníkem, který po útocích Hamásu Izrael navštívil. A byl to opět premiér Fiala, který přesvědčoval Evropskou komisi o nutnosti ukončení finanční pomoci pro pásmo Gaza, a Izraelcům přislíbil plnou podporu i na jejich pražské demonstraci. Ministryně Černochová pak svoje rozhořčení nad nedostatečným odsouzením palestinského násilí ze strany OSN dala sice najevo velmi kontroverzním způsobem, nicméně pořád je to menší chybou, než kdyby obsah přijaté rezoluce schvalovala jako spravedlivý. Nejsou právě tyto postoje pro vizitku vlády mnohem důležitější, než kolik u nás stojí Nutella?
Onen opoziční „pragmatismus“ totiž není nic jiného než eufemisticky pojmenované prospěchářství. Je kontrapoziční k hodnotové politice, která je založena na morálních postojích s tím, že dobro se podporuje a zlo se odsuzuje. Pragmatismus naopak říká, že máme dělat to, co nám subjektivně přinese prospěch, ať už tím objektivně podporujeme cokoliv. Jinými slovy klidně poklonkovat vražedným režimům, jen když nám dají levnější plyn či ropu. Přivírat oči nad islámským terorismem, jen abychom se zalíbili bohatým muslimským teokraciím, jako třeba Saudská Arábie. A Tchaj-wan samozřejmě brát jako „nutnou oběť“, protož Čína je přece velmoc, a není radno si ji rozhněvat. Co kdyby nám třeba přestala dodávat čipy. Není nic bezpáteřnějšího než takovýto „zahradilovský“ přístup, podle kterého „reálpolitika zájmů, cynická, pragmatická, kissingerovská, tu stále absentuje“.
V mikrosvětě vrahy a násilníky odsuzujeme právně i morálně. V makrosvětě to má platit jinak? Jsou-li podporovatelé hnutí Hamás ověšeni zlatem jako katarský emír, najednou jim máme poklonkovat a pochlebovat? Chudými vrahy máme pohrdat, ale před bohatými ohýbat hřbet? Jen proto, aby nám pustili pár zlaťáků? Odporné na to jen pomyslet.
Zjevně je to ale pro české stoupence pragmatismu, švejkovství a nahrbených zad před všemi azimuty pořád málo. Máme se totiž klanět už i před rozvojovými zeměmi, jako je Nigérie, protože je tam přece naše zastoupení Czech Trade. Jinými slovy, Nigérie v OSN může hlasovat jak chce, ale my si máme raději zalepit pusu, abychom ji nepopudili? A mimochodem, jak vůbec může někoho překvapit, že Nigérie rezoluci OSN k událostem v Izraeli podpořila, když na nemalé části jejího území platí právo šaría? Tomu se také máme v rámci „ekonomické diplomacie“ přizpůsobovat?
Politika ohýbání zad nevede k ničemu jinému, než že se ze shrbeného postoje nakonec už ani nebudeme umět narovnat. Mistrem čínského předklonu je europoslanec Zahradil či exprezident Zeman, než se konečně odebral na politický odpočinek. Horlivé uklánění před každým klackem či pytlem zlaťáků je kromě morální závadnosti zároveň beznadějně směšné.
Opravdu chceme, aby nás reprezentovali politici, kteří naši zemi sami pasují do role bezvýznamného statisty světového dění, či za pár drobných do vlastní kapsy jsou ochotni tolerovat jakoukoliv morální zvrácenost? Vždyť nic moc horšího než zvěrstva hnutí Hamás si již ani nelze představit. A tomu by měla odpovídat reakce každé civilizované země, což je postoj zastávaný i českou vládou, na kterém není sebemenší důvod cokoliv měnit.
V neposlední řadě nutno připomenout, že čím více budou menší státy hrát na „pragmatickou notu“, tím mohutnější koncert svévole budou hrát světové mocnosti. Kde není kritika a tlak na změny, není důvod k nim přistupovat. Kdyby celý Západ z věčného strachu z jaderných zbraní „pragmaticky“ toleroval Rusko i po jeho vpádu na Ukrajinu, už nám hlaveň ruského tanku trčí přes hranice Schengenu. A zdejší pragmatici se již možná od ruského zpěváka Šamana horlivě učí zpívat, jak báječné je být Rus.
A nezapomínejme, že „pragmatická“ byla přece i Mnichovská dohoda. Pomineme-li její brutální nemravnost, všichni dobře víme, kam dovedla nejen nás coby „pragmaticky“ předhozenou oběť, ale i její signatáře. Tolerance zla totiž nakonec dožene všechny. I ty, kteří si myslí, že se před ním „pragmatickým“ poklonkováním diktátorům zachrání.
