Článek
Jak se říká, byla to velká láska. Znali jsme se už od školních škamen, už tehdy jsme se špičkovali, provokovali a občas se i pohádali. Bydleli jsme i nedaleko od sebe, a tak jsme se často vídali i mimo školu. Změna nastala v období střední, kdy nás život zavál každého jinam. Já zůstala v našem městě, on šel na intr na opačnou stranu republiky. Když přijel za rodiči, tak jsme se někdy také viděli, pozdravili se a v krátkosti i pokecali.
On šel na vysokou a já nastoupila do své první práce, protože jsme neměli peněz nazbyt, tatínek na tom nebyl zdravotně dobře a maminka sama by všechno neutáhla. Čas plynul, my jsme se nějak protloukali a na něj jsem skoro zapomněla.
Tatínek bojoval statečně, ale nemoc byla silnější a jednoho dne ho přemohla. Hodně nás to zasáhlo. I přestože měl jistě sám dost starostí a obav, jestli se mu podaří se s nemocí úspěšně poprat, nikdy nám nedal najevo, jak moc ho to trápí. Nechtěl, aby nás dostával do ještě větších starostí, než jsme si už tak dělaly. A hlavně nechtěl být litovaný. Nikdy. Už odmala jsem vnímala jeho bojovnost. Nikdy se nevzdával a vždy, když ho život srazil na kolena, oklepal se a znovu povstal. Do hlavy mi vtloukal, že nemá příliš smysl se otáčet a přemýšlet nad minulostí, užírat se chybnými rozhodnutími a už vůbec ne se litovat. Pokud se chtěl člověk podívat zpět, měl tak učinit jen proto, aby se případně poučil ze svých chyb a znovu je nezopakoval. Říkával, že z každého boje člověk musí vyjít vždy silnější, bez ohledu na to, jak boj dopadl. A jeho přístup ve mně zapustil kořínky a já jej postupně vzala za svůj.
Když jsem musela vyřizovat všechny ty byrokratické povinnosti a obíhala úřady, pojišťovny a další podniky, dostala jsem se jednoho dne i do nejmenované pojišťovny. Vzala jsem si pořadový lístek, vyčkala snad věčnost a pak se konečně dostala na řadu. Nejdřív bych ho nepoznala, tak moc dospěl a z mladého kluka byl hezký chlap v nejlepších letech. On mě poznal hned, i když i na mě se podepsaly uplynulé roky a také starosti. Nikdy jsem však nechtěla působit jako vyřízená chudinka, na které bude poznat, že má na sebe stěží pár minut času. Člověk nemusí strávit před zrcadlem hodinu a pravidelně chodit ke kadeřnici, aby pořád vypadal trochu k světu. On mnohdy také stačí samotný postoj - když chodíte shrbení, můžete vypadat sebelíp, ale vysíláte světu signál, že na sobě nesete veškerou jeho tíhu a sotva se plazíte. Když jdete vzpřímeně, můžete na tom být sebehůř, ale budete působit sebevědomě, a to nejen na okolí, ale bude to působit i na vás. Asi podobně, jako se doporučuje se v zrcadle usmát sám na sebe, i když vám do smíchu není. Prostě to funguje.
Vyřešili jsme spolu potřebné a domluvili jsme se na dalším, tentokrát osobnějším setkání v kavárně. Moc jsem se na to těšila, obvykle jsem neměla moc času si někam zajít a v klidu si popovídat. Když už jsem měla volnou chvilku, raději jsem si odpočinula doma. Člověk nic neutratil a nabral novou energii.
Setkání bylo velmi příjemné. A to natolik, že jsme se hned domluvili na dalším, tentokrát na večeři u něj doma. Žil v bytě, zatím v pronájmu, ale plánoval, že by si pořídil domek. Doma měl všechno pěkně naklizené, žádný bordel, jak by člověk očekával, když je chlap sám. Ono je to sice takové klišé a v podstatě asi nezáleží na pohlaví, když je člověk sám, tak ho to prostě mnohdy nenutí tolik uklízet. A také jsem si trochu říkala, že mohl uklidit jen kvůli návštěvě. Ale i tak jsem nad tím uznale musela pokývat hlavou.
Večer byl velmi příjemný a on byl velmi pozorný. Jeho pozornost jsem si velmi užívala a zároveň si uvědomovala, jak mi chybí někdo, s kým bych mohla sdílet svoje, byť skromné, zážitky, pocity a vlastně svůj život. Ale nepodlehla jsem prvnímu mámení, jak by se mohlo zdát, byť to mezi námi velmi jiskřilo.
Setkání proběhlo ještě mnoho, vyráželi jsme občas i na výlety a i když jsem bývala unavená z práce, naše společné chvíle mě vždy nabily novou energií a já se těšila zase na další. Netrvalo dlouho a vzala jsem ho i domů. Maminka byla moc ráda, že jsem si našla někoho, s kým mohu trávit čas. Spolu si také dost rozuměli a mně se líbilo, že byl pozorný i vůči ní.
Čas plynul a z nás se stali milenci. Když jsem nebyla v práci nebo s maminkou, byla jsem s ním. Užívali jsme si společných chvil a občas jsme se přistihli, že si povídáme o budoucnosti a tak nějak přirozeně ji oba vnímáme jako společnou. Byly to asi nejšťastnější chvíle mého života a já jsem si jich opravdu velmi vážila.
Když jsem jednoho dne přišla z práce domů, běžela mi naproti naše sousedka a už zdaleka křičela, že maminku odvezla záchranka. Krve by se ve mně nedořezal. Věci jsem hodila domů a utíkala do nemocnice, kterou naštěstí máme blízko. Doktor mi řekl, že maminka měla rozsáhlou mrtvičku, ale je stabilizovaná a nyní odpočívá. Zatím však nevědí, jak velké škody mrtvička nadělala. Chtělo se mi brečet. Strachem o maminku, ale i úlevou, že je naživu.
Škody nadělala veliké. Maminka nebyla skoro schopná mluvit a měla problém vůbec pochopit, co se stalo, kde je a co se po ní chce. Trávila jsem u ní každý den po práci, držela ji za ruku a vyprávěla jí příběhy, které jsme společně zažily. Vyprávěla jsem jí o tatínkovi, o mém příteli a o tom, jak společně plánujeme rodinu a že bude mít jednoho dne určitě vnoučátka. Doufala jsem, že se maminka dostane z nejhoršího a bude zase s námi. Byť třeba s problémy, protože po tak rozsáhlé příhodě asi není úplně možné dostat se do předchozího stavu a fungovat stejně jako dřív. Ale mně by tehdy stačilo, kdyby byla s námi. O vše ostatní bych se postarala.
Moje přání se však nevyplnilo. Když jsem za ní jeden den zase přišla, vyšel mi v ústrety její lékař. Už podle jeho výrazu jsem poznala, že se něco stalo. Slzy mi vhrkly do očí, a když mi říkal, že maminku postihla další příhoda, která už byla nad její síly, zhroutil se mi svět. Nikoho jiného z rodiny jsem už neměla a nyní jsem přišla i o maminku. Toho dosud nejdůležitějšího člověka ve svém životě.
Říká se, že čas zahojí všechny rány. Mně na rány dával „náplasti“ i můj přítel Michal. Byl ramenem, na kterém jsem se mohla vyplakat, byl oporou, která mě držela, když to na mě zase dosedlo a potřebovala jsem se opřít. A když nám můj zaměstnavatel sdělil, že končí a máme si hledat práci jinde, nabídnul mi, ať se přestěhuju k němu a pustím svůj byt.
Vzala jsem si nějaký čas na rozmyšlenou, ale dávalo mi to smysl. Nešlo mi o to využít možností někoho jiného, ale pokud jsme spolu trávili většinu volného času a plánovali i společnou budoucnost, byl to jen další logický krok. Nakonec jsem tedy souhlasila za podmínky, že se o náklady na provoz budeme dělit rovným dílem. Nejsem chudinka, aby mě někdo musel živit, ráda si zachovám svoji určitou nezávislost a hlavně nechci nikomu „viset na krku“.
Postupem času to vypadalo, že se zase vše obrací k lepšímu. Našla jsem si novou práci, bolest ze ztráty postupně odezněla a já na maminku i tatínka zase vzpomínala v dobrém. Jediné, co mi přišlo zvláštní, že za celou dobu mě nevzal ke svým rodičům, a když jsem zmínila, že bychom je mohli navštívit, tak odmítnul s tím, že má s nimi nějaké rozepře a na návštěvu se necítí. Chtěla jsem mu domluvit, rodiče jsou rodiče a je škoda přerušit vztahy kvůli drobným neshodám. Na to mi odpověděl, že neshody nejsou úplně drobné, a kdybych věděla to, co ví on, ani bych je navštívit nechtěla. Neměla jsem důvod to zpochybňovat, jen mi to přišlo líto. Ale říkala jsem si, že třeba časem dojde ke změně.
Jak běžel čas, začali jsme čím dál častěji mluvit o rodině, a jaké by to bylo, kdybychom měli miminko. Jestli bychom se o něj dokázali společně dobře postarat, jestli bychom chtěli jedno, nebo dvě. A jestli zůstat v bytě, nebo nakonec jít do domečku. Byla jsem ráda, že na to jde takhle rozumně, že plánuje i dopředu a neřídí se jen přítomným okamžikem. Mít dnes děti není nic snadného a už vůbec ne levného. Jeho představa byla mít jedno miminko, a když to zvládneme, pořídit si i druhé a přestěhovat se za město do domečku se zahrádkou. Mně osobně by nevadilo ani zůstat v bytě, ale i představa domečku se mi líbila, děti by si mohly hrát venku a já pěstovat nějakou domácí zeleninu a bylinky. Plány to byly krásné.
A podařilo se. Nedlouho poté, co jsme si řekli, že bychom miminko chtěli oba dva, jsem cítila, že se „to“ stalo a test mi to potvrdil. Radovali jsme se jak malé děti. Ihned začal plánovat, jak z pracovny udělá dětský pokojíček a po večerech jsme přemýšleli nad jmény. On chtěl co nejdříve vědět i pohlaví miminka, já bych se zase nechala klidně překvapit. Užívali jsme si veškerý společný čas a já cítila, jak nám miminko roste.
Čas utekl jako voda. Doslova. Měla jsem štěstí, že jsem během těhotenství netrpěla různými neduhy jako mnohé ženy a v podstatě jsem si neměla na co stěžovat. Do práce jsem chodila až do poslední chvíle, abychom měli co největší finanční polštář. Byli jsme domluvení, že s miminkem zůstanu doma dostatečně dlouho, ale zároveň ne příliš, abych nevypadla z běžného pracovního života. Navrhla jsem to já, on by mě doma klidně nechal, ale já nechtěla ztratit kontakt s běžným životem, nechtěla jsem nechat veškerou tíhu nákladů na něm a stát se domácí puťkou. Nejsem matka, která by měla dítě jen jako doplněk, ale zároveň jsem byla názoru, že není důvod mu obětovat život. Spíše ho skloubit.
Porod nebyl jednoduchý, ale naštěstí se podařil přirozeně a nemusela jsem „na císaře“. On u porodu nebyl a ani bych to nechtěla. Hroutil se i při pohledu na kapku krve, tak co by tam dělal. Myslím, že se mu ulevilo. Narodil se nám malý Tobiášek. Naše štěstí, náš poklad, naše všechno. Když vidíte to malé bezbranné stvoření, úplně zjihnete. Byli jsme šťastní. Všechno se nám plnilo a svět se zdál být růžový. Nebyl důvod si myslet, že tomu bude někdy jinak.
Já jsem byla s Tobiáškem doma a Michal chodil dál do práce, kde zanedlouho dokonce povýšil. Byla jsem na něj tak pyšná. Doma mi podle možností pomáhal, ale také jsem chtěla, aby nezapomínal na odpočinek a také měl trochu času na své koníčky. Myslím si, že pokud člověk nemá prostor na to „si odfrknout“, je to špatně. A to samé dopřával i on mně. O víkendech, kdy nechodil do práce, se mnohdy o Tobiáška staral sám a mě poslal, ať si užiju chvíli volna a jdu třeba s kamarádkou na kafčo. Dost mi to pomáhalo, abych úplně „nezblbla“, ono být doma 24 hodin denně a šišlat na miminko udělá s člověkem svoje :)
Vypadali jsme na první pohled jako ideální rodinka a já se tak i cítila. Nemohli jsme si úplně vyskakovat, ale ani jsme netrpěli nouzí. Byli jsme zdraví, měli jsme děťátko, jeden druhého, nic nám nechybělo. Aspoň jsem si to myslela.
Jednoho dne přišel Michal z práce a měl zvláštní výraz. Celý den byl zamlklý, a když jsem se zeptala, co se děje, nechtěl mi odpovědět, že to musí nejdříve strávit sám. Domnívala jsem se, že se něco stalo v práci a tak jsem nechtěla dál tlačit, že si počkám, až se mi bude chtít sám svěřit. Trvalo to týden. Když přišel, začal s tím, že nás moc miluje. Ale cítila jsem v jeho řeči to nevyslovené „ALE“.
A záhy přišlo. Dostal pracovní nabídku, jaká se prý neodmítá. Toužil po tom prý celý život a už ani nečekal, že by přišla, ale stalo se. Radovala bych se s ním, ale cítila jsem, že to není všechno. A nebylo. Když přišlo to „ALE“, zastavilo se mi srdce. Možná doslova, asi jsem zapomněla i dýchat, svět se najednou rozplynul a já vnímala jen nás dva. Před očima mi proběhlo všechno. Náš dosavadní život, miminko, které spolu máme, naše společné plány a… jeho plány. Nabídka se týkala práce za oceánem. Mohl postoupit na vysoké místo ve společnosti, ale musel by se přestěhovat do Japonska, kde mají hlavní centrum.
Nedokázala jsem si dost dobře představit, že bychom se tam měli přestěhovat. Vždyť je to úplně jiná společnost, jiná kultura, jiný jazyk a hlavně, Japonci se na cizince koukají dost skrz prsty. Mladí jsou v tomhle ohledu sice trochu otevřenější, ale i tak to tam pro cizince není nic jednoduchého.
Když jsem zase našla řeč, přednesla jsem mu všechny svoje obavy. A že bych byla radši, kdybychom zůstali tady. Kde to známe, máme přátele, domov, zázemí. Že i zde má dobrou práci, která ho baví a uživí nás. Nehledě na to, že bych si zanedlouho také hledala práci, aby na to nebyl sám.
Jeho reakce mě však ten den zaskočila podruhé. Chce tam odletět sám, vybudovat nějaké zázemí, zakořenit, vybudovat si nějaké renomé v práci a pak bych za ním odletěla s malým také. A že by tomu dával tak rok. Podruhé jsem ztratila slova. Rozdělit se na celý rok? Já zde zůstanu sama s malým a on bude kdesi na druhé straně světa? Nechápejte mě špatně, přála jsem mu povýšení, přála jsem mu ten úspěch. Ale za tuto cenu? Když bychom si žili dobře i tady?
Požádala jsem ho o čas, abych si to mohla v klidu promyslet. Ten den by ze mě mluvily jen emoce a ty by asi nevyzněly pozitivně. V tu chvíli byl zaskočený i on. Asi nečekal, že bych s tím hned nesouhlasila. Dokonce jsem měla pocit, že se i cítil dotčeně, že z toho nemám až takovou radost, jakou by si představoval.
Bylo to pro mě hodně těžké. V průběhu týdne jsem se snažila ho ještě několikrát přesvědčit, že nemusíme do Japonska, abychom byli šťastní, ale viděla jsem na něm, že on už tam myšlenkama je. Hodně mě to zamrzelo. Naši budoucnost jsme měli plánovat společně, ne jednostranně. Bylo mi líto, že byl najednou hluchý k mým argumentům a vůbec mi nedal šanci jeho rozhodnutí nějak zvrátit nebo se domluvit na nějakém kompromisu, byť by se hledal asi těžko.
Když za mnou další týden přišel, chtěl znát moji odpověď, aby i v práci mohl potvrdit nabídku. Znovu jsem mu řekla, jak to cítím a vnímám. Zároveň jsem se ale rozhodla, že se přizpůsobím a že nás třeba v Japonsku čeká krásný život. Nejsem uzavřená konzerva, abych se všemu bránila, byť jsem byla plná obav a pochyb. Čekala jsem, že bude mít velkou radost, ale přišlo mi, že to přijal spíš jako samozřejmost.
Ještě ten týden se sbalil a na začátku dalšího týdne nastoupil do letadla, směr Asie, Japonsko. Polibek na rozloučenou byl chladnější než bych si přála, ale oba jsme byli nervózní, jak to bude dál. Věděla jsem, že v Japonsku si cení vysokého pracovního nasazení, což mi i sám potvrdil, a tak bylo jasné, že se bude snažit pracovat tvrději než tvrdě, aby si vydobyl svoje místo a respekt. Psychicky jsem se připravovala na to, že po většinu roku budu sama. Bude mi posílat peníze, abych nestrádala a abychom se i s Tobiáškem měli dobře. Já měla v plánu nastoupit v průběhu roku do práce a tak bylo jasné, že bez rodičů budeme potřebovat i nějakou chůvu, která bude schopná se nám postarat o Tobiáška.
Dny utíkaly, měnily se v týdny, týdny se měnily v měsíce. Když to šlo, povídali jsme si spolu po Skypu. Ze začátku to bylo srdečné, vyprávěl mi o nové práci, o tom, jaké to tam je, jaké jsou kulturní rozdíly a co všechno se musí naučit. Byl tak nadšený a já jsem se po čase tím nadšením nakazila také. Pravidelně mi posílal na domácnost, a když jsem si našla práci, domluvili jsme se i na využití chůvy. Nebyla levná, ale byla zkušená, a to bylo to hlavní. Já zpočátku chodila na zkrácený úvazek, abych měla i dost času na Tobiáška. Po Michalovi se mi stýskalo, ale čas plynul a já věděla, že se jednoho dne dočkám a budeme zase všichni spolu. Teď je Tobiášek malý, tak to zvládneme ve dvou a pak bude mít zase i tatínka, svůj mužský vzor.
Po půl roce mi poprvé nepřišly peníze na domácnost a zajištění Tobiáška. Považovala jsem to za nechtěnou chybku a Michala na to ani neupozornila. Sama jsem vydělávala, tak proč to řešit.
Když ani druhý měsíc nic nepřišlo, řekla jsem Michalovi při jednom volání, že mi nepřišly peníze už druhým měsícem a jestli je všechno v pořádku. Jeho reakce mi přišla trochu zvláštní, taková odměřená. Ale přikládala jsem to tomu, že je tam vystavený vysokému pracovnímu nasazení a nejspíš i stresu. Hovor jsme neukončili úplně láskyplně, ale následující den peníze cinkly na účtu. A tak jsem si myslela, že je všechno v pořádku.
Následující měsíc však zase nedorazily. Nechápala jsem to a tak jsem se rovnou Michala zeptala, jestli je všechno v pořádku a že pochopím, jestli nemá zrovna peníze nazbyt. Vždyť je to jen o domluvě, nějaký finanční polštář máme, já jsem šetřivý typ a stačí mi málo.
Lezlo to z něj jako z chlupaté deky. Zůstala jsem zcela němá, když mi říkal o tom, že se sice bránil, ale nakonec se zamiloval do Japonky a čekají spolu dítě. Měla jsem pocit, že jsem narazila do zdi. Že mám jen noční můru, ze které se potřebuju probudit. Cokoliv. Svět mi najednou přišel úplně neskutečný, všechno se rozplynulo a já jen zírala do protější zdi a jeho slova mi pomalu docházela. Neplakala jsem. Tak mě to zaskočilo, že jsem nebyla schopná žádné emoční reakce. Když se rozloučil a vypnul relaci, seděla jsem dál na svém místě a jen zírala do ztracena. Minuty, hodiny. Jako ve snu.
Ráno mě probral pláč Tobiáška. Zvedla jsem se jak bez života a jako robot šla do dětského pokojíčku. Když se dozvíte něco, co jde proti všemu, v co jste věřili, máte pocit, že se jedná jen o sen a nejste schopni to pobrat. V podobném režimu proběhly další dny. Chovala jsem se jako robot neschopný čehokoliv jiného.
Zkrátím to. Michal mi přestal posílat peníze a naše společné relace velmi rychle utichly. Nebyla jsem hysterka, která by na něj ječela. Ale ano, chtěla jsem vysvětlení a chtěla jsem vědět, jak chce tedy postupovat dál. Ale zachoval se jako zbabělec. Přestal reagovat. A mě se zhroutil svět.
Finanční zásoba se začala velmi rychle tenčit, když jsem do ní přispívala jen já ze své skromné mzdy z polovičního úvazku. Když jsem viděla, že je to neudržitelné, domluvila jsem se se zaměstnavatelem na úvazku plném. Ale buďte na plném úvazku, když máte malinké mimčo na krku. Chůva byla skvělá a vyšla mi vstříc, ale její práce nebyla levná a utáhnout vše z jednoho příjmu bylo téměř nereálné.
Ocitla jsem se na rozcestí. Pokračovat dál jako dosud nebylo reálné, nikdy bych to nemohla všechno uplatit. Když propustím chůvu, tak ušetřím, ale zároveň nebudu moct chodit do práce. Když nebudu chodit do práce, nebudu mít dostatek peněz na ostatní platby. Začarovaný kruh.
Sestavila jsem si rozpočet, abych měla přehled o každé koruně. I když jsem byla šetřivá i předtím, teď jsem utáhla kohoutky na maximum. Sama sebe jsem začala šidit na stravě, jen aby Tobiášek měl vše, co potřebuje. I tak se mi nedařilo mít rozpočet aspoň vyrovnaný, natož přebytkový.
Michal utnul veškerou komunikaci a já zůstala na vše úplně sama. Jediné, co se mi podařilo, bylo, že byt, resp. jeho nájem, jsme přepsali ještě v době nějaké komunikace, na mě, abych mohla vyřizovat potřebné záležitosti.
Ač nerada, musela jsem jednoho dne přistoupit k tomu, že z bytu odejdu. Jako samoživitelka jsem nebyla schopná utáhnout tak vysoký nájem. Když jsem si chtěla zažádat o nějaké dávky, vždy jsem narazila na položku celkového příjmu domácnosti. Nikoho nezajímalo, že partner je v Japonsku a neposílá mi ani „japonský jen“.
Našla jsem si garsonku na okraji města. Nájem byl poloviční, ale i tak se nejednalo zrovna o malou částku. Chůvu jsem musela propustit, její služby bych si nemohla dále dovolit. Ale byla natolik laskavá, že mi slíbila, že když budu potřebovat občas pomoct, ráda mi vyjde vstříc a na ceně se domluvíme.
I přes velmi chudou komunikaci se se mnou Michal domluvil na rozvodu. Nevěděla jsem, jestli ho chci vůbec ještě někdy vidět. Všechny emoce byly příliš živé a já nedokázala pochopit, jak nás mohl takhle opustit a na malého Tobiáška v podstatě zapomenout. Když přiletěl, skoro se na mě nepodíval. Vyřídili jsme vše potřebné a oba byli rozvedení.
Čekala jsem, že se na Tobiho aspoň zeptá. Ale nezeptal. Ani mě se nezeptal, jak to zvládáme. Většinu času koukal jinam, jako bych tam ani nebyla. Připadala jsem si chvílema jako parazit, který ho chce vycucat. Strašný pocit.
Když bylo po všem, přišel ke mně a zamumlal, že se omlouvá. Že to takhle neplánoval, ale stalo se. A že nám přeje všechno nejlepší do života a že věří, že si také někoho najdu a budu spokojená.
Spolkla jsem mnoho sprostých slov. Nechtěla jsem být hysterka, ale celý průběh ve mně zanechal hořkou pachuť. Nikdy jsem si nemyslela, že bych svého partnera vlastnila a jsem také schopná pochopit, že se takovéhle věci mohou stát a člověk je nemůže předvídat. Dokonce bych asi byla schopná mu popřát krásný život a ať je spokojený. Ale co mu nejsem schopná odpustit a zapomenout, to je to, jak se zachoval k Tobiáškovi, svému synovi. Byly mu vyměřeny poměrně vysoké alimenty, ale nedělala jsem si už tehdy žádné iluze. Radši jsem počítala s tím, že nemusím dostat ani korunu.
Jak jsem si myslela, tak se i stalo. První měsíce sice posílal, ale pak začal posílat méně, že víc zrovna nemá a najednou přestal úplně. Je fakt, že to byla moje výhoda oproti jiným maminkám samoživitelkám. Mohla jsem se postupně připravit. Nebyla jsem do toho vhozena zničehonic. Na druhou stranu, ani příprava není spása a s malým dítětem toho moc nezmůžete.
Potřebovala jsem práci, ale zároveň se musela starat o Tobiáška. Vůbec jsem nevěděla, co si počít. Obě věci se v podstatě vylučovaly. Měla jsem sice práci, kam jsem si mohla brát i Tobiáška a občas jsem se domluvila na hlídání s chůvou, ale ta práce nebyla kdovíjak dobře placená a náklady bych ze mzdy sama neutáhla.
Napsala jsem spoustu inzerátů, ve kterých jsem hledala za rozumný peníz někoho spolehlivého, kdo by mi Tobiáška hlídal. Nebylo mi to kdovíjak příjemné, protože obavy z toho, že svěřujete své dítě do rukou někoho, koho dobře neznáte, byly ohromné.
A zase jsem měla štěstí. Kamarádka mé kolegyně měla dceru na vysoké, která studovala dálkově a přivydělávala si po brigádách. Domluvíme se, že si bude přivydělávat u mě. Hlídáním Tobiáška. Abych já mohla chodit do práce na plný úvazek. A nejen to, sama potřebuju ještě brigádu, abych poplatila hlídání Tobiáška.
Jsou dny, kdy se cítím úplně na dně. Mám pocit, že se to na mě všechno sype a že nebudu schopná to vše zvládnout. Zvláště po ránu mívám depresivní myšlenky a vymýšlím scénáře, jak se ocitneme na ulici. Jak mi Tobiáška vezmou, protože se o něj nedokážu postarat. Ale pak si vzpomenu na tatínka. A na maminku. Nevzdávat se. Život je prostě tvrdý a ne vždycky se daří.
Můžu se považovat za šťastnou. Našla jsem práci, kde mi nevyčítají, že musím zůstat doma, když je Tobiáš nemocný. A čas doma využívám k tomu, abych si doplnila vzdělání a mohla se zkusit dostat na lépe placenou pozici.
Po nocích si chodím přivydělávat jako doplňovačka zboží do místního supermarketu. Práce je to fyzicky náročná, ale není placená špatně. A Tobiášek je naštěstí hodné dítě, po většinu noci je schopný v klidu spát. Občas si ho můžu brát s sebou a občas požádám Lenku, která mi pomáhá s hlídáním, aby se o něj postarala i přes noc.
Někdy padám na hubu. Doslova. Stěží dojdu k posteli a spadnu do ní. Ale nestěžuju si. Spadnu do postele. Jiné mámy takové štěstí ani mít nemusejí. Na druhou stranu, poznala jsem i takové, které si snad ve své situaci libují. Předhánějí se, která se má hůř, kterou partner podvedl víc a co všechno si musí odpustit, aby vyžily z měsíce na měsíc.
Nijak nechci snižovat tíhu situace, kdy se maminka ocitne s miminkem sama a musí se postarat. Nikdo si asi nedokáže představit, jak je těžké najít práci, kde vás budou tolerovat i s malým miminkem. A co teprve, když miminko povyroste a začne chodit do školky, do školy. Každou chvíli bude nemocné. Kdo se o něj postará? Který zaměstnavatel bude stát o mámu, která musí být doma s nemocným děckem? A nemusí to být ani máma, může to být klidně táta. Stát nám moc nevychází vstříc. A ani zaměstnavatelům. Místo toho nám všem spíše háže klacky pod nohy. Nikdy jsem nebyla typ, který by chtěl žádat o dávky, ale neodsuzuju to. Když je člověk v těžké situaci, tak na přechodnou dobu, aby se dokázal zase postavit na nohy, je fajn, pokud mu stát, tedy vlastně celá společnost, pomůže.
Jsem vděčná i za potravinovou banku, jejíž služby jsem také musela už několikrát využít. Nestydím se za to. Snažím se ze všech sil, abych byla soběstačná a zajistila i Tobiáška. A nejsem zahořklá ani vůči Michalovi. Sice nechápu, že mohl Tobiáška zcela vymazat ze svého života, ale je to jeho rozhodnutí. S tím ať se srovná sám. My si s Tobiáškem poradíme.
Chtěla bych všem maminkám říct, ať neztrácejí naději. Je to těžké, někdy zoufalé. Někdy budete padat na ústa, budete mít pocit, že není naděje na zlepšení, že je vše ztracené. Že se na vás vykašlal celý svět a nic se vám nedaří, nikdo vás nechce. Ale vždy, když vás život srazí na kolena, nedejte se. Znovu vstaňte a bojujte. Komunikujte. Komunikace je extrémně důležitá. Můžete se domluvit i na tom, co by se vám do té doby zdálo nemožné. Jsou i lidé, staršího věku, kteří toužili po vnoučatech a nedočkali se. A budou rádi, když se domluvíte na vzájemné výpomoci. Chce to trochu odvahy, ale bez té se nikam stejně nepohnete. A když bude nejhůř, jsou tu i spolky a sdružení, které se specializují na pomoc osamělým matkám nebo otcům. Žijeme ve společnosti, kdy taková situace není jednoduchá, ale nemusí být ani ztracená. Jen je potřeba bojovat. Nedat se. Jednou jste se rozhodli/y mít miminko, jste za něj zodpovědní a musíte se postarat.
Zvládnete to. Věřím tomu já, věřte tomu i vy.
Být samoživitelem není tragédie, je to výzva k boji.
Hodně štěstí.
Anketa
Článek byl sepsán na základě zkušeností mojí kolegyně. Jména byla pozměněna.
