Článek
Samozřejmě hned namířila ke dvěma sedadlům pro invalidy, obsazená byla obě, na jednom seděla její vrstevnice a na druhém ona dívka. Seniorka beze slova zvedla svou francouzskou hůl a do dívky píchla. Dívka se lekla, podívala se na seniorku, zvedla se a pronesla: „Aby ses, bábo, nezbláznila!“ To ovšem seniorku rozlítilo, sedla si a na dívku zaútočila: „Slepá nejsi, tak snad vidíš, že na tomhle sedadle nemáš co dělat!“
Dívka k tomu ale také měla co říct: „Nevím, proč jste na mě vzala tu hůl, přece stačilo mi normálně říct, abych vás pustila.“ Seniorka se rozhlédla po tramvaji, otočila se na ženu sedící za ní a očividně hledala spojence: „To je neuvěřitelný, co si dneska ti mladí dovolují, že?“
Ale podporu nezískala. „Nezlobte se, ale vážně se to dá řešit jinak. Na mém místě seděl mladík, ukázala jsem mu legitimaci, on hned vstal a ještě se omluvil.“ Seniorce s francouzskou holí se taková odpověď nelíbila, a jelikož poblíž nebyl nikdo, na koho by se mohla obrátit, sdělovala jen tak do prostoru, jací jsou ti dnešní mladí spratkové. Ani dívce už nemohla spílat, ta totiž hned na nejbližší stanici vystoupila.
Před časem jsem psala o tom, jak si senioři s juniory přestávají rozumět, jak se vzájemně proti sobě vymezují a kritizují se. Hlavně junioři se naváží do seniorů, protože jsou samozřejmě zdatnější na sociálních sítích a využívají k tomu různé kanály.
Můj článek měl bohatý ohlas a někteří z čtenářů mě označili za osobu, která mladé lidi nesnáší a zášť vůči nic ze mě prý doslova kape. Fakt to tak není, nepláču za zmizelým mládím, beru koloběh života jako zcela normální věc, před kterou nikdo neuteče a ani sebelepší plastické operace roky neuberou. Nemám důvod k žádné zášti, sama mám děti, jsme velká rodina a pochopitelně všem přeji jen tu nejlepší budoucnost.
Jen mi opravdu občas vadí ignorace některých juniorů vůči seniorům, a to zejména v dopravních prostředcích. Ale každá mince má dvě strany a chyba je na obou stranách, jak se ostatně ukázalo i v této tramvaji.
Seděla jsem opodál, a jelikož mě žena s francouzskou holí zaregistrovala, obrátila se na mě, potřebovala s někým souznít, neboť i já jsem seniorka. „Je to hrůza, jak se ti mladí chovají, co? Dřepí a nevstanou, nemají žádné vychování. To my v jejich věku jsme si ani nedovolili sednout, když byl v tramvaji někdo jen o trochu starší, než jsme byli my, že?“ Ukončila větu a očekávala můj souhlas.
„Nezlobte se, ale opravdu jste to mohla té dívce normálně říct, vzít na ni hned hůl, to bylo nepřiměřené,“ řekla jsem a vyrazila ke dveřím, protože tramvaj právě přijížděla do stanice. Seniorka na místě pro invalidy totiž zase zvedla svou francouzskou hůl a já si byla jistá, že tentokrát by ji bodla do mého boku.
