Článek
Já miluji úvahy. Úvaha je otevřená, nevnucuje, je to zamyšlení. Není ani určená k prosazení nějakého postoje. Je to taková sonda do mysli, někdy i do duše. Čtenář si z ní může něco vzít, ale také nemusí. To je v dnešní době velmi podstatné zmínit, protože internetové diskuse se dost militarizují. Lidé se obviňují navzájem za své názory. Škatulkují se do nějakých slovních pojmů jako jsou dezoláti, chcimíři, chciválkové apod.
Ale co to všechno vůbec je? Jen mentální konstrukty. Nikdo by ale neměl být takto odsuzován za svůj názor. Demokracii jsme chtěli hlavně kvůli svobodě názor vyjádřit a také ho v rámci nějakých zákonů a pravidel společnosti žít. V čem jiném spočívá svoboda?
Dnes jsme ale často už obviňováni a proklínáni za projevení nějaké myšlenky nebo názoru. Myslím si, že to je hrozné a že si tu totalitu na sebe pleteme sami. My se do ní přímo uvádíme. Přitom své názory měníme po celý život a musíme. Jinak bychom se nevyvíjeli. Ctností není zastávat jeden rigidní názor po celý život, ale naopak si přiznat, že s věkem i prostředím se mění názory i míra objektivity. Mění se znalosti i životní priority.
Nejsem politik ani historik ani nic jinak významného. Ale úvaha je pro mě skvost. Je to prostředek, jak si sám v sobě něco urovnat, probrat, a když to motivuje i druhé, tak jen dobře. Přeci to nepíšeme vše pro sebe. I když v té nad dimenzi, vše děláme pro sebe.
Takže jaké Česko bychom chtěli pro sebe i naše děti? Musíme trochu otevřít minulost. Ale tu ne tolik vzdálenou. Nehodlám jít do dob Karla IV. Stačí devatenácté století. O co tehdy Češi usilovali? No, předně nechtěli, aby vymizel Český jazyk a kultura. Nechtěli, aby nás pohltily germánské národy. Chtěli žít ve své vlasti, něco vytvářet, podnikat.
A bum, v roce 1918 vznikla, za velmi dramatických okolností, Československá republika. Ale nezávislosti jsme si moc dlouho neužili. Převálcovali nás Němci a pak Sověti. A ti nás ždímali další desítky let.
Rok 1989 a přišel samet. A najednou to tady bylo, a i přes jisté skřípání zubů to trvá dodnes. Jsme svobodný národ. A jakou zemi chceme pro naše děti tedy? Je nás přes deset milionů, a to není zas tak málo. Švédů a Finů je méně. I Norů a dalších národů, kteří se ale ve světě těší větší úcty než my. Ten bolševický cejch, jako bychom stále měli vytetovaný na čele. Že východ je něco méně.
Jakou zemi chceme? To je podle mě naprosto zásadní otázka dneška. Asi nechceme opakovat chyby západu, který nezvládl migraci, které ale sám zasadil výhonky už desítky let zpět. A na východ také nechceme, protože jsme mnohem vyspělejší a svobodnější. A zkušenost také není nikterak povzbudivá. Vždyť jsou to primitivní burani tam od Petrohradu dál na východ. To není urážka, ani názor, no toto je zrovna fakt. Pro Čecha je urážkou, že by ho takový národ měl mít ve sféře svého vlivu. Množství není kvalita. Ale nechci tu úvahu radikalizovat.
Jakou zemi chceme? Přemýšlí nad tím vlastně někdo? Nejde o to, co můžeme vzhledem ke světovým mocnostem. Co my sami chceme? Švýcarsko je ještě menší země než my. Ve světovém měřítku je plivanec na mapě. Omlouvám se Švýcaři, není to myšleno doslova. Sami nejsme o moc větší plivanec. Ale oni si něco vybudovali. A my také můžeme. A vše ostatní jsou jen výmluvy zničené generace. Ano, celé generace byly zničeny, třebaže to období dnes spousta lidí idealizuje. Ano, dělají to, protože byli mladí. Já devadesátky také idealizuji. A ze zcela stejných pohnutek. Ale reálně to byla dost velká divočina. Víte, pokud se nepřestaneme navzájem stíhat na sociálních sítích a diskusích za naše názory, dopadneme jako obyvatelstvo v Landově Krysaři. To je velmi poučný a nadčasový muzikál. Ale ty vnitřní šarvátky a rozbroje nás všechny pouze oslabují. A nesoustředíme se na Českou zemi pro naše děti. Co vzácnějšího zde máme než naši zemi? Ptám se sám sebe, co vzácnějšího můžeme našim potomkům dát než naši zemi?
Chci, aby mohlo moje dítě svobodně říct: „Myslím si tohle“. Nebudou mi tleskat, ale ani mě nebudou mlátit. Možná o tom popřemýšlí, možná ne. Ale jedním dechem můžu dodat, (já - dítě), že za nějaký čas mám právo názor změnit. Měnit názory na základě vlastního vývoje není špatné. Špatné je se názorově přizpůsobovat, což oslabuje vlastní pozorovací schopnosti a o intuici ani nemluvě. Ta zaniká se stádním uvažováním jednotlivce.
Ale když se všichni budeme ptát, jakou zemi chceme pro naše děti, nemůžeme udělat chybu. To je správná motivace. Někomu zvenčí se nemusí líbit. Bohužel, stádní uvažování na západ i na východ je velmi znatelné. Nemyslím si, že se Němci nebo Rusové sami sebe ptají, jakou zemi by chtěli pro své děti. Takové bordel.
Švédsko mě změnilo. Jsem mu za to vděčný do konce života, ba i dál. Naučilo mě milovat Čechy. Naše kultura, posezení v hospodě, folk, trampové, hrady, lesy, rybníky a řeky. Náš humor, který právem patří na seznam UNESCO. Dvojsmysly našeho jazyka a jeho barvitost a rozmanitost. Zvláštní být za to vděčný Švédsku že? Ale ono to není tou zemí samotnou. Ta je krásná, barvitá, i když má problémy.
Je to ten odstup, co člověka změní. Už v Bibli se o tom píše, že když se syn vrací ze světa, otec ho miluje ještě víc. Proto se také chodí do světa na zkušenou. To je správně, tak to má být. Lásku k zemi lze velmi dobře získat právě tam, kde svoji zemi nemáte. A spousta lidí to tak zažívá.
Já pro děti nechci švédské ani finské Česko. Chci zemi, kde jsou všichni tito národové vítáni a uctíváni jako bratři. Ale také zemi, která se umí ohradit a prosadit proti hodnotám, které sama neuznává. A je úplně jedno odkud tyto pokřivené hodnoty přicházejí. Takovou zemi chci, aby naše děti zdědily.
Zvláštní poděkování Robertovi za jeho vyřčené myšlenky.
