Článek
Upřímně, realita je taková, že i šance na nalezení kousku, který by vám zaplatil vybavení a náklady, je prakticky nulová. Tak proč tedy?
Protože šance právě není stoprocentně nulová a protože svoboda. Entusiasmus občas přiživí i nějaký ten fantastický článek o dobrodruzích žijících v dodávce nebo karavanu, kteří jezdí po světě a živí je pouze zlato a minerály, které vyrýžují z vodních toků nebo vykopou ze země. Takoví lidé jistě jsou. Ale dle mého skromného názoru, po světě chodí více lidí, kteří vůlí ohnou nerezovou lžičku než těch, co se živí rýžováním zlata tímto naturálním způsobem. A ve světovém měřítku to samozřejmě znamená zcela něco jiného. Aljaška, Austrálie, Afrika, to jsou země, kde lze ze země vytáhnout bohatství. Ale s tím samozřejmě stoupají i rizika. Země si své bohatství dobře hlídá, třebaže jsme to my, kdo tento žlutý kov učinil cenným.
Vraťme se spíš zpět do Čech. Co je u nás tou pohonnou složkou zlatokopů? Proč to dělají, když je to těžce ztrátová činnost?
Protože při tom vnímáme sami sebe jako svobodnou bytost.
Zlato tvoří jakýsi záměr. Je krásné a cenné. A ten záměr nás propojuje s bytím. Krása je nalezena v činnosti, v cestě. A každý z nás prostě vidí ta obrovská zlatá ložiska tam někde pod zemí. Kdybychom v ně nevěřili, nemuseli bychom už v životě věřit ničemu. Ani tomu, že vše nakonec dobře skončí.
Ta radost spočívá v tom usazení se u potoka, rozložení splavu. „Tsss…“, otevření plechovky s pivem. V monotónním hlasu vody uhánějící přes kameny. Šumění lesa, zahoukání projíždějícího vlaku a praskání hořícího dřeva v ohništi. A teď jste v tom a nic jiného není. Nezvoní telefony, nepípají emaily. Den se nádherně táhne jako med.
Na květu rostliny se usadí vážka a pozoruje vás. Mezi kluzkými kameny u břehu se mihne mlok. Ptáci v korunách stromů spustí křik jeden na druhého. Pilkou na švýcarském nožíku připravujete suché větvičky na zátop v ohništi. Po půlhodině pachtění stoupá z konvičky pára a zanedlouho zavoní káva. Poslední zbytky materiálu protékají splavem a vy nasypáváte další lžíci. Pod proudem vody se kamínky blyští barvami, jak je prosvětluje slunce a jak je Země stvořila. Užasnete nad jejich věčností.
Ostříte zrak na tu barvu všech barev, na metalově žlutou mezi všemi. U břehu do vody skočí žába. Chytíte ji do dlaní a prohlížíte si ji. V tu ránu vám z dlaní vyskočí zpět do vody a mizí někde pod kameny. Voda krásně chladí do rukou a kapičky této životadárné esence vám stékají po dlaních zpět do proudu této energie. Ta živost všeho kolem vás přijme.
Nebe nad hornatým horizontem se zatahuje. Vzduch je nasycený napětím z blížící se bouřky. Voda je cítit ve vzduchu. Okamžik se stává téměř statickým. Uvědomujete si sebe sama jako pozorovatele. Obě ruce máte ponořené v díře, kterou jste vykopali a která je už celá zalitá vodou z potoka. Nahmatáváte něco velkého. Trochu se ozývají plotýnky, ale touha je silnější. Taháte ven tříkilový křemen, obalený bahnem, na kterém jsou přilepeny stovky menších oblázků. Opatrně jej posazujete na ústí splavu a omýváte ho, přičemž vše, co jste na něm přinesli, protéká splavem zpět do potoka. Něco žlutého se však zachytává. Je to zlatinka. Vodou omílaná se třpytí jako miniaturní drahokam. Zastavujete náhon vody do splavu a zlatinka, uchopená pinzetou, putuje do malé zkumavky.
V knize Biggles v jižních mořích se píše, že perla, kterou právě vytáhnete z perlorodky, z moře, nebude už nikdy tak krásná a blyštivá, jako v ten moment, kdy ji objevíte. To moře ji dává jakousi nepochopitelnou kvalitu a podobu. A to samé je se zlatem. Nejkrásnější zlato je, když se blyští, zachycené v proudu splavu nebo v rýžovací pánvi. V lahvičce už nebude nikdy tak krásné jako právě v tom okamžiku zachycení. Přemýšlejme o tom. Ten okamžik objevení ho dělá tak krásným, protože v ten moment si tak nějak uvědomujeme svou vlastní bytostní krásu. A proto se vracíme a vracíme a taháme a taháme to ze země.
S touto činností přichází často porozumění. Chápeme lépe naši přírodu i to, jak jí škodíme, například odpadky. Ale vidíme i její stránku, která je nám často skryta, neboť přírodou třeba jen procházíme, ale nenecháme si ji zarýt pod kůži.
Ze soustředěné rýžovací práce, kdy jste mimochodem plně v přítomném okamžiku, vás vyruší kroky. Kolega, který rýžuje pár desítek metrů nad vámi, vás uslyšel a přišel vás pozdravit. Najednou sdílíte svá dobrodružství i poznatky s někým, kdo přišel dělat zcela to samé, často z hodně daleka. Tato náhodná setkání mám velmi rád.
Nemám přílišnou obavu, že s propagací rýžování se strhne boom, jako v roce 2020, kdy se spousta lidí ocitla díky covidové pandemii lehce bezprizorní a zájem o přírodu i rýžování prudce stoupl. Naprostá většina u toho nezůstane. Odradí je nedostatek úlovku. Je to takový malý lidský paradox. Všichni chceme ten jackpot vytáhnout. Není nikdo, kdo po tom netouží. Ale u té vody nalézáme jackpot každý den. Vždy, když se přiblížíme sami sobě nebo když vidíme šťastné děti, dovádějící s námi u potoka, vždy prožíváme jackpot.
A pravdou je, že když si dokážeme užít i ten prostý okamžik, bez vidiny nějakého zisku, budeme schopni přijímat i velkou příležitost. Necháme ji prostě přijít skrze zdánlivě malé věci.
Rýžování zlata má velkou a starou tradici. Dnes je s ním spojená další spousta dovedností. Patří k životnímu stylu trampů a jejich filozofii. Trénování schopností přežít v přírodě je dnes velmi populární v různých formách. Proč to děti učit, když naprostou většinu světa pokrývá moderní civilizace? Nejednou jsem se nad tím zamýšlel. Odpověď je prostá. Protože to rozšiřuje ducha a dovednosti, které se uplatní i ve všedním životě a k přístupu k životu. Osvojení si názoru, že nic se nebere jen tak samo od sebe a že za vším je nějaká práce. Nemusíme jít do extrému, vzdát se civilizace a odevzdat se přírodnímu životu. Jen je třeba si uvědomit a učit naše děti, že když civilizace padne, nic jiného, než příroda už není. A umět se v ní orientovat a poradit si, je vždy cenná dovednost.
A hlavně, a to je asi to nejdůležitější, jaké pocity při tom všem zažíváme? To nás dělá námi, ať už jsme kdekoliv a děláme cokoliv.

Zlatinka pojmenovaná „Mnich se skříženýma rukama“