Článek
Jak jste prožili svátky a Štědrý den? Bývá u vás v klidu, nebo jste kopií rodin z Pelíšků? U nás bývají Vánoce ve znamení pohody, hlavně proto, že mám kolem sebe spoustu příkladů toho, jak si je úspěšně a dobrovolně zkazit, a bohužel nejen sobě, ale i dětem.
Dcera mojí kamarádky letos měla být na Štědrý den sama. Opustil ji přítel. Když mi to říkala, měla ještě oči plné slz. Bylo to moc čerstvé. Její máma ale naznala, že tak by to teda nešlo a víceméně jí oznámila, že bude s nimi. Byla jsem u toho a viděla, jak se holka cuká a kroutí, bylo vidět, že prostě potřebuje samotu a klid, ale nevykroutila se. V nestřežené chvíli se ke mně přitočila a postěžovala si, že u nich doma bývá na Štědrý den dusno hned od rána, protože je máma vyřízená z úklidu a příprav a celý den jenom řve.
Syn mého dlouholetého kamaráda se mi zase svěřil, jak pravidelně každý rok už od malička trpí u večeře. Nemá rád ryby. Má štěstí, že se u nich nevaří rybí polévka, ale smaženému kaprovi neunikne. A tak pro něj už léta každý štědrý večer znamená tlak táty i mámy na to, aby ho snědl. Přitom přímo před ním leží mísa plná voňavých řízků, který by si dal tak rád a s chutí. Jenomže první ryba (to se musí) a až pak řízek. A tak sedává se svěšenými rameny u stolu a šťourá se aspoň v salátu. Věděl, že ani letos řízek nedostane. Jeho smutek mi svíral srdce.
No a do třetice děti jiné kamarádky, která je přesvědčená o tom, že ví nejlíp, co si její děti přejí a co jim udělá radost. Každý rok přemýšlí a vymýšlí, co by jim koupila netradičního, aby je ohromila, a vůbec při tom nebere ohled na jejich dopisy Ježíškovi, ve kterých všechny jejich touhy jsou černé na bílém.
Její děti nedostávají dárky, které si přejí, protože jsou dražší, a čím jsou starší, tím míň je svátky zajímají. Mluví o nich jako o něčem, co by vůbec být nemuselo, přestože jejich máma si je náležitě užívá. Nechápe, proč oni ne, ale když jí řeknu, ať jim koupí raději jeden dražší dárek, který si přejí, než deset levných, co nechtějí, ani se nad tím nepozastaví. Vždyť ona ví nejlíp, jak to její děti mají a z tohoto přece musí být nadšené. No, nemusí a nejsou.
Člověku to až vhání slzy do očí, když všechny ty děti vidí, jak jsou zoufalé a rezignované, a namísto, aby prožívaly krásu Vánoc, se jen modlí, aby už to bylo za nimi a život se dostal zase do normálu. Nedivím se jim. Některé toto prožívají dokonce i u babiček, protože, jak se říká, Jaká matka, taká Katka.
Já prostě nerozumím rodičům a ani prarodičům, pro které skutečná radost a štěstí jejich dětí a vnoučků není priorita. Kteří bezhlavě dodržují tradice, bez ochoty cokoliv změnit. Upřednostňují nějaké své potřeby a představy před přáními jejich dětí a nedokážou to v sobě potlačit. Určitě někoho takového taky znáte. Můžete se jim snažit otevřít oči, jak chcete, ale oni si jedou to svoje.
Vám pak nezbývá, než vyslechnout trápení jejich dětí, popřát jim do dalšího roku hodně štěstí a věřit, že se stane něco (cokoliv), co způsobí, že příští rok budou o svátcích dospěláci v klidu. Nebudou na své děti aspoň v tomto období řvát, začnou si užívat pohled na ně, když si s radostí naloží plný talíř, že za tím nejsou ani vidět. Tetelí se blahem nad jídlem, na které se celý rok těšily a oči jim září čistým štěstím při rozbalování dárků, co si opravdu a z celého srdce přály.
Protože pokud něco nezmění, jednou to uslyší. Jednou jim jejich děti do očí řeknou Zase´s nám zkazila Vánoce! A to přece nikdo slyšet nechce.
