Článek
Tragédie, hrůza, děs, šok – i tato slova jsou nedostatečná k popisu toho, co se stalo. Mnoho rodin, místo vánočního klidu a míru, prožívá nejtěžší období svých životů. Upřímná soustrast je to nejmenší, co můžeme nabídnout, avšak zdá se to být nedostačující. Na prostou otázku „Proč?“ existuje komplexní, neúplná a nepříjemná odpověď. Profily masových vrahů často vykazují podobné charakteristiky. Většinou jde o muže, často mladé, sotva plnoleté, málokdy starší než 25 let. Tato skutečnost sice souvisí s vývojem mozku v dospívání, ale dospívání samo o sobě není příčinou. Je to spíše úrodná půda, na které mohou vzklíčit traumata z raného dětství – násilí v rodině, sexuální útoky, sebevraždy rodičů, extrémní šikana. Tato traumata mohou vést k beznaději, zoufalství, izolaci a nenávisti k sobě samému, často spojené s odmítáním vrstevníky. V určitém krizovém bodě se toto může proměnit v myšlenky na sebevraždu doprovázené touhou být konečně viděn, které mohou přerůst v plán, jak si zajistit pozornost, zrůdný plán, před svou sebevraždou vraždit nevinné.
Snaha vysvětlit tyto činy jako čiré zlo, teroristický útok nebo zločin z nenávisti, nás ale odvádí od hledání řešení. Takové konstatování nám sice může přinést dočasný klid, ale problém zůstává neřešen. Abychom zabránili budoucím tragédiím, musíme rozpoznat a řešit problémy, které tyto jedince vedou k takovým činům. Diskuze o zbraních je běžná, ale je třeba si uvědomit, že násilí může mít mnoho podob a masové vraždění lze provést autem[1], nožem[2], nebo i jen slovem[3]. Zákaz zbraní sám o sobě není řešením; hlubší problém tkví v prostředí, které společně vytváříme. Jde o prostředí, kde mladí lidé čelí v turbulentním čase dospívání úzkostem a ztrátě hodnot. Lež se stala legitimním názorem a svoboda bez odpovědnosti a kázně se stává anarchie. Mrazivým příkladem je případ Olgy Hepnarové, jedné z mála žen, které spáchaly podobný čin. Ve svém dopise Hepnarová píše [4]: „Jsem zničený člověk. Člověk zničený lidmi. Mám tedy na vybranou: zabít sebe, nebo zabít druhé. A rozhoduji se takto: OPLATÍM Svým NENÁVISTNÍKŮM. Kdybych odešla jako neznámý sebevrah, bylo by to pro vás příliš laciné… Já, Olga Hepnarová, oběť vaší bestiality, odsuzuji vás k trestu smrti přejetím a prohlašuji, že za můj život je x lidí málo. Acta non verba.“ Což mrazivě ilustruje, jak rozsáhlé a hluboké mohou být důsledky osobního traumatu, které není řádně adresováno. Společnost by se měla zamyslet nad tím, jak tyto tragédie souvisí s větším společenským kontextem a jaké nastavují zrcadlo.
Sama Hepnarová ještě apelovala u soudu, aby se společnost poučila a nevytvářela „prígl knábe“, otloukánky. Význam slova je - chlapec na bití (švihání). Kdy byla v minulosti rozšířená praxe na feudálních dvorech, kde mladý princ nebo šlechtic nemohl být trestán za prohřešky pro svůj status, tak byly na dvoře děti z chudých rodin, které vyrůstaly vedle nich a dostávaly fyzické trest místo nich. Jak to souvisí? Tak že rodiče vybíjející si svoje životní frustrace na dětech, jsou základem pro takové zločiny.
Není to tak neštěstí, které přichází zvenku, ale symptom něčeho uvnitř společnosti. Je to o prostředí, které společně vytváříme. Prostředí, kde se ztrácí hodnoty, kde se lži stávají legitimním názorem, a kde svoboda bez odpovědnosti a kázně přerůstá v anarchii. V takovém prostředí se může rozvíjet nenávist nejen k sobě, ale i k celému světu, končící nepochopitelným násilím. Přenášení vlastní odpovědnosti a svalování vlastní viny na druhé a snaha trestat druhé za skutečné nebo domnělé ujmy je znakem naší doby. A pokud se nezměníme, pokud si neuvědomíme svou vlastní odpovědnost, žádná opatření nebudou stačit. Příští zrůdou se může stát ten zamlklý kluk odvedle. Jak tedy předejít dalším tragédiím? Klíčem je větší zaměření na prevenci, na rozpoznávání raných známek problémů, na podporu duševního zdraví. Musíme vytvářet prostředí, kde se každý cítí slyšen a kde jsou problémy řešeny dříve, než eskalují do takového nepochopitelného násilí. V konečném důsledku je to o nás všech – o tom, jak se chováme k druhým, jak reagujeme na problémy v našem okolí a jakým způsobem přispíváme k vytváření zdravější a bezpečnější společnosti. Naším úkolem je být vnímaví a proaktivní, abychom předcházeli podobným tragédiím. Aby se klukovi odvedle dostalo pozornosti (a pomoci) dřív, než zastřelí sebe a předtím bezpočet nevinných.