Článek
Bylo mi asi deset let, bydleli jsme na vojenském sídlišti v Benešově, kde můj táta, voják, sloužil, a moje máma pracovala jako mistrová v čistírně a prádelně. Cestou ze školy jsem se za ní často zastavila a bavilo mě prohlížet si vyčištěné šaty, hlavně ty plesové, sváteční, a ty, které proces očisty teprve čekal, jsem si někdy mohla vyzkoušet.
Jednou visely na ramínku krásné šaty, daleko krásnější, než všechny ty, které jsem do té doby obdivovala. Byly z temně zeleného sametu, s dlouhou zvonovou sukní, s růžovým krajkovým límečkem a manžetami.
„Jé, ty jsou dětské,“ zajásala jsem a zeptala se mámy, jestli si je můžu vyzkoušet. Máma zaváhala a vysvětlila mi, že ty šaty nejsou dětské, že patří filmové herečce Věře Ferbasové, která je drobné postavy, ale je hrozně slavná. Její jméno mi nic neříkalo, byla jsem teprve ve věku pohádek a obdivovala prince Radovana a princeznu Ladu z pohádky Martina Friče Princezna se zlatou hvězdou, která se právě promítala v kinech a já ji viděla asi desetkrát.
Šaty jsem si vyzkoušela, seděly mi jako ulité a velmi nerada jsem se s nimi loučila. Máma, která prvorepublikové hvězdy velmi obdivovala, protože patřily k jejímu mládí, mi o Věře Ferbasové vyprávěla a řekla mi, že k ní jezdí pro šaty a prádlo a pak jí ho vozí vyprané a vyčištěné, neboť žije nedaleko Benešova v Ládví. Nevím, jestli takový servis tehdejší komunální služby běžně poskytovaly a prádlo zákazníkům rozvážely, každopádně Věra Ferbasová tohle privilegium měla, a když jsem se dozvěděla, že asi za dva dny jí tam vyčištěné šaty spolu s ložním prádlem povezou, zatoužila jsem tu slavnou herečku, která nosí ty nádherné sametové šaty, vidět.
Řidič, který tam tehdy zrovna byl, mi řekl, že to není problém, a můžu si s ním udělat výlet. A tak jsem asi dva dny poté vyrazila s dodávkou komunálních služeb do Ládví. Pochopitelně to nebyl jediný cíl, pamatuji si, že jsme jeli také do nedalekého dětského domova, kde řidič vyložil podstatnou část své dodávky a pak jsme konečně přijeli k domku na kraji silnice, které se dnes říká stará benešovská a jezdívalo se po ní do Prahy, když ještě nebyla dálnice.
Celá dychtivá jsem čekala na tu slavnou hvězdu, a když k brance přišla žena, která připomínala spíš pohádkovou babku kořenářku než princeznu, byla jsem zklamaná. Řidič jí vysvětlil, že jsem dcera paní mistrové a chtěla jsem ji vidět, ona se na mě usmála a řekla větu, která přesně vystihovala mé rozpoložení:
„To je ale strašné zklamání, viď holčičko?“
