Článek
Na tuleni leopardím je něco, co se těžko popisuje jedním slovem. Kdo ho viděl naživo nebo aspoň v přírodopisném dokumentu, tak ví, o čem mluvím: není to ten „přátelský“ typ tuleně, který se líně válí na pláži a tváří se, že mu nic na světě nestojí za námahu. Tuleň leopardí působí spíš dojmem, jako kdyby mu v těle tuleně zůstal kousek něčeho starého, hlubokého – predátor, který nemá slitování.
Tuleň leopardí
Tělo stavěné pro bezchybný pohyb ve vodě
Nejdřív samotný vzhled. Tuleň leopardí (Hydrurga leptonyx) má neobvykle dlouhý krk, hlavu zužující se do široké tlamy a celkovou siluetu, která je víc hadovitá než kolébavá. Má přes tři metry, samice ještě víc, a hmotnost kolem půl tuny není ničím výjimečným - i když na souši se to takřka nepozná, protože na ledě vypadají všichni tuleni trochu neforemně.
Zbarvení je takové „nenápadně efektní“: šedé, na břiše světlejší, po bocích a krku zřetelné skvrny, které mu vysloužily přezdívku „leopardí“. Ve skutečnosti to spíš než kožešinu šelmy připomíná led, který se v různých úhlech leskne jinak - ale přirovnání k leopardovi prostě zůstalo.
Srovnání velikosti tuleně leopardího a člověka
Domov na konci světa
Většinu roku tráví tuleň leopardí v antarktické oblasti, mezi krami, teploty klesají hluboko pod nulu a vane tu mrazivý vítr. Přesto má tohle prostředí jasně daná pravidla: kde je led, tam bývá kril a kde je kril, tam je život. A za životem přichází predátor.
Občas se ale někteří jedinci zatoulají stovky kilometrů dál na sever. Objeví se u Nového Zélandu, na plážích Patagonie nebo u Jižní Georgie. Místní lidé to většinou berou jako zvláštní podívanou, protože vidět takového tvora mimo jeho typický svět je vždycky trochu surrealistické - jako by se v obýváku najednou objevila postava z jiné planety.
Strava, která z něj dělá něco víc než „tuleně“
A teď to nejzajímavější: potrava. Zatímco mnoho tuleňů si vystačí s rybami nebo krilem, tuleň leopardí má jídelníček hodně pestrý. Umí lovit drobný kril pomocí zubů, které mají „sítkovitou“ strukturu, něco jako improvizovaný filtr. Ale ve chvíli, kdy se naskytne příležitost, umí být stejně přesný a neúprosný jako drsný predátor. Tučňáci jsou toho důkazem.
Je roztomilý, ale v tlamě má ostré zuby predátora
Snímek v dokumentu BBC, kde se tuleň leopardí ukryje pod převisem ledu a čeká, až tučňáci skočí do vody, se stal skoro ikonou. A ještě ikoničtější je ten okamžik, kdy vyrazí - tak rychle, že to kamera sotva zachytí. Ten pohyb je plynulý, nesmírně elegantní a zároveň nekompromisní. Výsledek? Většinou přesně ten, který si divák domyslí.
Kromě tučňáků loví i mláďata tuleňů krabožravých, ryby a chobotnice. Tenhle druh se jednoduše umí přizpůsobit - což je v Antarktidě asi ta nejcennější vlastnost, jakou může mít. Je zde vrcholovým predátorem, společně s kosatkami. Ty jsou také jediné, které ho můžou ohrozit na životě. Malá tulení mláďata se však mohou stát kořistí jiných dospělých jedinců tuleňů.
Zvuky, které znějí jako z jiného světa
Kdo někdy slyšel záznam hlasu tuleňů leopardích pod vodou, nezapomene na to. Není to bručení, není to pískání. Je to cosi mezi kovovým rezonováním, elektronickými smyčkami a zvláštním melodickým „voláním“. Pravděpodobně jde o kombinaci teritoriálního chování a komunikace mezi jedinci, ale člověku to připadá, jako by náhodou zaslechl nějakou prastarou zvukovou řeč moří.
A je zajímavé, že jinak je tenhle tuleň dost tichý. Zvláštní kontrast - ale v přírodě je to spíš pravidlo než výjimka.
Samotář, který si vystačí sám se sebou
Tuleň leopardí netvoří velké kolonie. Dokonce ani malé rodinné skupiny. Obvykle je sám, v obrovském prostoru ledu a vody. Občas se náhodou potká s jiným jedincem, ale interakce zůstávají krátké, věcné, někdy trochu napjaté. Je to typ tvora, který nespoléhá na kolektiv - možná proto působí tak nezávisle a drsně.
Možná to zní zvláštně, ale v jeho povaze je určitý klid. Není agresivní bezdůvodně, není to ani lovec, který by „honil vše, co se hýbe“. Je selektivní, strategický. Všechno si rozmyslí - a pak to provede.
Rozmnožování a mláďata
O rozmnožování toho víme překvapivě málo - je to dané zejména odlehlostí míst, kde tito tuleni žijí. Je potvrzené, že samice rodí jedno mládě během antarktického léta a že mládě roste rychle díky velmi tučnému mateřskému mléku. Páření může probíhat jak na ledu, tak ve vodě. Embry se však nezačne vyvíjet hned po oplození vajíčka. Říká se tomu opožděná implantace a uhnízdění vajíčka v děloze může být opožděno i o tři měsíce. Jen tak dokáže matka zajistit, že se mládě narodí ve vhodném období. O mláďata se pak stará jenom matka.
Přesné sociální chování během této doby zná věda jen útržkovitě. Z pohledu biologie je to vlastně hezké připomenutí, že i v roce 2025 jsou na světě velká zvířata, o jejichž životním cyklu pořád nevíme tolik, kolik bychom si mysleli.
Na souši trochu nemotora, ve vodě jako dokonalé torpédo
Tuleň a člověk: respekt, pár tragédií a spousta nedorozumění
Z historických záznamů polárníků se dá vyčíst, že tuleň leopardí byl často pozorován se stejným respektem jako kosatky. Ne proto, že by šel po lidech, ale proto, že jeho pohled a chování připomíná, že člověk je v Antarktidě cizinec.
V roce 2003 došlo k tragické události, při níž zahynula britská vědkyně Kirsty Brownová. Šlo o výjimečný případ, který byl později dost medializován, až z toho vznikl obraz „nebezpečné šelmy“. Jenže většina lidí, kteří s těmito zvířaty pracují dlouhodobě, říká pravý opak: útoky na lidi jsou extrémně vzácné a tuleň se většinou drží v povzdálí. Jeho pozornost budí hlavně věci, které ve vodě vypadají jako zranitelná kořist - což člověk v neoprenu opravdu může připomínat. Ale není to úmyslný „lov“.
Ohrožení? Zatím ne. Změny klimatu? Ano.
Tuleň leopardí je podle Mezinárodního svazu ochrany přírody vedený jako málo dotčený, což znamená, že jeho populace je zatím stabilní. Jenže tohle číslo platí v realitě, která se rychle mění. Led mizí, potravní řetězce kolísají, kril reaguje na teplotu i množství mořského ledu. A protože tuleň leopardí stojí někde uprostřed těchto vazeb, dopadají na něj změny nepřímo, ale velmi citelně.
Dát do pohybu antarktický ekosystém znamená narušit ho jako celek, ne jen jeden druh. A tuleň leopardí je jednoduše další člen tohoto antarktického ekosystému, jehož naboření ovlivní všechny, kdo jsou jeho součástí.
Nakonec je na tuleňovi leopardím fascinující hlavně to, že žije úplně mimo náš svět, a přesto budí tak silný dojem, jako by nás nějakým způsobem znal. Není v něm nic přehnaného ani teatrálního — jen čistá adaptace na prostředí, které je krásné i kruté zároveň. Když ho člověk sleduje, uvědomí si, jak moc si příroda vystačí bez našich představ a romantických příběhů. Tohle zvíře nepotřebuje, abychom mu fandili nebo ho litovali. Stačí mu, že může dál plavat mezi krami, lovit pod ledem a být tím, čím je už tisíce let: tichým, přesným a dokonale přizpůsobeným predátorem v místě, kde by většina tvorů nepřežila ani chvíli.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://animaldiversity.org/accounts/Hydrurga_leptonyx/
https://albatros-expeditions.com/discover/leopard-seal-antarctica-facts
https://www.asoc.org/learn/leopard-seals/
https://www.secretatlas.com/handbook/wildlife-and-nature-guides/antarctic/leopard-seal
https://www.doc.govt.nz/nature/native-animals/marine-mammals/seals/leopard-seal/
https://poseidonexpeditions.com/about/articles/leopard-seal/
