Článek
Ach, takže dnešní mládí si pěkně v klidu posedí, zatímco dědeček stane za ním jak strážce královské pokladny.
Inu, to je v pořádku, dvacátník si prý sedí, protože byl unaven z moderních útrap – má zřejmě na starosti tolik aplikací, že mu nezbývá energie ani na základní úkony, jako je stát.
Zato sedmdesátník? Ten, přátelé, má poctivě vycvičené nohy na stání v tramvaji, neboť ví, že každá zatáčka může přinést dobrodružství v podobě nečekaného tanečního čísla.
Zkuste si představit takového dědečka, který si prošel vším – poničená tramvajová sedadla ho nerozhodí, protože si ještě pamatuje, jak to bylo jezdit na dřevěných lavičkách a s revizorem za zády.
Představa, že dnešní mládež by si stoupla a uvolnila místo? Kdepak, to by se snad ani nestalo, protože držet rovnováhu mezi cestou do školy a skrolováním na mobilu, to je výkon sám o sobě.
Stařík si říká: „Když to mám stát, tak já to vydržím!“ a k tomu ještě nasadí ten svůj úsměv. Je to přece rutina – stání už má v malíčku.
A pak tu máme situaci, kdy mladí prý cítí potřebu pečovat o svou křehkou psychiku, takže si v tramvaji pěkně sednou. Tělo je jako křehká vázička, a kdepak se nechat vyklopit při prudkém brzdění! Kdepak, ti naši sedmdesátníci už zvládnou stát na jedné noze, jako kdyby vyhrávali na nějaké olympiádě pro mistry rovnováhy!
Tramvaj jede, dvacátník či patnáctiletá stále spokojeně či znuděně sedí, zatímco sedmdesátník dál stojí – a je to úplně v pořádku.
Dědeček se totiž připravuje na akrobatické vystoupení. Tak si všichni pěkně vystojme frontu, protože dnešní mládež přece jen trochu odpočinku potřebuje – má před sebou ještě cestu a my, co už jsme svoje roky odseděli, se ještě rádi postavíme.
Hanba starým lidem, že?! Proč nejezdí raději sanitkou či na oslovi, že?
