Chtěl žít svobodně, ale nakonec zemřel uprostřed aljašské divočiny. Odvaha Chrisovi prostě nestačila

Jeho příběh se stal inspirací i varováním pro mnoho jiných. Chris McCandless alias Supertramp miloval přírodu, tramping, svobodu a nezávislost. Plný ideálů se vydal na cesty, ale podcenil tvrdou realitu v drsné Aljašce. Smrt si ho našla poměrně rychle, stačilo jí počkat, až vyhladoví. Od té doby si vzala ještě několik životů lidí, kteří se chtěli podívat na místo posledního Chrisova dobrodružství.

Z nadějného studenta tulákem bez rodiny

Kdo by čekal, že člověk hledající samotu uprostřed divočiny, je pravděpodobně společensky nepříliš úspěšný člověk, ten by se mýlil. Chris byl sympatický mladý muž, který pocházel z dobře zajištěné rodiny a dařilo se mu i ve škole, kde vynikal a také byl kapitánem běžeckého týmu. Na univerzitě poté vystudoval historii a antropologii. Přesto na něj někteří učitelé i spolužáci později vzpomínali jako na někoho, kdo byl skvělým studentem, ale zároveň byl velmi tvrdohlavý a jen těžko se přizpůsoboval. Jako příklad uváděli, že radši získal F jako hodnocení za jeden předmět (u nás jako hodnocení nedostatečné), než aby napsal článek způsobem, který vyžadoval jeho vyučující. Chris byl prostě svůj.

Jedinou skvrnkou na jeho dětství je skutečnost, že jeho otec měl potají druhou manželku a další děti kromě vlastní Chrisovy mladší sestry Carine. Zjištění, že jeho rodina není tak pospolitá, jak si myslel, možná zanechalo silný šrám na Chrisově duši a přispělo k jeho rozhodnutí opustit rodinu a vydat se na cesty. Na druhou stranu, v té době nebylo nic zvláštního, když mladí lidé vyrazili na zkušenou do světa. A Chris byl srdcem dobrodruh. I když možná trochu naivní idealista.

Svoje peníze věnoval charitativní organizaci Oxfam, začal si říkat Alex Supertramp a vydal se na cesty. Svoji rodinu zahalil rouškou tajemství, kdykoliv se ho na ni někdo zeptal, odvětil, že rodinu nemá.

Na cesty se nijak zvlášť nepřipravoval. Chtěl být co nejvíc „nalehko“, s minimem peněz a minimem věcí. Na cesty se vydal ve svém starém autě, které mu ale brzy vypovědělo službu, a tak poté cestoval různě - pěšky, stopem, vlakem, na kánoi… Někdy načerno a někdy si na cesty vydělal příležitostnou prací.

Přespával pod širákem, v kempech, u dobrých lidí nebo příležitostných zaměstnavatelů. Práce se nebál a s lidmi vycházel dobře, takže na svých cestách nedostatkem netrpěl a navázal mnoho přátelských vztahů. Jeden takový navázal v Montaně s majitelem sila, Waynem Westerbergem. Ten mu nabídnul, že kdyby si chtěl vydělat na svoje cesty, může u něj najít práci v Jižní Dakotě. Chris nabídky využil a zanedlouho se u Westerberga objevil, aby pro něj mohl nějaký čas pracovat.

Když si naspořil peníze na další cestu, vydal se znovu na svoji pouť a Westerbergovi ze svých cest posílal pohledy. Cestovat, když má člověk dost peněz, však Chrisovi zanedlouho přišlo příliš snadné. To nebylo to, co hledal.

Starší člověk je rád za každé pohodlí, které se mu dostane, ale Chris byl mladý a plný sil, nějaké nepohodlí by mu nevadilo. Spíše naopak. Problémy, strasti, nejistota, obavy z překonávání překážek, to bylo to, co hledal. Protože právě v takových chvílích se cítil skutečně živý. Propojený s přírodou a hrdý na to, že si dokáže nějak poradit. Chtěl jenom jít dál, vracet se, když zabloudí a hledat novou cestu. V těch chvílích měl pocit, že právě tak je spokojený.

Na svých cestách si dělal i zápisky. Ty se později staly podkladem pro sepsání knihy o jeho životě a také natočení filmu. V nich se může čtenář seznámit s jeho myšlenkovými pochody, představami o životě a s jeho potřebou najít skutečný smysl života.

Při svých cestách směrem na jih se dostal až do Mexika. Jižněji však jít nechtěl, a tak se otočil a pokračoval severozápadním směrem. Procestoval nejen divočinu, ale i řadu známých měst. Nakonec dorazil do městečka Bullhead City v Arizoně, kde se mu zalíbilo, a dokonce uvažoval o tom, že by se zde mohl usadit.

Nový cíl - aljašská divočina

Neklidná duše a toulavé boty mu však nedopřály příliš dlouhého odpočinku. Jeho cílem se měla stát Aljaška a její nespoutaná divočina. To mělo být ono, to měl být ten cíl, ke kterému pomalu dospěl. Aby však mohl vyrazit na tak dlouhou cestu, přeci jen potřeboval trochu peněz. Vrátil se tedy k Westerbergovi, aby pro něj zase na nějaký pracoval.

Byl rozhodnut, že na cestu na Aljašku se vydá přesně 15. dubna. Westerberg se ho nejprve pokoušel přemluvit, aby ještě počkal, ale Chris to odmítnul. Nabídka Westerberga, že mu poté zaplatí letenku do Fairbanks, byla sice hezká, ale Chris měl o cestě jinou představu a nechtěl jednoduché řešení. Chtěl se tam dostat jen díky svému úsilí.

Šel pěšky, jezdil stopem a navazoval na své cestě nové vztahy. Po necelých dvou týdnech se objevil ve Fairbanksu, odkud napsal Westerbergovi poslední pohled. Nakoupil si několik věcí, které považoval za potřebné, jako pár kilo rýže a poloautomatickou pušku Remington s 400 náboji.

28. dubna se vydal z Fairbanks do divočiny. Kousek za městečkem potkal zdejšího zálesáka Jamese Galliena. Aniž by to oba tušili, bylo to naposledy, kdy se Chris s někým potkal. Gallien Chrise odvezl k aljašskému parku Denali, ale ještě naposledy se ho pokoušel od jeho cesty odradit. Gallien byl dostatečně zkušený, aby viděl na první pohled, že Chris není vůbec vybavený na takové dobrodružství. Oblečen byl příliš nalehko, počasí sice bylo v té době celkem příjemné, ale to se mohlo kdykoliv obratem změnit. Pár kilo rýže a puška také nebyla dostatečná výbava, pokud se chtěl člověk ponořit do aljašské divočiny. Chris však varování nedbal, byl toho názoru, že mu to stačí a s tím, co přijde, si poradí.

Svoji osamělou cestu započal na začátku bývalé důlní cesty Stampede Trail. Ta dříve vedla ke zlatým dolům a protínala několik místních řek. Jejich zrádnost spočívala v tom, že zatímco za „suchého“ počasí se daly dobře přebrodit, během dešťů se silně rozvodnily a jejich překonání se stalo téměř nemožným. Ustavičně podmáčená půda a rozvodněné řeky vedly k tomu, že zlatokopecké úsilí brzy polevilo a lidé se stáhli zpět do civilizace včetně většiny svého vybavení.

Výjimkou zůstal starý autobus, kterému se porouchala náprava, a tak ho nechali poblíž jako úkryt pro místní zálesáky a dobrodruhy. Na tento autobus narazil i Chris Candless, když putoval po staré stezce. Určitě nebyl jeho konečným cílem, ale okolnosti tomu chtěly, že se dál nevydal a zůstal u autobusu.

Vytvořil si z něj svůj dočasný domov. Vybaven rýží, puškou k lovu a také knihou o místní flóře, věřil tomu, že si dokáže obstarat dostatek potravy. Tak snadné to však nebylo. I když se mu podařilo jednou ulovit i losa a mohl mít masa na dlouhou dobu, problémem se ukázalo jeho uchování. Po pár dnech bylo prostě nejedlé a zkažené, takže si na něm pochutnali leda místní vlci. Chris se živil i sběrem rostlin a lesních plodů. Jak přicházelo léto, zdrojů potravy bylo více než na začátku, což Chrise povzbudilo. Byly dny, kdy se najedl do sytosti, ale také dny, kdy toho moc nesnědl. Jeho energetický výdej byl navíc vyšší než příjem, a tak pomalu začal ztrácet na váze.

Nebyl hloupý, věděl, že takhle to nevydrží o moc déle. Bude muset překousnout svoji hrdost a vydat se zpátky do civilizace. Vyrazil na cestu, ale daleko nedošel. Jeho plány překazila rozvodněná řeka Teklanika, kterou by nejspíš nedokázal překonat ani zdravý a plný sil, natož hladový, vyčerpaný a zesláblý. Musel se tak vrátit k autobusu.

Osud tomu chtěl, že v té době se v okolí nevyskytoval žádný ze zdejších zálesáků, který by na Chrise mohl narazit a zajistit pomoc. Chris sice na autobusu zanechal vzkaz, že sbírá v okolí plody a že nutně potřebuje pomoc, ale když nebyl nikdo, kdo by si vzkaz přečetl, pomoci se nedočkal. Cítil, jak pomalu přichází smrt.

V aljašské divočině strávil více jak 100 dní, ale někdy v polovině srpna mu bylo jasné, že už mu příliš mnoho času nezbývá. Byl strašně slabý, bylo mu zle a podle jeho poznámek se pravděpodobně přiotrávil nějakými bobulemi. Zalezl si do spacáku a… už se neprobudil.

Je smutnou hříčkou osudu, že k autobusu dorazili místní lovci zhruba 14 dní po Chrisově smrti a ve stejnou dobu i dvojice dalších cestovatelů. Z autobusu byl cítit pach smrti. Lovci postupně autobus prozkoumali z obou stran, přičemž z jedné uviděli spacák a z něj vykukující hlavu. V tu chvíli jim bylo jasné, co se stalo.

Následujícího dne vyzvedli Chrise zdejší muži zákona pomocí vrtulníku. Jeho tělo už se pomalu rozkládalo. Společně s ním vyzvedli i jeho věci včetně zápisků, ve kterých popisoval, co ve zdejší divočině prožíval. Příčinou jeho smrti byla kromě vyhladovění pravděpodobně i bylina zvaná kopyšník, jejíž semena obsahují neurotoxin. Zdravý člověk by otravu zvládnul, ale pro zbědované tělo Chrise to byla poslední rána.

Past i pro Chrisovy obdivovatele

Příběh Chrise McCandlesse by měl být varováním pro všechny, kteří by mohli mít tendenci podcenit drsné podmínky Aljašky a chtěli by vyrazit nedostatečně připravení. Bohužel, ne všichni varování dbali, pro mnoho lidí se autobus, ve kterém Chris zemřel, stal cílem jejich cest. Toužili vidět na vlastní oči místo, kde žil Chris Supertramp a chtěli se vyfotit před autobusem, tak jako se vyfotil Chris na své památné fotografii, když byl ještě v celkem dobré kondici. Některým se to podařilo, ale někteří položili za svůj sen život. Stejně jako Chris podcenili rozvodňující se řeky, ve kterých se následně utopili. Další turisté, kteří se do zdejších krajin vydali, si nelámali hlavu s odpadky a se znečištěním, které za sebou nechávali. Devastace zdejší krajiny a zbytečné ztráty životů vedly místní úřady k tomu, že se v roce 2020 rozhodly rezavějící autobus odstranit a nyní je k vidění v místním muzeu.

Chrisův příběh je jedním z těch, které mladí dobrodruzi milují, další si jeho putování romantizují i přes tragický konec. V mnoha z nás může jeho příběh vyvolat pochopení pro jeho touhu po svobodě, nezávislosti a splynutí s přírodou. Je snadné si představovat jeho dobrodružství z tepla vyhřívaného pokoje a myslet si, jak by to bylo fajn se vydat na podobnou cestu. Rangeři z aljašského parku a místní obyvatelé však vidí jeho příběh většinou jinak, z více reálného úhlu pohledu. Pro ně to byla především nezodpovědnost, bezohlednost a naivita nezkušeného člověka, který si stanovil tak těžký cíl, aniž by na něj byl skutečně připraven.

Ať tak, nebo tak, jeho jméno pravděpodobně nebude nikdy zapomenuto, stejně jako „Magis Bus 142“, který už sice nestojí na svém místě, ale přesto si ho vybaví každý, kdo si přečte nebo zhlédne Chrisův životní příběh. Některé z fotek, které během svých cest vytvořil, jsou ke zhlédnutí zde.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://christophermccandless.info/bio/

https://www.denik.cz/ze_sveta/magic-bus-christopher-mccandless.html

https://www.e15.cz/magazin/christopher-mccandless-hranice-dobrodruzstvi-a-silenstvi-1295936

https://www.newyorker.com/books/page-turner/how-chris-mccandless-died

https://www.stoplusjednicka.cz/pribeh-chrise-mccandlesse-cesta-napric-amerikou-az-do-nitra-aljasky

https://www.stoplusjednicka.cz/pribeh-chrise-mccandlesse-autobus-v-nitru-divociny