Vážený soudruhu, sdělujeme ti, žes byl zařazen

Skoro dva roky se mi válí v šuplíku pracovního stolu jeden spis. Dostal se ke mně při vyklízení. V té spoustě spisů jsem ho mohl snadno přehlédnout nebo skartovat. A pravděpodobně by si nic jiného ani nezasloužil. Ale já se nechci pasovat do role soudce. Nejsem ani žádný expert na politiku, minulý režim a vlastně o ničem nic moc velkého nevím a stále se něco učím.

Ten spis mě ale inspiroval k sepsání malé názorové úvahy na téma minulého režimu. Já sám si toho ze socialismu moc nepamatuji a jestli něco ano, tak je to z fotky, kde sedím na bílém nočníku s kalhotami dole a se šusťákovou bundou s kapucí na hlavě. Nemohu a ani nechci soudit.

Přemýšlet ale mohu a myšlenky ve mně vzbuzují velký rozpor. Dnes si lidé komunismus idealizují, protože v té době byli mladí a plní síly. Svět vnímali jinak a samozřejmě se k tomuto modelu přirozeně vrací. Já nejsem zas tak starý, ale také se vracím do devadesátek a idealizuji si období dětství a dospívání. To je přirozené. Kdo mohl v osmdesátém devátém odhadovat, jakým směrem se bude svět ubírat v dalších třiceti letech? To přeci není možné. Ale lidé často lpí na minulosti a mnoho z nich by se do ní rádo vrátilo.

Spis, který se mi dostal na stůl, se jmenuje „Pozvánka a pokyny pro účastníky zájezdu“. Spíše, než pozvánka se sem hodí ty pokyny. A když čtu mezi řádky, lze jej charakterizovat asi takto:

„Milá soudružko, dovolili jsme ti vyjet za hranice našeho ráje. Ale běda Ti, jestli prodáš něco ze soukromých věcí nebo nebudeš přispívat ke zdaru zájezdu celého kolektivu.“

Lidé, kteří se v komunismu narodili, si toto nevybrali. Tedy ne, pokud se máme bavit na racionální materialistické úrovni. V této době vyrostli a do jisté míry vnímali toto zacházení se svobodou člověka jako normální. Reflexe se dostavuje většinou až v dospělejším věku, kdy člověk zjišťuje, že to třeba až tak normální být nemusí.

Slova jako „kolektiv“ a „zdar“ se používaly až příliš často. Dnes se používají zase jiná hesla, která za třicet let budou možná působit stejně komicky, jako ta v tomto spisu. Z dnešního pohledu mi to opravdu přijde celé naprosto směšné. Ale taková byla realita. Co je psáno, to je dáno.

Dnes máme obavy z umělé inteligence. Ale při čtení tohoto spisu mám silný pocit, že text psal robot. „Sdělujeme Ti, že jsi byl zařazen“. Běhá mi mráz po zádech. „Věříme, že si budeš vědom odpovědnosti a důvěry“. Přitom je zřejmé, že o žádnou důvěru se v žádném případě nejedná. Z tohoto režimu je cítit především strach.

Z mého psaného projevu je jistě cítit odpor vůči této době a režimu. Ale to není odpor vůči době, ve které jste se narodili, vyrostli a formovali. Nechápejte mě prosím špatně. Je to odpor vůči režimu, který neumožňoval člověku růst. A růst vyžaduje vždy především svobodu. Robot nemůže růst. Může jen sloužit.

Ačkoliv jsem byl dítě, tak devadesátky si celkem dobře pamatuji. Zajímavé je především to, že dnes se devadesátky různě skloňují jako období válek mafií a velkého chaosu. Ale mně, jako dítěti to tak nepřišlo. Dovedu se tedy velmi dobře vžít do pocitů lidí, kteří se narodili o dvacet nebo třicet let dříve.

Co je vlastně normální? Nic takového neexistuje. Svoboda, ve které nyní žijeme, je také celkem relativní. Ta ohrádka se trochu rozšířila, ale nezmizela. Není tolik vidět a na její hranici žije jen hrstka lidí. Co je ale důležité, že i když žijeme stále v jakési ohrádce, ona nám umožňuje růst. Umožňuje evoluci ducha. Informace, které k tomu potřebujeme, máme svobodně k dispozici. Jak s nimi nakládáme, je naše věc.

To je to zásadní, co minulý režim lidem neumožnil. Neumožnil jim růst. Pošlapával základní práva lidské bytosti. Pošlapával svobodu. A nakonec, jediná svoboda, kterou člověk má, je ta duchovní. Chaos dnešní doby nám umožňuje této svobody dosáhnout. Ztrácíme se totiž v tom, kým jsme. Už jen existence desítek pohlavních definicí vyjadřuje v zásadě jednu jedinou věc. A sice to, že absolutně nevíme, kým jsme.

Psát o minulém režimu je velmi snadné i když ho sám člověk nezažil. Stačí si najít téma a munice se najde sama. To ale není účelem mé úvahy. Snažím se vžít do lidí, kteří jím prošli. Tento příběh se týká matky nebo otce naší rodinné známé, která se narodila roku 1966. Spadá tedy asi do šedesátých let minuléh století.*

Rozdíl oproti minulé době a dnešního světa je ten, že dnes sice nevíme, kým jsme, kdežto tam jsme to nevědět nesměli.

Se soudružským pozdravem,

autor

* Rád bych poděkoval čtenářům, kteří mě upozornili na faktickou chybu. Původně jsem myslel, že spis byl určený pro mojí rodinnou známou, protože mi sdělila, že v sedmnácti letech byla na zájezdu v Polsku. A je tedy z osmdesátých let. Fakticky je ale asi o dvacet let starší. Týká se její maminky nebo tatínka. Nepodařilo se mi už dohledat přesně.