Článek
Je pozdní páteční letní odpoledne roku 2003. Na mostě přes řeku Khabur, která vymezuje hranici mezi Tureckem a Irákem, se tvoří dlouhá kolona kamionů. Jemný prach se nekompromisně dere do kabiny všemi póry. Vozidla se pohybují dopředu jen pomalu a ve vzduchu je cítit jakési neurčité napětí. Irácká celnice, ležící na druhé straně, připomíná prachem zahalené město duchů, do kterého vedou zástupy náklaďáků. Vrací se jich přitom jen pár a člověk z nich cítí zvláštní nedůvěru.
Mezi kamiony prochází pohraniční hlídky vojáků v amerických uniformách, po zuby ozbrojených automatickými puškami. Do očí jim není vidět skrze velké sluneční brýle a šátek, omotaný přes celý obličej. Vojáci si prohlíží český kamion s neskrývaným zájmem. Jeho novota jaksi vybočuje ze zdejšího spektra nejrůznějších motorizovaných starožitností. Po chvíli se zdá, že něco konkrétního hledají, protože jeden z vojáků mluví do vysílačky a pak pokyne řidiči českého kamionu, aby vyjel z řady a následoval jej. Sám se otočí a bez ohlédnutí zpět kráčí po mostě směrem do Iráku.
Kamion pomalu objíždí kolonu, většinou iráckých a tureckých náklaďáků, trpělivě čekajících na celní odbavení. Jejich řidiči postávají poblíž a shlukují se do malých skupin, živě hovořících. Smějí se a o tématech jejich rozhovorů vypovídá snad jen divoká gestikulace rukou. Českému kamionu nevěnuje nikdo příliš pozornosti, stejně jako přítomnosti vojáků. Válka se v této zemi stala součástí běžného života. V dáli jsou slyšet přelety hlučných armádních transportních letadel. Atmosféra je napjatá jako vzduch před bouří.
Voják vede kamion až na odstavné parkoviště, kde stojí několik ozbrojených vozidel typu Humwee. Každé je obalené proti šrapnelovou mříží a na korbě je umístěno hnízdo s těžkým kulometem. Chlapík, který jej střeží, nevypadá vůbec sympaticky. Všichni se dívají směrem k přijíždějící soupravě. Zdeněk, téměř padesátiletý řidič kamionu, není procesím příliš vzrušený. V paměti má ještě relativně nedávné jízdy do Kosova s humanitárními náklady. Pamatuje také cesty do porevolučního Ruska, kde se celníci bavili střílením ze samopalů do plachty návěsu. Manželky kamioňáků pak o víkendech nedělaly nic, než že sešívaly proděravěnou plachtu po kulkách. Už toho zažil dost, a tak jen se smířeným pokýváním hlavou sleduje, že arogantní a povýšené chování vojáků se od devadesátých let příliš nezměnilo, ať už jde o armádu jakéhokoliv státu.
Jeho mladší kolega Petr, který právě oslavil dvacáté páté narozeniny, je ale myšlenkami zcela jinde. Přítomnost tolika vojáků ho děsí i uklidňuje zároveň. Jeho aktuální pocity se střídají každou minutou, zatímco Zdeněk si jen zapálí cigáro a nezúčastněně sleduje dění kolem. Pro takovou výpravu je ten pravý.
Vojáci prolézají celý kamion, vyhazují věci z beden na nářadí, baterkou koukají dokonce i do nádrží. Pasy obou řidičů jsou podrobeny důkladnému zkoumání a kontrolující voják stále něco diktuje do vysílačky. Petr se pozastavuje nad tím, jak komicky mrzačí výslovnost jejich jmen. Nakonec jim voják nese pasy zpět a vysloví pouze jednu otázku. „Speed limiter?“ Oba čeští řidiči se na sebe nechápavě podívají. Anglicky rozumí celkem obstojně, ale nějakou dobu jim trvá, než pochopí, co má G.I. Joe na mysli. Zdeněk nakonec ukáže na levý spodní roh předního skla, kde je vylepená malá kulatá nálepka, která poukazuje na maximální nastavenou rychlost omezovače vozidla, s číslem 89 kilometrů v hodině.
Voják chvíli šrotuje převod kilometrů na míle a pak nesouhlasně zavrtí hlavou. Po lámané komunikaci, kde ukazuje zejména mladší Petr své jazykové nadání, vychází najevo, že vojákovi se nelíbí, že je kamion vybavený omezovačem rychlosti. Jeho arogantní přístup se však někam vytratil, dokonce si sundal sluneční brýle a oba řidiče přivítal na tuto oblast neobvykle upřímný a milý obličej, s lehkým americkým úsměvem. Seržant si jistě uvědomil, že splnění tohoto rozkazu, tedy tvořit ozbrojený doprovod českému kamionu, naloženým záložními generátory elektřiny do Bagdádu, nebude zcela rutinní úkol.
Vysvětluje řidičům, že cizí kamiony se zde nesmí pohybovat bez vojenského doprovodu a že omezovač rychlosti nastavený na tak nízkou hodnotu je zde nebezpečný. Na cestě mohou čekat potíže a žádné vozidlo nesmí být omezováno rychlostí. Zdeněk tuší, že situace je vážná. „U starého DAFu stačilo vytáhnout pojistku a ta kobyla jela jak splašená,“ prohodí si s Petrem, který jen přikývne. Nový tahač už má ale omezovač nastavený v řídící jednotce motoru a bez diagnostického rozhraní jsou namydlení.
Následující hodiny jsou ve znamení telefonního hovoru s vedením dopravní firmy. Provolaná částka přesahuje několik tisíc korun a technik společnosti DAF navádí dva zkušené řidiče, jak udělat bypass řídící jednotky, která se svého omezení rychlosti nemíní vzdát tak lacino. Josef Hladík, hlavní technik školícího střediska DAF, tráví několik hodin nad šanony s elektrickými schématy. V koutu se na něj usmívá diagnostický vozík s přátelským jménem Davie, a on ví, že ho nemůže použít, neb řidiči, netrpělivě čekající na irácké hranici, ho také nemají k dispozici.
Po několika hodinách zkoušení se daří omezovač vyřadit z funkce a na dva české řidiče čeká pět set kilometrů válkou zmítaným krajem, kde tráva je stejně žlutá jako písek. Kde v dáli na horizontu hřmí vrcholky mocných hor, které však nikdy nedostihnou. Země, kde staré vystavěné monumenty vypovídají o dávné prosperitě a všudypřítomné vodě a zeleni. Země, kde, ač se vzduchový filtr beznadějně plní pískem a prachem, tak motor, jedoucí bez přidaných eko aditiv, ševelí a táhne jako znovuzrozený.
Jakýsi mlžný opar se vznáší nad východem, nad povodím bájné řeky Tigris. Silnice, vedoucí na Bagdád, však jako by oddělovala tento ráj plný vláhy od rozpáleného pekla na druhé straně. Ten kontrast obou krajin se zdá oběma řidičům neskutečný. Co vše dokáže ta obyčejná tekutina, které máme doma miliony litrů a která nám protéká toaletou. Petr se na chvíli přistihl, že v rozjímání dříme. Tvář má otlačenou od bočního skla. Podívá se vlevo na Zdeňka, který až křečovitě svírá volant. Vzpomene si na jeho vyprávění, kdy mu v Kosovu pod kabinou vybouchl granát nastražený na silnici. Poškozenou soupravu tehdy sotva udržel na silnici. Nemá strach, ale Petr vidí, jak mu vystupují žíly na rukou, jak křečovitě svírá volant. Jednou poučen už nezapomíná.
Petr je ale příliš unavený, než aby plýtval energií na obezřetnost. Je horko k padnutí a slunce se pomalu schovává za horizont. Petr to nedokáže vysvětlit, ale něco v něm zažívá neskutečný mír a harmonii se vším kolem. Možná jsou to ty uplynulé hektické hodiny, možná cosi zdejšího, nasáklá léta lidského utrpení dávají prostor k projevení míru v duši. Petr to neví jistě. Souprava se jemně otřásá nerovností silnice. Pozoruje nad předním sklem zavěšený indiánský lapač snů, jak při otřesech tančí na orientální melodii. Hlava mu postupně padá a on odebírá se do říše blahodárného spánku.
Jména některých postav byla pozměněna autorem.
