Článek
Mnoho příběhů, v nichž chovaný „mazlíček“ nakonec zabil svého chovatele, se točí kolem velkých šelem, obvykle kočkovitých. Lvi, tygři, pumy. Ale přestože u těchto šelem je riziko obrovské, nejsou jedinými zvířaty, která mohou svému majiteli přinést smrt. Rizikové může být samozřejmě jakékoliv zvíře, ale zvířata, která jsou „divoká“, tedy nepatří mezi domestikované druhy, jsou zkrátka nebezpečnější. Bez ohledu na jejich prvotní roztomilost. A to byl i případ Humphreyho, jihoafrického hrocha. Hroši, ač řadou lidí vnímaní jako roztomilí, patří mezi nejnebezpečnější zvířata (nejen) v Africe.
Marius Els miloval zvířata už odmala. Přivedl ho k tomu jeho otec, ke kterému tehdy malý Marius vzhlížel. Žili na farmě se spoustou zvířat a Marius se pod vedením svého otce učil, jak se o tato zvířata starat. Ve svých 12 letech dokázal zkrotit divokého koně, na což byl náležitě hrdý. Bohužel se kůň později vážně zranil a musel být utracen. To byla pro malého Maria těžká rána, která zůstala v jeho srdci navždy.
Když dospěl, stal se důstojníkem v armádě. Láska ke zvířatům ho však neopustila a pořídil si farmu o rozloze přes 400 akrů s množstvím zvířat, aby mohl jít ve šlépějích svého otce.
Náhoda tomu chtěla, že jednoho dne byl z blízké řeky, která se v té době rozvodnila, zachráněn hroch. Jeho zachránci se o něj nějakou dobu starali, ale když povyrostl, museli mu hledat nový domov, neboť ten jejich nebyl dostatečně velký, aby měl hroch potřebný prostor. Když se o něm dozvěděl Marius Els, moc dlouho neváhal a tehdy pětiměsíčního hrošíka od rodiny zakoupil. Pojmenoval ho Humphrey a velmi rychle si k němu vytvořil silné citové pouto. Až tak silné, že se o hrochovi vyjadřoval jako o svém synovi. Aby byl Humphrey spokojený, vytvořil pro něj ohradu, ve které se mohl volně pohybovat, a také vytvořil jezero, aby se mohl Humphrey koupat.
Známá je fotografie, na které je zachycen Humphrey a Marius, jak na hrochovi sedí. Marius na něm jezdíval často, což je nebezpečné samo o sobě, ale Marius na to nedbal. Dokonce, a to už nedokázal pochopit vůbec nikdo, Humphreymu čistil zuby. Nebezpečnost takového jednání ilustruje skutečnost, že hroši jsou považováni za nebezpečné kvůli počtu úmrtí, která mají na svědomí. Odhaduje se, že zabijí ročně víc lidí než lvi, leopardi, buvoli, nosorožci a sloni dohromady. Lézt tedy hrochovi dobrovolně k jeho tlamě je téměř sebevražedné jednání.
Když Mariovi zemřel otec, přimknul se citově ke svým zvířatům, a zejména k Humphreymu, ještě víc. Sám nikdy děti neměl, a tak si možná kompenzoval své otcovské pudy právě svými zvířaty. Těžko říct, jak přesně se cítil a co ho vedlo k vytvoření si tak silných citových pout ke zvířatům, že je vnímal jako své vlastní potomky. Možná nedostatek mezilidských vztahů, ale je také možné, že i kdyby měl vlastní potomky nebo dostatek blízkých lidí kolem sebe, stejně by si tvořil silná pouta se svými zvířaty. Koneckonců, manželku měl a pro řadu lidí je životní partner dostatečnou saturací citových potřeb.
Novinářům rád říkával, co všechno může s Humphreym dělat. Hrocha označoval za milujícího syna a něžného obra. Jeho manželka Louise však z jeho jednání nadšená nebyla. Dobře vnímala potenciální nebezpečí, které od Humphreyho hrozilo. A nebyla jediná. Humphrey díky své síle neměl problém zbořit ohradu a utéct do blízkého okolí, které rozhodně nesdílelo bezstarostnost Maria. Jeden ze sousedů, chovatel dobytka, občas přišel o telata a vinil z toho právě Humphreyho, protože nikdo jiný by tele nezabil a nenechal ležet na místě. Šelmy by se nakrmily a z telete by zbyly maximálně kosti. Chovatel zuřil a chtěl, aby se Marius Humphreyho zbavil. Jeho stížnosti však byly marné.
Stejně „nadšení“ byli z hrocha hráči z blízkého golfového hřiště. Kdykoliv Humphrey utekl a zamířil na hřiště, museli se všichni hráči stáhnout do bezpečí. Opakované hrozby ze strany hrocha je přiváděly k zuřivosti a opakujícím se stížnostem, které ale Marius ignoroval a naopak se cítil dotčeně.
Ilustrační foto.
První vážný incident se odehrál na řece, která protékala přes Mariovy pozemky. Po řece se plavil 52letý muž se svým vnukem na kanoi. Humphrey si jich všimnul a začal je pronásledovat. Jediná záchrana spočívala v rychlém přiražení ke břehu a vylezení na strom. I když se hroši zdají být nemotorní, dokáží být velmi rychlí. Muž s chlapcem tak neměl příliš na výběr. Na stromě strávili dobré dvě hodiny, než se Mariovi podařilo odlákat Humphreyho pomocí jablka a záchranáři mohli dědečkovi s vnukem pomoci.
Ani to však Maria nepřesvědčilo, že je Humphrey nebezpečný. Názor změnil až po dalším incidentu, který neskončil tak dobře jako pronásledování dědy a vnuka. Humphrey totiž napadnul Mariova synovce Johana, který chodil ke strýci sledovat, jak Humphreyho krmí. Hroch nečekaně na Johana zaútočil a ten skončil se zlomenou pánví a s vážnými zraněními na nohou. Přežil, ale s některými trvalými následky. To Mariovi do určité míry otevřelo oči. Začal vnímat, že soužití Humphreyho a lidí není bezpečné.
Protože si příliš nevěděl rady s tím, jak by měl situaci vyřešit, obrátil se raději na odborníka přes divoká zvířata Tonieho Jouberta. Ten také choval hrochy, ale rozhodně s nimi neudržoval takto blízký vztah. Mariovi doporučil, aby Humphreymu pořídil ještě samici a nechal je být. To se však Mariovi nelíbilo, protože by ztratil s Humphreym blízké pouto. Joubert ho považoval za blázna a byl si jistý, že se to Mariovi jednoho dne krutě vymstí.
Jak čas plynul, Humphrey byl stále agresivnější. Marius stále opakoval, že hroch reaguje na jeho hlas, že se od něj nechává krmit jablky a i když působí nebezpečně, nikdy mu neublíží. Tlak okolí a zvyšující se agrese ho však nakonec přesvědčily, že by měl Humphreyho přemístit dál od společnosti lidí. Slíbil svému okolí, že ho přestěhuje do rezervace, dostatečně daleko od farmy a lidí. Samotnému mu to zlomilo srdce, nechtěl přijít o svého syna. A i když byl rozhodnutý, přemístění neustále oddaloval.
A pak přišel poslední incident. V listopadu roku 2011 napadl Humphrey samotného Maria. Zakousnul se do něj a odtáhl ho do vody, kde ho ještě několikrát pokousal a poté nechal ponořeného být. Každému, kdo někdy viděl, alespoň na fotografii, otevřenou tlamu hrocha, musí být jasné, co z Maria mohlo zůstat vcelku. Proti více jak 2,5 tunovému kolosu neměl sebemenší šanci. Ve svých 40 letech tak přišel o život kvůli někomu, koho považoval za svého syna.
Hrochovi nelze vyčítat, že se choval tak, jak mu jeho pudy a instinkty velely. Nemohl za to, že si k němu Marius vytvořil až nezdravý vztah, polidšťoval ho a nedbal varování okolí i samotného Humphreyho, jehož agrese se nevynořila ze dne na den, ale stoupala postupně. Bohužel, za tento fatální útok byl nebohý Humphrey usmrcen. Doplatil tak jako mnoho jiných zvířat na nezodpovědnost člověka.
Ilustrační foto.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://historicflix.com/the-strange-story-of-marius-els-and-his-pet-hippo/
https://theweek.com/articles/480179/loveable-pet-hippo-that-mauled-owner-death
https://www.theguardian.com/world/2011/nov/14/pet-hippo-humphrey-kills-owner
https://news.sky.com/story/pet-hippo-humphrey-mauls-his-owner-to-death-10483897
https://www.youtube.com/watch?v=mRDfQHHv4XE
