Článek
Začíná to výběrem oné školní brašny, které ještě někteří říkají aktovka, ale nejlépe už ji stačí označit jako batoh do školy. Těch je v dnešní době samozřejmě x-tisíc druhů barev a tvarů, ze kterých si vaše dítko může vybrat. Důležité samozřejmě je, aby splňovaly základní parametry, se kterými si dříve nikdo nedělal velkou hlavu. Každopádně by měly být lehké a ergonomicky tvarované, aby se dítkům nekřivila záda. Na to dnes hledí především rodič. Školáčkovi zase musí vyhovovat oblíbená barva a hlavně motiv. Jenomže co když zrovna v obchodě nemají žádnou s dinosaurem? A hlavně nekoupit tu samou, jakou má Jiřík od vedle! No a když po hodině debatování a uzavírání kompromisů nějaký batoh vybereme, musíme k němu ještě koupit hodící se penál / pouzdro. Některá pouzdra jsou už plně vybavená, tak proč nezabít dvě mouchy jednou ranou? Beru ho.
Jenže ejhle. O pár dní později se chystá první seznamovací schůzka rodičů se školním systémem. Každý rodič hned dostává několik papírů velikosti A4, na jednom je seznam nezbytných pomůcek do školy.
„Prosím, nekupujte dětem ta pouzdra, která jsou vybavená, většinou tam nejsou vyhovující pomůcky,“ radí jedna z učitelek. Takže jsem zase trochu předběhla dobu, pozdě bycha honit. Na seznamu A4 jsou vypsané sloupečky toho, co má koupit rodič, poté seznam věcí, které nakoupí škola a ve třetím sloupečku jsou ještě další pomůcky, které bude třeba dokoupit, ale kdo je koupí, už teda nevím a radši se ani neptám, protože se mi z toho začíná motat hlava. Tužky nejlépe trojhranné, nůžky s kulatou špičkou, desky na čísla a na písmena, zástěru do výtvarky, ubrus na lavici, pevné bačkory, pytel na věci do tělocvičny, tenisky s bílou podrážkou… klasika. A nezapomenout všechny pomůcky podepsat!
Následuje velké papírování, vyplňování a zase podepisování jako na autogramiádě. Udílení souhlasu s fotografováním dítěte, s pravidelným zasíláním informací o školních akcích, souhlas s vystavováním školních prací mimo školu, souhlas se spoluprací psychologa v případě potřeby, souhlas s testováním na návykové látky v případě podezření, že je dítě užilo. Ať už souhlasím, či nesouhlasím, všechno podepisuju, až se mi od propisky kouří.
Následují informace o docházce do školní družiny a především časové rozmezí, kdy je nejlepší dítě vyzvedávat a kdy by se vyzvedávat naopak nemělo, a především také do formuláře vypsat kdo jej bude vyzvedávat a nejlépe v kolik hodin. Nezapomenout ke všem jménům dopsat telefonní čísla! No už si připadám skoro jako u státnic a začínám se mírně potit. Hlavně všechno podepsat!
Ještě jsem ani zdaleka nestačila všechny informace vstřebat a už nám učitelka vysvětluje princip stravování ve školní jídelně. Dítěti je třeba zakoupit čip a přihlásit se na webový portál, nebo do příslušné aplikace. Přihlašovací údaje dostaneme později, nebojme se nic. Na webu pak můžeme vybrat jednu ze dvou nabízených obědových variant. Pokud chceme dítěti zařídit studentskou Isic kartu plnou výhod, může ji mimo jiné požívat místo čipu v jídelně také. Než se ale karta vyrobí, bude to chvíli trvat, takže čip stejně potřebovat budeme. K vyřízení karty hned dostávám další A4 formulář, který je třeba vyplnit. Není to povinné, ale všichni vyplňují, tak já taky.
Nakonec všichni hromadně vycházíme ze třídy, abychom se podívali, kde je družina. Místo, abych dávala pozor na cestu, snažím se sesumírovat všechny pracně nabyté informace a s hrůzou zjišťuju, že se nejspíš pro svůj plynnou formu vypařily někam do vzduchu a já vlastně vůbec nic nevím. A najednou stojím přede dveřmi do družiny a moc nechápu, kterou cestou v bludišti chodeb jsem se tam dostala? Jakmile pokračujeme do šaten, dávám už hodně bedlivý pozor, protože bych první den nerada panicky běhala s dítětem po celé škole. Na závěr dorazíme do jídelny, kde dostanu lísteček se jménem a heslem a hned musím uhradit první z dlouhého seznamu poplatků - tento je za čip. A k tomu hned další autogram!
Po třech týdnech školní docházky, kterou si ratolesti docela užívají, seznamují se a dostávají se do procesu škola hrou, následuje další rodičovská tortura-schůzka. Režim už je tak nějak nastaven, děti dělají první domácí úkoly a rodiče se aspoň ze začátku snaží nic nepokazit, na všechno dohlížet, na nic nezapomenout, všechno podepisovat, věnovat pozornost zprávám na skupince, kterou učitelka zřídila přes WhatsApp. Děti všechno zvládají. Rodiče? Netroufám si tvrdit. Já snad nakonec prošla chvalitebně.
Na druhé schůzce dostáváme další řadu informací, především o systému Edookit. Další webový portál, který dnes funguje místo žákovské knížky. Tady vidíme do detailu, co se který den probíralo, jaké mají žáci známky, co si mají připravit do předmětu, kdy se koná jaký test, kdy se jede na výlet a co se má případně zaplatit. Přečtení důležitých informací je třeba potvrdit. Dnes už se nemusíte dítěte ptát, co bylo ve škole, protože si to všechno vyčtete na internetu ještě před tím, než děti ze školy vyzvednete. Zbytek schůzky je víceméně už jenom jen o platbách - za družinu, za obědy, za zbytek pomůcek, do třídního fondu, za první focení, za autobus na první výlet… a já asi půjdu vykrást banku.
Tak si dnes říkám, jestli měli moji rodiče stejně nafouknutou hlavu i v době, kdy jsem šla do první třídy já. A taky mě napadá, že veškeré elektronické pomůcky by nám měli práci usnadňovat, ale není jich na nás rodiče najednou trochu moc? Zlatá žákovská knížka, kterou stačilo sem tam podepsat. A hlavně, jakou jsme měly my děti občas posvátnou hrůzu, když jsme onu papírovou knížku musely před naše rodiče uctivě položit na stůl. Kde jsou ty časy…
