Článek
Je opravdu těžké druhého příjemně překvapit a udělat mu radost, takovou tu nezapomenutelnou. Já si pamatuji na Vánoce, kdy jsem dostala tříkolku, do které mi moji starší bratři namontovali malý motůrek, a tříkolka jezdila. Sice pomalu, ale sama, šlapat jsem nemusela. Nevím, už kdy přesně to bylo, ale do školy jsem ještě nechodila, a hned druhý den jsem s tříkolkou vyrazila ven a za chvíli kolem mne byly všechny děti z našeho sídliště a stály frontu, aby si mohly také zajezdit. Ještě ten samý rok mi ji sice někdo ukradl, ale radost z ní je ve mně dodnes.
Také si pamatuji na Štědrý den, kdy jsem dostala kočárek s mrkací panenkou, po které jsem strašně toužila, ale další dárky už dohromady nedám, Vím, že jsem dostávala spoustu knížek, ale ty jsem pokaždé očekávala. Když přemýšlím o Vánocích, když jsem měla malé děti, hned si vybavím, jak syn každý dárek vzal do rukou, a když byl měkký, ani ho nerozbaloval a odhodil ho co nejdál. Asi nejlepším dárkem bylo loutkové divadlo, to zaujalo obě mé děti, ovšem stálo mě hodně úsilí, abych je uspokojovala repertoárem. (A to divadlo je na naší rodinné fotografii.)
Dnes mám nejradši dárky, které se nějakým způsobem zkonzumují, buď vnitřně, nebo zevně. A jeden milý dárek jsem dostala minulý týden. Jela jsem z besedy a v Brně čekala na zpožděný vlak. Sedla jsem si na lavičku v nádražní hala a otevřela krabici s cukrovím, kterou jsem dostala. Přisedl si ke mně muž a celou dobu upřeně koukal do krabice s cukrovím. Vedle nás zářil vánoční stromeček, ve mně se probudila štědrovečerní vstřícnost a krabici jsem k němu přisunula: „Nabídněte si!“
Podíval se na mě, celý se rozzářil a vzal si vanilkový rohlíček. Tak jsem dala krabici mezi nás, došla koupit v automatu dvě kávy a docela hezky jsem si popovídali. Nebyl to typický bezdomovec, sice nocoval v zařízení Armády spásy, ale přes den pracoval a po Novém roce prý bude mít pokoj v ubytovně. Když se při blížil čas odjezdu mého vlaku, vzala jsem krabici s cukrovím a svému novému známému jsem jí dala. Byl slušně vychovaný a trochu se zdráhal.
„Jen si to vezměte, já už jsem dost tlustá,“ řekla jsem, abych tu patetičnost okamžiku zlehčila.
„To máte pravdu,“ souhlasil se mnou muž, vzal krabici a ještě dodal: „A to určitě přes svátky ještě něco naberete.“
A já v tom okamžiku považovala svátky za zahájené. Už totiž vím, že nejlepšími dárky jsou zážitky a na toto předvánoční setkání v Brně určitě nikdy nezapomenu.
