Dovolená v Las Vegas: Digitální kasina, ulice plné bezdomovců a všudypřítomný pach marihuany

Poznávací dovolenou do Las Vegas spojenou s výlety po okolí jsme si naplánovali v loňském listopadu na pouhých pět dní. Tak nějak jsme počítali s tím, že by to mohlo stačit, ale nakonec byla ta krátká doba, kdy jsme prostě chtěli vidět VŠECHNO, celkem hektická. Ale vezmeme to od začátku.

Cestu jsme si zorganizovali sami, nevyužili jsme služeb žádné cestovní kanceláře. Nejlépe nás vyšlo dopravní spojení s leteckou společností KLM. Z Prahy do Las Vegas žádné přímé lety nejsou, takže naší přestupní stanicí se stal Amsterdam. Z nizozemské metropole jsme vylétali ve 12:30 a čekal nás přibližně jedenáctihodinový let. V Las Vegas jsme přistáli ten samý den něco málo po druhé hodině odpoledne. Kdo umí rychle počítat, odvodí si, že časový posun oproti středoevropskému času je -9 hodin. Takže zatímco naše mysl byla nastavena na půlnoc, v Las Vegas panoval krásný, slunečný den. Z letiště jsme se autobusem dopravili do nedaleké půjčovny vozidel, kde jsme měli předem sjednanou rezervaci automobilu. Trocha papírování a pravá dovolená mohla začít.

Rozhodně jsme po příletu nemínili ztrácet čas nějakým spánkem a hned jsme vyrazili do ulic. Ubytovali jsme se v hotelovém řetězci Best Western, samozřejmě hned na hlavní třídě Las Vegas Strip, v blízkosti těch nejznámějších kasinových hotelů. V listopadu se teploty pohybují kolem 15 stupňů, v noci může ale teplota klesnout o dalších deset stupňů. Trochu jsme to podcenili s oblečením, večer by se bunda hodila, bohužel jsme si vzali pouze zimní vesty. Ale přežili jsme to bez úhony.

Ve všední den vás hlavní třída neupoutá tolik jako v noci, kdy všude svítí tisíce světel nejrůznějších barev. Ať už vejdete do jakéhokoliv hotelu, ocitáte se okamžitě v kasinu. Každý podnik má venku na ulici malý amplion, ze kterého se ozývají skvělé akční nabídky tipu: „Při nákupů žetonů za 50 dolarů od nás dostanete navíc žetony v ceně 10 dolarů zdarma!“ A tak se procházíte po slavné Las Vegas Street, posloucháte hlasy přicházející k vám shůry, ale pozor, dívejte se raději dolů pod nohy. Může se například stát, že hned u vstupu do hotelu se válí klidně čtyři nebo pět bezdomovců vedle sebe a nahřívají se nad teplou ventilací, která je vyvedená z chodníků. Trochu nás zarazilo, že to hoteliérům nevadí, ale očividně se s tím nic dělat nedá a místní už si zvykli. Bezdomovců je tu opravdu hodně. Přemýšlím, jestli sem tihle chudáci kdysi nepřijeli pohádkově zbohatnout, aby nakonec dopadli takhle. Ve městě hříchu je všechno možné.

Ještě jedna věc nás při procházce po hlavní ulici překvapila. Marihuana je cítit všude. Po pár hodinách už si na to zvyknete a ani vám to nepřijde, ale pak kolem vás někdo projde a ten silný odér vás znovu praští do nosu. Hned poznáte, kdo má tuhle rostlinku nacpanou snad do všech kapes. V tu chvíli jsme nevěděli, že marihuana se dá v Las Vegas nakupovat zcela legálně, nezákonné je pouze konzumovat ji na veřejných prostranstvích. Takže tenhle byznys tady frčí ve velkém, je tu spousta legálních obchodů, kde si můžete dopřát prvotřídní zboží.

Prošli jsme se kolem věhlasných hotelů jako jsou Caesars Palace, Bellagio, Flamingo, Cosmopolitan či Paris Las Vegas. Ten poslední vás ohromí zmenšeninou Vítězného oblouku nebo Eiffelovy věže, na jejíž špičku můžete vyjet a obhlédnout celé Las Vegas hezky z výšky. Stejně úchvatná podívaná se vám naskytne i z velkého ruského kola, které stojí kousek vedle. Další zajímavostí hlavního boulevardu jsou nejrůznější maskoti, dívky spoře oděné a zdobené velikými ptačími pery, nebo třeba pokřikující kovbojové. Všichni se k vám hrnou, abyste si s nimi mohli udělat fotku. Za takovou malou službičku vás ale okamžitě zkásnou minimálně o deset dolarů. Takže utíkat, utíkat před nimi!

Na další den jsme si naplánovali výlet k nedaleké Hooverově přehradě. Toto vodní dílo bylo postaveno na řece Colorado ve 30. letech 20. století a tehdy samozřejmě získalo status největší vodní přehrady a nejvýkonnější vodní elektrárny na světě. S výškou 221 m je druhou nejvyšší přehradou v USA. S její stavbou se pojí spousta zajímavých informací, které si můžete poslechnou během turistické prohlídky s průvodcem. Uvidíte tu velké potrubní tunely a obrovské turbíny, které jsou součástí celého díla. Od průvodce jsme se také dozvěděli, že v posledních letech elektrárna pracuje už jen na 27 %. Vody pomalu ubývá, srážek je čím dál méně a přehrada postupně vysychá. I tak jsme si podívanou na toto velkolepé dílo opravdu užili.

Druhý večer v Las Vegas jsme se rozhodli dopřát si jednu luxusní večeři, a to ve zmíněném hotelu Paris Las Vegas. I tady si totiž otevřel restauraci slavný britský kuchař Gordon Ramsay. Tato restaurace je zaměřená především na steaky. Co se mi na amerických restauracích líbí, je především personál. Číšník se vám hned na začátku představí jménem a pak se o vás celou dobu stará, přičemž se nepřestane usmívat. A neplatí to jen o luxusních restauracích, stalo se nám to i v běžném americkém řetězci. Amíci jsou prostě tak nějak více v pohodě, nejspíš vědí, že nejvíce se bohatne na spropitném.

Steak v restauraci u Ramsaye byl ten nejdražší, který jsme v životě měli, ale musím uznat, že masíčko se doslova rozplývalo na jazyku. Trochu jsme doufali, že za tu cenu jsou všechny přílohy k masu už v ceně, ale omyl. Moje vcelku obyčejná bramborová kaše byla zaúčtována jako další položka za dvacet dolarů a manželův chřest zrovna tak. Nutno připustit, že tady nešlo jen o excelentní jídlo, ale taky o nevšední zážitek, a i ten je třeba ocenit - nejen duševně ale i finančně.

Následující den nás čekala návštěva věhlasného Grand Canyonu. Cesta k turistickému místu zabere autem z Las Vegas asi dvě hodiny. Během jízdy zaujatě pozorujete kamenitou poušť všude kolem. Sem tam nějaké bodláčí nebo kaktus, najednou vidíte řadu poštovních schránek a sem tam pár chatrných obydlí nebo obytných přívěsů. Ať už tyto příbytky vypadají, jako by patřily nějakému chudákovi, nejspíš to tak nebude, protože u každého takového domečku stojí mohutný, nablýskaný vůz, jako dělaný na jízdy v nehostinném terénu. Je vidět, jakých komodit si v tomto americkém státě a nejspíš i v těch ostatních, cení nejvíc.

Rudý a hornatý zemský povrch v okolí Grand Canyonu vás nutí myslet si, že jste se ocitli někde na Marsu. Je to opravdu hodně jiné než naše nazelenalé české kopečky. Zkrátka řečeno, vaše zrakové buňky si pošmáknou stejně dobře jako ty chuťové předešlý večer u Gordona! Turistický autobus vás vezme na prohlídku Skywalk - nad hlubokou propastí je tu vybudovaná terasa s proskleným dnem, takže všichni si tu vykračují hodně opatrně, někteří se odmítají dívat pod nohy, občas někdo zavýskne. Varování pro ty, co mají závratě z výšek - tady by se vám skutečně neudělalo dobře. Následně vás autobus vyhodí na dalším stanovišti, kde se můžete procházet podél kaňonu klidně celý den a udělat si miliony fotek. Kromě toho tu uvidíte i uměle vytvořená dřevěná týpí původních indiánských obyvatel.

Třetí den jsme si museli přivstat, protože nás čekala delší cesta. Brzké vstávání nám nicméně nevadilo, protože jsme každou noc měli v mozku ještě pořád nastavený evropský čas, takže jsme v noci nemohli spát. Když jsme dovolenou plánovali, chvíli (ale opravdu jen chvíli) jsme váhali nad možností zajet se podívat do Los Angeles. Město celebrit, chodník slávy, Hollywood, Beverly Hills, filmová studia, Malibu - to vše by vás v poklidu zaměstnalo na týden, ale my to chtěli všechno alespoň očkem zahlédnout v jediném dnu! A tak jsme vyjeli.

Z Las Vegas do LA to trvá přibližně pět hodin autem. Nocleh jsme tam měli zamluvený, protože na otočku by se to asi opravdu nevyplatilo. I otrlým řidičům, zvyklým na všechno z naší D1, tuhne pomalu ale jistě krev v žilách, když kousek od města najíždí na sedmiproudou dálnici. Všichni si to hezky pádí, jenom my nevíme, ve kterém pruhu se držet. Proč tu neudělají ještě jeden pruh pro turisty? Nakonec se nám nějak podaří dojet k pobřeží, ale trvá to. V LA nejspíš nikdo nechodí pěšky, každý raději sedne za volant, takže ucpané silnice s dlouhými štrůdly plnými aut jsou tady na denním pořádku. A těch semaforů, přijde mi, že všechny svítí hlavně červeně.

Podařilo se nám najít velké parkoviště hned u pláže, která je neuvěřitelně široká a hlavně krásně upravená. Překvapilo mě, že je skoro prázdná, pro místní obyvatele už je asi moc velká zima, ačkoliv musím upozornit, že v LA je o poznání tepleji než v Las Vegas. V listopadu teploty během slunečného dne vystoupají klidně na 25 stupňů a náš den skutečně tak teplý byl. Vody pacifického oceánu jsou ale ledové, takže stačilo svlažit chodidla, rychle udělat fotku u věže, kde vládne pobřežní hlídka, a pak si dát pořádného hambáče v  plážovém bistru.

Nikdy dřív jsme si neuvědomovali, že stokrát omílaná věta: LA je město bláznů“, není nijak nadnesená. Kousek od nás se promenáduje svalnatý, dlouhovlasý blondýn v bikinách, pořád něco pokřikuje, chvíli na to se válí se na zemi, pak zase vstane, předvádí bicepsy, a nakonec ukazuje obscénní gesta a kroutí dolní polovinou těla. No postě blázen. Hned vedle něj bezdomovec u veřejného kohoutku vytahuje prádlo z velkých igelitových pytlů a trpělivě si jeden kousek po druhém přepírá. Sedíme na pláži, žvýkáme hamburger, ale já občas zůstávám nevěřícně civět s otevřenou pusou, div mi z ní nevypadne kus rajčete. Zajímavá podívaná.

Po půldenním odpočinku na pláži opouštíme krásné pobřeží s bláznem a jedeme hledat náš hotel. Víme, že proplést se skrz kolony aut zase nějakou tu hodinu potrvá. Do setmění se nám to ale podaří. Už se těšíme na další den, to nás čeká návštěva Universal Studios. Tady se točí velké filmy, ale zároveň je to skvělý tahák na turisty. Vstup vás vyjde na necelých 3000 korun na osobu, ale když už jsme tady, tak to musíme vidět. Uvnitř vás pak čekají nejrůznější atrakce. Ty už jsou zdarma, ale pozor, na některé z nich si postojíte klidně i hodinu ve frontě. Nebo si můžete koupit VIP předbíhací kartičku a pak jste na řadě hned, ale do této vymoženosti už jsme další peníze neinvestovali.

V Universal Studios si každopádně přijdou na své například milovníci Harryho Pottera. Pro ně je tady vystavěno celé město Bradavice, stojí tu i vlak, který sem Harryho dopravil a dokonce tu stojí obří hrad, skrze který vede horská dráha. Na pití si tu můžete dát klasický máslový ležák. Ochutnali jsme ho. Můžu jenom říct, že to bylo cosi sladkého s mléčnou pěnou nahoře, ale složení jsem nebyla schopná určit. Alkohol v tom ale není. Z kouzelnického světa jsme se rychle přemístili do světa Simpsonových a dali si tam jeden hotdog a zajedli obří koblihou politou karamelem a posypanou kousky slaniny. Ano, tyto kombinace mají Američani rádi. Mně to taky chutnalo.

Jedinou atrakcí, kterou jsme opravdu chtěli vidět, byla komentovaná prohlídka filmových studií. Tady konečně uvidíte kulisy z klasických světových filmů, které všichni známe. Projíždíte tudy vláčkem a průvodce vám vypráví spousty zajímavostí. Vidíte rozbité auto z Jurského parku, načež zajedete do tunelu, nasadíte si 3D brýle a už na vás útočí dinosauři ze všech stran. Voda stříká, vláček se s vámi třese, takže to všechno navodí dokonale autentický pocit. Dále uvidíte přístavní městečko, kde se natáčely Čelisti. Ve vodě pluje obří žralok. Toho prý Spielberg pojmenoval Bruce po svém advokátovi. Projíždíme také třeba kolem vraku letadla, které režisér koupil a použil při natáčení Války světů. To a mnoho dalších filmových kulis tady uvidíte a opravdu si to užijete.

Návštěva Universal Studios vám zabere klidně celý den, my to museli sfouknout za polovinu času. Ještě jsme totiž měli za úkol najít chodník slávy a vyfotit se s nápisem Hollywood v pozadí. To všechno se nám s úlevou mého manžela podařilo, protože bez toho bych z Los Angeles prostě neodjela. Po splnění úkolu jsme se konečně vydali zpět do města hříchu a neřesti. Naposled jsme se prošli bordel ulicí (jinak to nazvat nemůžu, ale nemyslím to ve zlém, svoje kouzlo to má), a konečně si taky zkusili štěstí ve hře. Od hry mě trochu odrazuje pomyšlení, že skoro všechny automaty, dokonce i ruleta, jsou dnes už většinou v digitální podobě, čili se vám to všechno hezky promítá na velkých obrazovkách - včetně hezké krupiérky. Působí to trochu nedůvěryhodně. Ale nesmím křivdit, ve velkých kasinech jsou i klasické stoly s živými krupiéry, takže si můžete vybrat, čemu dáte přednost. Sem tam dokonce můžete narazit na klasický automat, kam hodíte čtvrťák, ale dnes už většina automatů funguje na vouchery, které si koupíte v pokladně. Podle mě to trochu ztrácí své kouzlo, ale byznys je byznys a musíme jít s dobou.

Na závěr si tipněte, kolik jsme vyhráli. No uhodli jste! Úplné ho…uby. Místo toho jsme během necelé půlhodiny utopili pár desítek dolarů. Popravdě nechápu tyhle hazardéry. Když vidím, jak rychle se tu peníze ztrácejí, opravdu nemám chuť pokračovat v tomhle blbnutí dlouho. A tak jsme si jen užívali poslední večer a pak rychle do postele. Poslední noc v Las Vegas jsme se konečně dobře vyspali, takže teď už vím, že aklimatizovat se na opačné straně zeměkoule zabere člověku přibližně pět dní. V šest ráno procházíme hotelovým lobby a míříme k recepci, abychom se mohli odhlásit. S úsměvem míjím přibližně šedesátiletou paní, která už mezi prvními zákazníky sedí u automatu a snaží se poctivě vydělat nějaké peníze. Tak tohle je Nevada a Las Vegas, přátelé. Opravdu zajímavý kousek Ameriky.

Pokud máte i vy zajímavý zážitek, o který se chcete podělit a který by byl skvělým námětem na další článek, neváhejte mě kontaktovat na e-mail: kalitera@post.cz