Dvacátník může v tramvaji sedět a sedmdesátník stát. I to je v pořádku

Jízda městskou hromadnou dopravou bývá v každé zemi docela dobrou sondou do fungování celé společnosti. O lidech se tam toho totiž hodně dozvíte. Třeba to, jak jsou k sobě ohleduplní, jak dokážou komunikovat ve vyostřených a stresových situacích (když je tzv. narváno k prasknutí a stojíte na jedné noze a ještě ne vlastní), jakou hygienu dodržují (používají například v parném létě deodoranty?), jak respektují nařízení a pravidla (přeprava zvířat, velkých zavazadel, placení jízdného) apod. Kdo byl v Japonsku, možná zažil, jak personál v metru doslova pěchuje v bílých rukavičkách lidi do metra, protože bez jejich „nátlaku“ by se do vagónu nevešli. Přesto, že jsou tam lidé narvaní tělo na tělo, snášejí to pokorně a zůstávají k sobě velmi slušní a ohleduplní (jak to jen taková situace dovoluje). Hodně to vypovídá i o celé japonské společnosti (systém, kultura, zvyklosti, narvou vás do davu až ke chcípnutí, ale v bílých rukavičkách).

Otázka uvolňování míst cestujícím, kteří z různých důvodů potřebují sedět, není komplikovaná jen u nás. Žila jsem čtyři roky v Holandsku, které je pro hendikepované zemí zaslíbenou. Ze zákona tam musí být všechny veřejné prostory bezbariérové, člověku s hendikepem se tam opravdu z hlediska mobility a dostupnosti míst žije velmi dobře. Pokud ale nastoupíte do tramvaje, autobusu nebo metra, nikdo vás nejspíš sednout nepustí, a to ani pokud máte hůl. Počítá se totiž s tím, že si řeknete. Základem tamní společnosti je komunikace a respekt. Jeho součástí je totiž i to, že nabídkou místa můžete dotyčného člověka i urazit, protože ukazujete, že ho vnímáte jako slabého a nemohoucího.

Zpět do české kotliny. U nás je o místa k sezení ve veřejné dopravě boj (týká se nejen mhd, ale i vlaků). Často neprobíhá příjemně pro žádného ze zúčastněných. Jsem hendikepovaná od dětství a tato situace mohla za to, že se pro mě stalo z cestování v mhd obrovské trauma. Proč? Protože jsem často sedávala jako dítě na místech pro hendikepované (od dětství mám průkaz závažně tělesně postiženého občana). Bylo mi deset, a to k průšvihu stačilo. Jakmile byla tramvaj plná a žádná volná místa k dispozici, mohla jsem se vsadit, že první starší člověk, který nastoupí, přijde velmi rychle ke mně, začne na mě ječet a bude mě z místa vyhazovat. Snášela jsem to tak špatně, že jsem odmítala jezdit veřejnou dopravou. Byla to zkrátka muka. Jinými slovy, mezi slovy mladý a zdravý nemusí vždy být rovnítko. A za druhé, ne každý zdravotní problém je vidět na první pohled. Tak jako může být sedmdesátník zdravý a ve velmi dobré kondici, nemusí na tom být stejně dobře dvacátník. To je právě ten respekt, který v Holandsku ctí. Respektují, že každý je jiný a nemusí to být vidět, jak na tom s kondicí člověk je. Zdatného sedmdesátníka urazíte, když mu nabídnete sezení, tomu mladému vytvoříte trauma, až ho verbálně napadnete, že nemá sedět na místě pro invalidy. Najednou ho nutíte vysvětlovat věci, které není vůbec příjemné komukoliv vysvětlovat.

Ač se to nezdá, není snadné sedět pro toho, kdo sedět opravdu potřebuje. Takový mladý člověk by nejraději stál, jen kdyby mohl. To už tak prostě bývá. Stejně, jako není snadné si o místo říct. Starší to mají o kousek snazší, protože společenské klima je nastaveno tak, že starší může potřebovat sedět. Proto věk přinesl úlevu. Dnes to mám jednodušší, ať už jde o sezení nebo o to, požádat o uvolnění místa. Pokud jsou všechna místa obsazená a musím požádat (opravdu nezvládnu za jízdy stát), vždy myslím na to, že ten, koho žádám, může mít důvod sedět. A je úplně jedno, kde sedí nebo jestli je na něm důvod vidět. Dokonce není ani důležité, jestli vlastní průkazku TP/ZTP/ZTP-P, protože každý má právo necítit se dobře, potřebovat sedět. Může jít o maminku v rizikovém těhotenství, o člověka, kterému je blbě, protože se ráno nestihl nasnídat nebo k snídani snědl něco špatného… To je nepodstatné. Respekt k někomu, komu není dobře, by měl být samozřejmostí, stejně jako to, že když jsem ok a jen se mi nechce stát, jako důvod k sezení nestačí.

Právě proto o uvolnění místa VŽDY poprosím a VŽDY PODĚKUJI. Prosím ohleduplně, většinou tak, abych neublížila: „Moc se omlouvám, bylo by ve vašich silách pustit mě sednout? Mám totiž zdravotní hendikep…“ Ještě se mi nikdy nestalo, aby mě někdo jen tak odmítl. Mladí lidé vstávají velmi ochotně. Asi dvakrát se mi stalo, že odpověď byla, že by to oslovený/oslovená nezvládl/nezvládla. Nic není v takovém případě nutné vysvětlovat, neptám se, poděkuji a většinou než požádám vedle, už mi jiný cestující místo nabízí. Mám s mladými lidmi jen ty nejlepší zkušenosti a myslím, že v tomto ohledu u nás nic špatně není. Co bohužel někdy špatně bývá, je očekávání a s ním spojená agresivita.

Očekává-li kdokoliv (a je jedno, jestli kvůli svému věku nebo z jiného viditelného důvodu), že mu bude automaticky uvolněno a nabídnuto místo k sezení v dopravním prostředku a ono se tak nestane, v žádném případě by to nemělo vyvolat jakoukoliv formu agresivity (ať již agresivitu fyzickou, nebo verbální). S tím se bohužel setkávám poměrně často. Místo toho, aby dáma v letech (kromě stáří bez zjevného zdravotního hendikepu) slušně o uvolnění místa požádala, chová se arogantně, nepřátelsky, verbálně útočí a někdy dokonce nevhodně do sedícího člověka strká (muži to téměř nikdy nedělají). A co hůř, myslí si, že je zcela v právu. Dokonce očekává často podporu od lidí ve voze (jak pěkně popisuje Maruška Formáčková v článku, na který reaguji).

Stáří neznamená vůbec nic. To, že je někdo starý, nemusí znamenat ani že je moudrý a měli bychom ho obdivovat, ani že je nemocný a měli bychom ho pouštět sednout. Někdy může být sedmdesátník méně moudrý a více zdravý než nějaký dvacátník. Slušně požádat a poděkovat ještě nikoho nikdy nezabilo. A ještě drobnost - je také důležité být připraven na odmítnutí a se slušností ho respektovat. Proč? Protože i mladý člověk může mít důvod sedět.