Na konci světa: Heimo a Edna žijí v aljašské divočině už desítky let. Nezlomila je ani ztráta dcery.

Když se Heimo Korth (*17.4.1955) ohlédne do svého dětství, nevzpomíná si na nic, co by mohl označit jako impuls pro pozdější rozhodnutí. Nevypráví o traumatických zážitcích ani o nenávisti k civilizaci. Naopak - v mnoha ohledech to bylo normální, klidné dětství v srdci Wisconsinu. Jenže právě ta normalita pro něj byla největším problémem. Byla to krajina středního Západu, kde je všechno zažité, zaběhnuté, pevné, kde se střídají roční období v přesných intervalech, kde lidé chodí do práce, v neděli do kostela a večer si sedají k večeři. Když je zima, zatopí se kamny. Když je léto, hraje se baseball. A život se posouvá dopředu, aniž by se člověk musel ptát proč. Všechno zkrátka nalinkované dopředu.

Už jako dítě to cítil jinak

Jenže Heimo takový nebyl. Už jako dítě míval zvláštní, tiché odchylky. Když ostatní vyhledávali společnost, on utíkal do lesa. Když se hrálo, on pozoroval srnky. Když rodina mluvila o „škola–práce–rodina“ jako o samozřejmém řetězci, který jednoho dne přijde, on cítil spíš závrať. Nikomu to neříkal. Jen chodil dál do lesa. A tam čichal k mechu, sledoval ticho, vnímal vítr jako něco, co má vlastní náladu, vlastní jazyk.

Většina dětí si kreslí budoucnost pestrobarevně, se spoustou lidí, aktivit, zábavy. Heimo ji viděl jinak: odlehlé místo, srub, ticho. Nepředstavoval si žádné dobrodružství, ale přítomnost. Přirozenou, nezměkčenou, bez kompromisů. Něco v něm prostě odmítalo představu, že bude sedět u pásu, chodit v šest domů a v neděli na fotbal. A jak rostl, s tím odmítáním rostl i neklid. Ne cílený, ne vzdorovitý, ale takový, který člověka probouzí v noci, aniž by věděl proč.

Když mu bylo sedmnáct, stal se neklid hlasitější než všechny rady dospělých kolem něj. Začal číst příběhy trapperů, o mužích, kteří mizeli v horách a vraceli se po měsících, o mužích, kteří znali svět jinak - zblízka, nikoliv z pohodlí vyhřáté chaty. A jednoho dne, úplně běžného, se prostě rozhodl. Nedělal kolem toho velké divadlo. Prostě se sbalil, rozloučil s rodinou, poděkoval za všechno a pronesl jen: „Musím to zkusit.“ Nikdo tomu nerozuměl. Ale on věděl, že pokud neodejde teď, neodejde už nikdy.

A tak odletěl na Aljašku. Nečekala ho tam žádná romantika. Nečekaly tam sruby z obrázků, ani nekonečné léto. Čekal tam svět, který neodpouští pomalost, neznalost ani nerozhodnost. Pracoval pro trappery staré generace, kteří měli tváře vytesané mrazem tak, že vypadali jako součást krajiny. Učili ho tvrdě. Když udělal chybu, řekli mu to. Když se mu nedařilo, nikdo ho nelitoval. „Buď to uděláš, nebo ne. A jestli ne, příroda si tě vezme,“ říkali.

Nebyl na to připravený. První týdny byly peklo. Nešlo jen o mráz, ale o absolutní samotu. O to, že se musí postarat o všechno - od masa po střechu, od dřeva po vlastní tělo. A přesto, jak čas plynul, Heimo si v té tvrdosti nalézal podivný klid. V noci, když slyšel vlky, se nebál - cítil, že je součástí něčeho opravdového. Když se ztratil v mlze, nezpanikařil - spíš přemýšlel, jestli ji dokáže „přečíst“. A když konečně postavil vlastní srub, vstoupil do něj jako do chrámu.

Ten srub byl malý, křivý, ale byl jeho. A byl přesně tím, co hledal: místo, kde nic není zadarmo a všechno má svoji cenu.

A právě tam - uprostřed světa, o kterém se většině lidí ani nezdá - se začal formovat člověk, kterým měl být.

Edna (*1958) naproti tomu nevyrůstala v civilizovaném světě plném jistot. Její dětství na ostrově St. Lawrence nebylo o volbách, ale o tradici. Narodila se do kultury, kde život plyne podle pravidel starších než civilizace samotná. Yupikové nežijí podle kalendáře, ale podle toku větru a pohybu zvířat. Umějí číst moře stejně jako jiní čtou slova. A Edna byla jejich dcerou v nejhlubším slova smyslu.

Vyrůstala v prostředí, kde ženy pracují celý den, protože práce není „role“, ale nutnost. Uměla filetovat ryby dřív, než se naučila psát. Naučila se sušit maso tak, aby se nezkazilo ani po měsících tmy. Uměla vařit s takovou pečlivostí, že nic nepřišlo nazmar. A také se naučila tichu. Tomu tichu, které nevyděsí, ale učí. Když se v noci zvedl vítr, nechodila se dívat z okna - věděla, co znamená. Když se objevila mlha nad mořem, poznala, zda přijde tání, nebo mráz.

Její dětství bylo tvrdé, ale nikdy si nestěžovala. Tvrdost tam neznamenala utrpení, ale přirozenost. A to ji formovalo víc než cokoliv jiného.

Když dospěla, opustila ostrov - ne proto, že by chtěla jiný svět, ale proto, že to tak cítila. A právě v té fázi se potkala s Heimem (1975). Byli rozdílní v detailech, ale stejní v podstatě. On toužil po světě bez masek. Ona chtěla žít v rytmu země. On hledal ticho. Ona ticho znala lépe než kdokoliv jiný.

Jejich spojení nebyl ohňostroj, jiskření a láska na první pohled. Bylo to jako když dvě řeky najdou společné koryto. Přirozené, plynulé, nevyhnutelné.

Edna měla dceru z předchozího vztahu. Heimo ji přijal jako svou. A společně začali plánovat život, který by většina lidí považovala za sebevražedný: trvalé usazení daleko uvnitř ANWR (Arctic National Wildlife Refugee, chráněná oblast na Aljašce, cca 79 000 km2) - jednoho z nejdrsnějších území na světě, odříznutého od civilizace tak důsledně, že i letadlo tam může přistát jen při dokonalém počasí.

Ale právě tam chtěli žít. Ne jako hosté, ale jako ti, kteří tam opravdu patří.

Když se člověk ocitne poprvé u srubu Korthových, je to zvláštní pocit. Ne proto, že by srub byl nějak mimořádný. Právě naopak - je to jednoduchá konstrukce z klád, s okny malými jako dlaně, se střešními trámy, jejichž robustnost prozrazuje jedinou věc: tady se nestaví kvůli kráse, ale kvůli přežití. Srub nepůsobí malebně. Nepůsobí romanticky. Působí pravdivě. A to je na něm možná to nejdůležitější - že si na nic nehraje. Srubů si postavili více a každý využívají v jiném období. Tak, jako se v průběhu roku mění zdejší příroda, i oni mění místo svého pobytu.

Ráno u Korthových nezačíná světlem, ale zimou. Zimou, která se člověku zakousne do těla dřív, než stačí sáhnout po bundě. Heimo vstává většinou první. Ne proto, že by chtěl být hrdina, ale prostě proto, že jeho tělo se probouzí podle rytmu, který se za ta desetiletí stal neoddělitelnou součástí jeho bytí. Otevře oči, posadí se na postel, promne si ruce, protože prsty ho vždy trochu bolí - stará zranění, staré omrzliny, starý život. Potom se zhluboka nadechne a v tom nádechu je všechno: mráz, ticho, smíření, odhodlání, únava i zvláštní klid, který člověk najde až poté, co dlouhé roky žije v místě, jež ho dokáže zabít.

Když vyjde ven, vzduch ho okamžitě udeří do tváře. Ne jako rána, spíš jako připomenutí, že tady nic nedostane zadarmo. Zvedne sekeru, kterou má opřenou o stěnu srubu, a jde ke špalkům. Ten pohyb je rytmus jeho života. Úder, prasknutí, úder, prasknutí. Zvuk sekery se nese mezi stromy, odráží se od ledových větví a vrací se k němu zpátky, jako by mu chtěl připomenout, že oheň není samozřejmost. Oheň je odměna. A bez něj nepřežijí.

Edna zatím v srubu zapaluje kamna. Každé ráno je to stejný proces a každý den znamená nový začátek. Kamna syčí, plameny se natáhnou, jako by nabíraly dech, a pak se rozhoří. Edna mezitím pokládá na stůl kousek sušeného masa - něco, co většina lidí vnímá jako nouzové jídlo. Pro ni je to přirozené. Její ruce pracují rychle, ale nikdy ne ve spěchu. V divočině není spěch místem pro inteligenci - spěch je místem pro chyby.

Když Heimo vejde dovnitř, krátce se na sebe podívají. Je to pohled lidí, kteří spolu žijí tak dlouho a v tak náročných podmínkách, že už nepotřebují slova. Edna mu podá hrnek, on kývne. Všechno mezi nimi je stručné - ale nikdy studené. Je to důvěra tak pevná, že nepotřebuje použití velkých gest.

Po jídle vyrazí na kontrolu pastí. Každý krok ve sněhu má zvuk, který člověk slyší jen tady - ostré křupnutí mrazu, které se nedá napodobit. Je to zvuk, který říká: „Je minus třicet. Soustřeď se.“ Heimo jde první, Edna jde za ním. Všude kolem je bílo a ticho. To ticho není mrtvé. Je plné napětí, vibrací, neviditelných pohybů, které člověk vnímá až po letech. Kdyby sem přišel někdo z města, myslel by si, že svět je tady zamrzlý. Ale oni vědí, že pod sněhem se pořád něco děje.

Dojdou k první pasti. Liška. Krásná, rusá, s huňatým ocasem. Edna i Heimo mají k takovým okamžikům zvláštní vztah. Na jedné straně vděk - že bude kůže, bude maso. Na druhé straně respekt. Nikdy nemluví o zvěři posměšně. Nikdy nepoužívají slova „jen liška“ nebo „jen bobr“. Zvíře je dar. Zvíře je práce. Zvíře je další kus jejich života.

Edna klekne a jemně zvedne tělo lišky, jako by to byla posvátná práce. V mnoha ohledech je. Heimo už mezitím pracuje s nástroji. A pak si chvíli sednou vedle pasti, na kufru saní, a jen dýchají. Z dálky je slyšet křik ptáka. Edna se zamračí, protože pozná, že ten zvuk znamená změnu počasí. Heimo nic neříká, ale jen podle její tváře pozná, že se brzy vrátí vítr.

Vrátí se domů a pokračují v práci. Večer v srubu vypadá tak, jak by si to málokdo představil. Tma přichází rychle. Petrolejka osvětluje jen malý kruh kolem stolu. Edna stojí u masa a pracuje s nožem s takovou přesností, že by mohla být chirurgem. Heimo sedí na lavici, rozvazuje boty, jeho ruce jsou popraskané, červené. Po chvíli položí ruku Edně na záda. Ne jako dotek lásky, ale jako sdíleného ticha. A ona ten dotek opětuje, aniž by zvedla oči od masa. Hluboce intimní gesto, jehož sílu bychom v „našem“ světě asi ani neucítili.

Jenže jejich život nebyl jen o dřině. Byl i o bolesti, která nezmizí ani po desetiletích.

V létě roku 1984, po jedné z těch krátkých sezón, kdy je světlo dlouhé a člověk může skoro zapomenout, že zima existuje, se stalo něco, co zůstalo v jejich životě navždy. Vyrazili na řeku. Jen oni tři - Heimo, Edna a malá dvouletá Coleen. Holčička, která v sobě měla nezlomný klid své matky a zvědavost svého otce. Plavili se v kánoi. Voda byla studená, ale klidná. A pak, jako by se svět převrátil v jednom jediném okamžiku, se loď převrhla.

Bylo to rychlé. Strašně rychlé. Edna měla Coleen v náručí, ale proud je strhl. Heimo se snažil dostat loď zpět. Ruce ho pálily, nohy už necítil. Edna křičela, Heimo křičel, ale řeka nekřičí. Mlčí a nezpomaluje. Coleen zmizela pod vodou.

Hledali ji celé hodiny. Procházeli břehy, lezli do vody, volali, prosili. A když slunce zapadlo, věděli, že už ji nikdy neuvidí.

Tohle je bolest, která se nedá pojmenovat a snadno popsat. Heimo o tom mluví tiše. Edna o tom nemluví vůbec. Jen někdy - ve chvílích ticha - se jí stáhne ruka kolem nože o něco pevněji, nebo se jí na okamžik změní dech.

Ale zůstali.
Zůstali v krajině, která jim holčičku vzala.
Ne proto, že by byli tak tvrdí. Ale proto, že jejich domov nebyl jen místem, ale závazkem - k sobě, k práci, k životu. A ztráta nezrušila jejich půdu pod nohama. Jen z ní udělala těžší břemeno.

Roky plynuly, sruby stárly, dřevo praskalo zimou a zase se na jaře napilo vlhkosti. Zásoby přicházely a mizely. A jednoho dne se o jejich život začali zajímat lidé zvenčí - nejdřív James Campbell, později dokumentaristé. Ale ačkoliv se jejich tváře objevily v knihách a v televizi, nic podstatného se nezměnilo. Pořád vstávali brzy. Pořád pracovali víc, než se dá vysvětlit. Pořád věděli, že pracovat znamená žít.

Člověk si musí představit ten večer: Edna stojí u stolu, nůž se leskne v světle lampy. Heimo sedí u kamen, ruce má opřené o kolena. Venku hvízdá vítr, tak pronikavě, že by většinu lidí za chvíli bolely uši. Ale oni sedí tiše. V tom tichu není nic bolestného. Je to ticho dvou lidí, kteří spolu prošli víc, než by kdokoliv vydržel.

V takových chvílích se neptají, proč tam jsou. Neodůvodňují si svůj život. Ten život prostě je. Jako sníh. Jako oheň. Jako dřevo pod jejich rukama.

A právě v tom je jejich síla. Ne v hrdinství. Ale v neochvějnosti. Naučili se přijímat život takový, jaký je.

Základem je upřímnost - ke svému okolí, ale i k sobě samému

Když se někdo pokouší pochopit, jak může vztah dvou lidí přežít desítky let v tak kruté krajině, většinou si představuje, že musí být neobyčejně silný. Ale skutečnost je jiná - nemusí být nutně silný, ale musí být opravdový. Faleš, přetvářka nebo nevyslovený hněv se v divočině nedají schovat. Každá drobná trhlina se zvětší. Nedostatek respektu se vrátí jako bumerang. A každá hádka, která se v civilizaci rozplyne mezi prací a zábavou, tady pulzuje mezi dvěma lidmi celé dny a narušuje každodenní rytmus. A narušení rytmu ohrožuje život samotný.

Heimo a Edna přežili ne proto, že by byli nedotknutelní, ale proto, že jejich vztah byl tichý, pevný a pravdivý. Nikdo z nich neměl potřebu dokazovat si převahu. Nikdo nečekal, že ten druhý bude žít podle jeho představ. A především - oba znali hodnotu ticha.

V zimě je ticho hustší. V noci se svět smrskne do srubu, několika metrů stěn a zvuku dechu. U kamen praská dřevo a světlo lampy se třese podle toho, jak se do srubu opírá vítr. Někdy na Ednu sedne tíživý pocit - ne strach, ale vzpomínka. Vzpomínka na Coleen. Na tu malou váhu v jejích rukách, na smích, který zmizel ve vodě. Na bolest, která se nikdy nezmenšila. Ale Heimo to pozná, i když nic neřekne. Zvedne oči od práce a položí jí ruku na rameno, nebo jen sedne blíž. A Edna to přijme. V takových momentech se city neříkají - prožívají se.

Navenek působí oba zdrženlivě, tvrdě, někdy až uzavřeně. Ale jejich vztah je tvořený drobnými gesty, které by člověk zvenčí snadno přehlédl:
– tím, že Heimo vždy nechá Edně poslední teplý hrnek vody;
– tím, že Edna opravuje jeho rukavice dřív, než ji poprosí;
– tím, že oba přesně vědí, kdy toho druhý má dost.

Léto v arktické krajině je jako krátká vzpomínka na světlo. Dny se prodlouží tak, že noc skoro neexistuje. Slunce se vleče těsně nad obzorem, jako by se nemohlo rozhodnout, jestli má zapadnout nebo zůstat. A během těch pár týdnů musí Korthovi stihnout všechno - opravit střechu, doplnit zásoby, projít kus „trapline“ (území, kde kladou pasti), ulovit dost ryb, aby je pak mohli celé hodiny sušit.

Letní práce je brutální v tom, jak je nepřetržitá. Spíš než denní plán je to maraton. Ráno, odpoledne, večer - pořád něco. Žádné přestávky, žádné vydechnutí. Ale v jejich pohybech není panika. Mají roky praxe, roky chyb, roky vítězství nad vlastní únavou. Edna se pohybuje se samozřejmou přesností - ví, jak dlouho se maso může sušit v určité teplotě, ví, kdy otočit prkna, ví, kdy uskladnit zásoby dovnitř. Heimo se stará o sruby. Opravuje trámy, mění prasklé latě, rovná střechu, zpevňuje okenice. Práce není jen práce. Práce je bezpečí.

Když krátké léto končí, musí sruby zase zazimovat. Uhasit oheň, uklidit veškeré jídlo, připravit dřevo, zavřít okno tak, aby odolalo vnějšímu tlaku a schovat nářadí, aby ho nezničila vlhkost.

Když srub opouštějí, nechávají uvnitř malou zásobu dřeva. Pro případ, že by se sem jednou dostal někdo jiný, ztracený nebo promrzlý. Je to jednoduché pravidlo divočiny: co jednou může zachránit tebe, může zachránit i někoho jiného.

Zima je jiná. Zima je období, které v sobě spojuje nebezpečí, krásu, monotónnost i meditaci. Když teplota klesne pod minus třicet, všechno se zpomalí. Vzduch štípe, krystalizuje v nose. Stromy praskají tak hlasitě, až to v noci budí člověka jako výstřely. A přitom je zima zároveň obdobím, kdy je „trapline“ nejdůležitější. Pasti se musí projít všechny, i když fouká tak, že člověku vodní pára stydne ve vousech. Heimo jde první, Edna za ním. Cestičky se ztrácejí pod novým sněhem, ale oni je znají zpaměti. Z každé zatáčky, každého stromu, každého záhybu krajiny.

Tady je světem práce - ale také vzpomínky. Zima je dlouhá, a ticho si nosí všechno s sebou. Někdy sedí Edna u okna a dívá se na tmu, která se rozlévá kolem srubu jako černé moře. V tu chvíli člověk pozná, jak hluboko v ní stále žije Coleen. A Heimo to pozná taky. Vstane, obejde stůl, posadí se k ní. Nepoloží jí ruku kolem ramen jako v romantických filmech. Jen tam je. A to stačí.

Jejich vztah je jako oheň v kamnech. Nevýrazný, bez výbuchů, ale pokud o něj pečuješ, hoří spolehlivě celý život.

Když se jejich příběh po letech dostal do knihy The Final Frontiersman a později do dokumentů a seriálu The Last Alaskans, svět poprvé uviděl něco, co bylo dlouho skryté. Ale ani kamera nedokázala zachytit úplně všechno. Diváci viděli dřevo, srub, oheň, práci. Ale neviděli tiché hádky, které trvaly minutu a skončily kývnutím. Neviděli vyčerpání, které někdy přišlo tak prudce, že si Heimo musel sednout na zem, protože se mu motala hlava. Neviděli Ednu, jak v noci sedí venku na schodech a dívá se na hvězdy, které se třpytí nad krajinou, kde zemřela její dcera.

Dnes už oba vědí, že tu nebudou moct žít do konce života. Že stáří je nemilosrdné. Že tělo jednou nebude slyšet na povely tak jako dřív. Ale odchod si představit úplně nedovedou. A možná proto o tom nemluví. Prostě žijí dál - každý den tak, jako by jich měli nekonečně mnoho.

Když spolu sedí před srubem, Heimo občas vypráví o mladých letech, o tom, jak poprvé slyšel ticho tak čisté, až ho to naplnilo strachem. Edna se na něj dívá s úsměvem, ale nic neříká. A možná právě to je jejich síla: nepotřebují příběhy, aby si připomněli, kdo jsou. Stačí se podívat kolem sebe.

Dřevo, oheň, sníh.
Řeka, která dává i bere.
Srub, který stojí navzdory všemu.
A ticho, ve kterém je víc života než v tisíci slovech.

Heimo a Edna Korthovi nejsou symboly. Nejsou poslední hrdinové divočiny, ani romantické postavy. Jsou to dva lidé, kteří našli domov tam, kde ostatní vidí jen prázdno. Kteří žijí v zemi, která je testuje každý den. A kteří i po všech ranách, které jim život uštědřil, zůstali stát.

Kromě ztracené dcery mají ještě další děti, které žijí ve Fairbanks. I když Heimo a Edna stále tráví většinu roku ve svých srubech, s dětmi se pravidelně vzájemně navštěvují. V posledních letech využívají i některých moderních „vymožeností“ - Heimo už neobchází pasti vždy pěšky, ale pomůže si sněžným skútrem. Obléknou se do teplého oblečení, aniž by museli nutně spoléhat na vlastnoručně vyrobené oblečení z kůže a srsti ulovených zvířat. A i když stále musí lovit, aby se uživili, v chráněných barelech mají i trvanlivé potraviny z „civilizace“. Jejich věk už je v mnohém omezuje, přesto zvládají víc, než mnohé mladší ročníky.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://trappingtoday.com/all-about-heimo-korth-alaskan-trapper-and-woodsman/

https://catdir.loc.gov/catdir/enhancements/fy0645/2004300728-s.html

https://www.youtube.com/watch?v=Iq0rZn8HFmQ&t=568s

https://aksportingjournal.com/the-last-alaskans/

https://www.hollywoodsoapbox.com/interview-heimo-korth-still-enjoys-life-off-the-grid-on-last-alaskans/

https://www.vice.com/en/article/worlds-northernmost-dad

https://www.youtube.com/watch?v=Iq0rZn8HFmQ&t=572s