Článek
„Tak princezny, budete si muset sednout jinam,“ řekla paní třem dívkám, které na oněch sedadlech pro invalidy seděly. Hned jim to ale vysvětlila: „Tohle je Honzík,“ ukázala na chlapce, „je autista, nemluví a potřebuje sedět, aby byl v klidu.“ Dívky, asi studentky jedoucí ze školy, se beze slova zvedly a v mžiku byly pryč.
„To jsem tedy překvapená,“ pronesla další cestující, která seděla vedle mne. „Ti mladí většinou držkují, jsou neochotní a vás poslechli hned.“
„Proč by neposlechli, vždyť jsem jim to vysvětlila,“ řekla paní a věnovala se svému autistickému chlapci. Usadila ho, pohladila, vysvětlila mu, že my dvě, co jsme s nimi v kupé, jsme hodné paní a nemusí se nás bát. Ještě dodala, ať se dívá z okna, protože přestalo pršet a všechno je krásně vykoupané. Chlapec se usmál a obrátil obličej k oknu.
My tři ženy, které se náhodou ocitly v jednom vlaku, jsme se daly do řeči, nejdřív si vyměnily několik zdvořilostních vět a pak jsme my dvě sedící proti paní s chlapcem, okouzleně sledovaly, jak s ním jedná. Chlapec byl v jednom okamžiku velmi neklidný, ona vzala jeho obličej do dlaní, přitáhla si ho k sobě, chvíli ho hladila, pak se zeptala, jestli nemá žízeň a dala mu napít. A chlapec se opět usmíval.
„To je hezké, jak ho umíte uklidnit,“ řekla jsem a ona odpověděla, že s každým je potřeba komunikovat a snažit se ho pochopit, i když třeba nemůže mluvit, jako její chlapec. Líbilo se mi, jak se chlapec usmíval, řekla jsem jí to a ona mi zase svým klidným hlasem odpověděla, že každý, kdo je milovaný, se usmívá.
Pak jsme se s další spolucestující dozvěděly, že to není její biologický syn, že žila nějaký čas s jeho otcem, který dostal chlapce do péče poté, když se ho vlastní matka zřekla.
„No, a on to neustál, takže jsme zůstali jenom my dva,“ dodala a tvářila se spokojeně.
„Jste obdivuhodná,“ řekla jsem jí a ji to překvapilo. „To je snad normální, ne?“
A tak jsme se tedy normálně my tři ženy bavily, probraly jsme kde co, autistický chlapec pozoroval krajinu utíkající za oknem a stále se usmíval.
„Jsi moc hezký kluk,“ řekla jsem mu, když jsme se v cílové stanici loučili a měla jsem pocit, že se mi krátce podíval do očí.
Od té chvíle na ty dva pořád myslím. A určitě na ně nikdy nezapomenu. Uvědomila jsem si, jak je pošetilé stěžovat si na druhé, hořekovat, že nás seniory někdo nepustil v tramvaji sednout, nebo že nám ne vše v životě vyšlo podle našich představ. S každým se můžeme domluvit, ta paní ve vlaku zvedla tři holky ze sedadel jednou větou a v nikom to nevzbudilo ani stín trpkosti. Holky pochopily, že autistický kluk potřebuje sedadlo víc než ony, a já zase pochopila, že domluvit se dá opravdu s každým, i když třeba nemůže mluvit.
