Článek
Rok jsem strávil pracovně v Maďarsku. Tato země mě hodně naučila, a to zejména v tom pozitivním smyslu. Přátelskost, otevřenost a uvolněný styl života. Rád se tam nyní vracím a mám tam řadu přátel. Samozřejmě politicky a kvůli všude do očí bijící korupci to je jiná story.
Hrdě každý den
Zrovna minulý týden jsme se bavili, že se mi líbí maďarský patriotismus. Být pyšný býti Maďar a mít rád svoji zemi. Hranice mezi patriotismem a nacionalismem je ale tenká.
Kamarád říkal, že by si nejraději dal i vlajku před barák. Ale že nemůže, protože by to hned znamenalo, že je podporovatelem orbánovského Fideszu. Kamarád dále popisoval, jak se v Maďarsku slaví 15. března revoluční rok 1848. Ten den se každý rok nosila tradičně stuha na klopě v barvách maďarské trikolory k připomenutí tohoto významného dne.
A co udělal vládnoucí Fidesz? Něco ve smyslu: „Nosme stuhy každý den. Buďme totiž každý den hrdí, že jsme Maďaři.“ Tradiční patriotický den zneužil pro svoji nacionalistickou agendu. Takže kamarád žádnou stužku ten den už nyní nenosí.
Chcimírové
To mě přivedlo k tomu, že i já měl kdysi jakýsi náznak patriotismu. Ale když někde vidím českou vlajku, nemám ji už spojenou s tím, jak dobře se v Česku máme, ale právě s různými rádoby vlastenci, jejichž nynější agenda je hlásání proruské propagandy, anticovidy a podobně. A přijde mi to smutné, že náš národní symbol mám spojený se symbolem toho, co považuji totální přízemnost.
Na život v Česku nedám dopustit. Máme se tu dobře, nemusíme řešit žádné zásadní problémy, o všechny je víceméně postaráno. Ale cítím nějakou hrdost a sounáležitost? Spíš se považuji za Evropana (EU) a možná ještě více za Východoevropana.
A tak se vlastně sám sebe ptám, do jaké míry můžeme zdravý patriotismus pěstovat, aniž by došlo k přemnožení chcimírů a holých hlav. A máme jej vůbec na čem budovat?
Špatný marketing
Nagano, EURO 1996 a 2004 a zlatý hattrick. Určitě highlighty našeho relativně mladého státu. Jenže hokejky a kopačky nejsou teď žádná hitparáda. Ale možná, že si jen málo říkáme a připomínáme, co všechno jsme dokázali a co máme. Ale možná, že to tak cítím jenom já.
