Článek
Četla jsem článek o jedné paní, která zůstala na Vánoce sama, a to protože její děti ji nechtěli a nechtěně vyslechla jejich rozhovor. To opravdu bolí.
Jsou lidé, co rodinu mají a neváží si ji (babička, dědeček, mohou to být i sourozenci). A pak jsou lidé, co rodinu nemají (rodiče, babičku, dědečka) a dali by za to vše (jako já), aby mohli mít někoho. Několik let po smrti mojí matky jsme trávili Vánoce s tatínkem. Po čase jsem si našla přítele, a i když tatínek chřadnul a už měl i projevy demence a byl dezorientovaný, tak jsem si ho stejně brala na Štědrý den k nám i s jeho přítelkyní. Moje sestra Vánoce trávila se mnou vždy do té doby, dokud neměla za přítele někoho, kdo jí to zakázal. Naštěstí dnes má už manžela, děti nemají, ale každý rok se po své večeři staví u nás a strávíme pozdní Štědrý večer spolu. S přítelem jsme na Vánoce brali i jeho maminku a nikdy mě nenapadlo, že bych je odsunula a nechala doma samotné. Samozřejmě dnes s dětmi jsou Vánoce chaotické a plné (šťastného) křiku, babička zůstává třeba jen na večeři a pak jde do klidu svého domova na pohádky. V loňském roce u nás na Vánoce byla sousedka (68 let). Nabídli jsme jí to, aby doma nebyla sama a letos s ní počítám zas.
Druhá strana mince je, když se děti chovají tak, jak popisovala autorka zmíněného článku. Nejsou všichni důchodci rádi někde být. Znám jednoho pána, který nesnáší Vánoce, protože je nikdy neměl rád a podle něj to je: „komedie, ve které hrají lidé a honí se za dárky, žrádlem a tváří se šťastně“. No to je taky názor. Takového pána jsme mohli přemlouvat, jak chceme a nikdy se nám nepovedlo ho někam dostat, on prostě nikam nepůjde.
Ve zmíněném článku ta paní vydědila své děti. No, já ji na jednu stránku chápu, ale na druhou stránku to je přesný úkaz, že v této rodině se sice snažila své děti vychovat, ale komunikace asi někde vázla a vázne dodnes. Unáhlené rozhodnutí stejně k ničemu nevede.
Trošku mi to připomíná scénku z filmu Sám doma. Vzpomeňte si na souseda s lopatou, jak o něm mluvili jako o vrahovi. Kevin se ho bál, než ho potkal v kostele. Tam spolu mluvili o tom, jak se tam chodí dívat na vnučku, protože jeho syn s ním už léta nemluví. Kevin mu na to odpověděl, tak s ním zkuste promluvit. Nakonec se na konci filmu se synem objali na Štědrý den a šli k němu na návštěvu s celou rodinou.
Vím je to jen film, ale ta komunikace být musí. Podle mě, by si měla se svými dětmi narovinu promluvit, proč se o ni hádali a tahali sirky, kdo si ji vezme. Já bych jim řekla, že jsem ten rozhovor slyšela. A možná by to pomohlo pochopit, proč se ta situace stala.
Lidé jsou různí, nikdo v dnešní době není úplně top upřímný, ochotný, nápomocný. Dnes to spoustu lidí dělá pro peníze a pro své pohodlí. Aby se člověk někomu zavděčil, pomluví souseda, ale soused mu půjčuje sekačku, a tak jeho kamarádovi souseda vychválí. Je to těžká doba. Dřív měl člověk jednoho, nebo pár přátel, na které se dalo spolehnout a pomáhali si. Dnes je přítel každý, kdo je v tomto statusu na sociálních sítí. A takových „přátel“ je třeba tisíc.
K těm starým lidem, je mi líto, když dnes někdo zůstane sám. Bohužel jsou takové případy, jako paní z článku. Ale takových případů je i v mladém věku. Všichni mladí lidé nemají děti a zůstanou třeba taky sami. Tam se také bojím, že je větší propad k alkoholu, anebo k sebevraždám. A co třeba děti? V dětských domovech, v ústavech. Ano mají tam „tety, vychovatele“, ale to není rodina, nejsou tam rodiče ani babičky. Některé děti rodiče nepoznali, tak jim to nepřijde, ale co ty děti, co rodiče měli?
Je to jedno velké téma a nikdo by neměl být sám. Ať je to dítě, dospělý, nebo senior. Nemohoucí na LDN, nemocný v nemocnici, lidé v posledním stádiu života. Návštěva takových lidí, ač jen na hodinu je hodinou zázraku v podobě, že vám na vašem dědečkovi, vaší babičce, nebo jen sestře, tetě, osamělé kamarádce ZÁLEŽÍ.
