40 dní mučivého pekla, během kterého Junko prosila o smrt. Ta byla krutá, ale byla vysvobozením.

Když se rodina Furutových ráno probouzela, nikoho nenapadlo, že příběh její dcery budou jednou znát lidé po celém světě, bohužel ne v tom dobrém slova smyslu. Junko byla jedním z těch tichých, dobrých dětí, o které se rodiče nemuseli bát – aspoň ne víc než je běžné. Chodila do školy, pomáhala v domácnosti, po škole si přivydělávala, v jejím pokoji ležely časopisy, učebnice a pár drobných věcí, které si šetřila na maturitní výlet. Všechno bylo prosté, až nevinné. Dívčí život mezi povinnostmi, sny a představami o budoucnosti, která ji měla čekat.

Nikdo tehdy netušil, že svět, do něhož patřila, se během jediného večera převrátí naruby. A že se stane obětí zločinu, který překročil hranice veškeré představivosti.

Junko se narodila 18. ledna 1971 v Misatu v prefektuře Saitama. Tichá ulička, staré domy, rodiny, které se znaly celé roky. Její rodiče o ní vždy mluvili s něhou – byla laskavá, spořádaná a měla přirozenou chuť pracovat. Na střední škole se jí dařilo nadprůměrně. Nebyla premiantka, ale učitelé ji měli rádi. Dělala to, co se od ní čekalo, a k tomu něco navíc – ta nenápadná, ale vytrvalá snaha být lepší.

Po škole chodila pracovat do továrny na plastové součástky. Nepotřebovala nutně peníze, ale chtěla si našetřit na pozdější výdaje, možná i na vlastní nezávislost. Maturitní výlet byl jednou z věcí, na kterou se těšila. Ještě tehdy ji nic nevyvádělo z rovnováhy. Budoucnost byla otevřená a nadějná.

Lidé později často opakovali, že byla „ta poslední, která by si zasloužila něco takového“. Jenže spravedlnost ani krutost si nevybírají.

Pátek 25. listopadu 1988 byl jeden z těch večerů, kdy město už dýchá zimou. Ulice mizely v chladném šeru, světla lamp kreslila na asfalt měkké kruhy. Junko dojela po směně k továrním vratům, nasedla na kolo, zapnula si kabát a vydala se známou trasou.

Nikde ani živáček. Továrny zavíraly, lidé šli domů. Měl to být běžný návrat.

Jenže někdo čekal.

Podle pozdější policejní rekonstrukce zazněl náhlý úder – někdo kopl do předního kola. Junko se skácela na zem, vyděšená, dezorientovaná. A v tu chvíli k ní přišel „zachránce“. Hiroshi Miyano. Znala ho ze školy. Nebyl její kamarád, ale působil známě, důvěrně, jako člověk, kterého potkáte na chodbě a nečekáte nic špatného.

Ten okamžik rozhodl všechno.

Neměla důvod mu nevěřit. A když jí nabídl doprovod, přijala. Věřila, že se jí snaží pomoct. Že je to náhoda. Že mladík, který se k ní sklání, je obyčejný spolužák.

Nikdo jí neřekl, že útok na kolo byl plánovaný, že Miyano se svými kumpány obcházel město a hledal dívku, kterou by „použili“. Nikdo jí nemohl povědět, že se právě ocitla v pasti.

Místo domů ji Miyano dovlekl do opuštěné části města. Do starého skladu. Zmizela tam jako do stínu. A v tom stínu se stalo první znásilnění. První okamžik, kdy se z jejího života zmizela jistota, která ji až dosud doprovázela.

Bylo jí sedmnáct.

V tu chvíli ale nebyl nikdo, kdo by slyšel její křik.

Ještě téže noci byla převezena do domu rodiny Minato v Adachi v Tokiu. Shinji Minato byl jedním z mladíků, kteří Junko přepadli a znásilnili. Dům, zvenku zcela běžný, se na dalších čtyřicet dní stal místem, kde se lidské utrpení vymklo všem mezím.

Je paradoxní, že dům nebyl prázdný. Bydleli tam Minatovi rodiče. Chodili po chodbách, vařili si, spali za stěnami, za nimiž byla jejich synem držená dívka. Soud později konstatoval, že museli něco tušit. Ale nezasáhli. Jeden z důvodů, který uvedli, byl strach z vlastního syna – byl totiž členem Yakuzy, byť nízko postaveným a jeho chování bylo násilné i vůči vlastním blízkým.

Je kruté uvědomit si, že Junko byla uvězněná ne v opuštěné ruině, ale mezi lidmi. V běžném rodinném domě, kde se za dveřmi jídelny možná povídalo o nákupech, zatímco v horním pokoji se dívka hroutila v bolestech.

Už první dny ji donutili zavolat domů. Musela rodičům říct, že je v pořádku, že prostě potřebuje být sama. Podle některých zdrojů měla tvrdit, že utekla se svým přítelem. Musela se smát, aby je uklidnila. A oni uvěřili – protože chtěli věřit, že je jejich dcera v bezpečí.

Jak by mohli tušit, že volá pod dohledem únosců, že za minutu po zavěšení bude znovu zneužita?

Čtyři hlavní pachatelé – Hiroshi Miyano, Shinji Minato, Jo Ogura a Yasushi Watanabe – měli klíče od pokoje, ve kterém drželi dívku jako majetek, věc. Tak jí dokonce i říkali. Ne člověk, ne jméno. Věc.

Mučení bylo systematické, stupňovalo se postupně a během týdnů nabylo děsivých rozměrů. Existují přesná soudní svědectví a policejní protokoly, které uvádějí:

Podle některých zdrojů (ne všechny jsou však plně ověřené) byla vystavena extrémnímu mučení s použitím domácích předmětů, skleněných lahví či ohně. Tyto popisy se liší a část informací pochází z výpovědí pachatelů, kteří často svalovali vinu jeden na druhého.

Ověřeným faktem však je, že utrpěla těžké popáleniny na nohou, pažích a trupu, že měla četné zlomeniny a že byla v dlouhotrvajícím stavu extrémní fyzické i psychické agonie.

Dny se slévaly. Její tělo sláblo. Její hlas se ztrácel.

Podle některých tvrzení prosila pachatele, aby ji zabili. Lékaři později uvedli, že míra jejího utrpení musela být taková, že tato slova byla víc než pravděpodobná.

Zatímco venku se rozsvěcely vánoční dekorace, uvnitř domu prožívala Junko další týdny mučení. Některé noci ji nechávali o samotě, jindy ji vystavovali posměchu, ponižování a dalšímu násilí.

Je smutným faktem, že část mladíků své „návštěvy“ dokonce brala jako zábavu. Někteří přišli jen proto, že slyšeli, že „tam mají dívku“.

Zatímco její rodiče doma nechávali na stole rozsvícenou lampu – symbol naděje, že se dcera vrátí – Junko už neměla sílu ani sedět. Podle lékařské zprávy musela být v posledních týdnech ve velmi vážném stavu, téměř neschopná pohybu.

4. ledna 1989 se vše přiblížilo k tragickému závěru.

Pachatelé pokračovali v útocích i přes to, že byla téměř v bezvědomí. Byla extrémně dehydratovaná, zraněná, popálená. Její tělo bylo tak zničené, že každá další rána způsobovala kolaps.

Krátce po jedné z posledních sérií útoků zemřela. Oficiální příčina smrti: traumatický šok.

Nebyl to rychlý konec. Byla to dlouhá, tichá smrt.

A ti, kteří to způsobili, udělali to poslední, co zbývalo k zahlazení stop - vložili její tělo do kovového sudu, naplnili jej mokrým betonem a odvezli na opuštěné stavební místo.

Je ironií osudu, že celý případ se začal rozplétat kvůli jinému zločinu. 23. ledna 1989 policie zatkla Miyana a Oguru za znásilnění jiné dívky. A během výslechu se objevila zmínka o dívce „v betonu“. Informace byla neurčitá, ale dostatečně znepokojivá.

29. března 1989 našla policie sud. Beton byl rozbit a uvnitř spočívalo tělo Junko Furuty. Forenzní tým potvrdil identitu podle otisků prstů.

Ten obraz policisté nikdy nezapomněli.

Japonsko bylo šokované. Soud, který následoval, byl sledovaný celým národem. Lidé stáli před soudní budovou s transparenty. Rodiče Junko spalovala bolest, která se nedá ani popsat slovy.

A rozsudky?
Vzhledem k tomu, že pachatelé byli mladiství nebo těsně nad hranicí, dostali relativně mírné tresty:

Nikdo nedostal doživotí. Nikdo nedostal trest smrti.

Společnost byla pobouřená. Na protestech se ozývalo, že systém chrání pachatele více než oběť. Znovu se začalo diskutovat o zákonech pro mladistvé.

Příběh Junko se stal symbolem něčeho velmi temného – toho, jak hrozná může být lidská krutost. Je připomínkou, že zlo nevypadá jako filmový padouch. Někdy má tvář kluka ze školy. Někdy žije v domě, kde rodiče prostě jen mlčí. Někdy projde ulicí a nikdo si ho nevšimne.

Příběh Junko je zároveň i tichým mementem selhání společnosti jako takové. Stát a jeho systémy nedokázaly ochránit nevinné dítě a naopak „ochránily“ mladistvé pachatele. A že mlčení – to obyčejné, lidské mlčení – je jedním z nejnebezpečnějších nástrojů, které mohou pomoci těm, kdo chtějí ubližovat.

Kdyby se ten večer nestalo nic neobyčejného, Junko by dojela domů, umyla si ruce v kuchyni, sedla si k večeři a mluvila o práci. Možná by se pak zavřela ve svém pokoji, aby si zabalila věci na další školní den.

Ten svět už neexistuje.

Ale její jméno ano. A její příběh – byť temný a těžký – se vypráví dál proto, aby se nezapomnělo, co se může stát, kdykoli lidé ztratí odvahu říct dost. Aby se předešlo dalším tichým výkřikům za zavřenými dveřmi.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://allthatsinteresting.com/worst-deaths/8

https://en.wikipedia.org/wiki/Murder_of_Junko_Furuta

https://timenote.info/lv/person/view?id=4369916&l=en

https://www.tokyoreporter.com/crime/junko-furuta-killer-arrested-for-attempted-murder-3-decades-later/

https://unseen-japan.com/furuta-junko-horrific-murder/

https://www.wattpad.com/802104403-crime-stories-44-days-of-hell-the-true-murder/page/2

https://www.lifee.cz/44-dni-v-pekle-japonska-divka-odmitla-pozvanku-na-rande-od-clena-jakuzy-pomstil-se-ji-zvracenym-zpusobem-56282