Co si dovolujete vychovávat moje dítě?!

Setkávám se s tím téměř denně. Především v obchodech, ale výjimkou nejsou ani restaurace či jiné prostory, kde očekáváte slušné vychování, ale narazíte na „nevychovaného spratka“, jehož rodiče ani nejeví zájem o nějaké usměrnění.

Je zvykem říkat, že něco bylo dříve lepší. Je to přirozené, protože s postupem času má člověk tendenci vytlačovat z mysli špatné vzpomínky a zůstávají jen ty lepší, čímž se zkresluje vnímání dob minulých. Přesto si dovolím tvrdit, že dříve byly děti vychovanější a rodiče více dbali na to, aby se na veřejnosti chovaly uctivě a slušně.

I dřívější výchova měla svá negativa

Rozhodně nehodlám tvrdit, že dřívější výchova byla vždy správná. Také měla své chyby a asi nelze ani žádný způsob výchovy označit za bezchybný - záleží na konkrétních dětech, na schopnostech rodičů, kteří se také musí učit, jak s dítětem zacházet. A chybování je lidské.

Dřívější výchova byla tvrdší. Tělesné tresty se používaly v mnohem větším rozsahu a také intenzitě. Trestalo se doma, trestalo se ve škole a dát jednu výchovnou mohl dítěti v podstatě i cizí člověk a rodič mu za pomoc ve výchově ještě poděkoval. Razilo se heslo, že „škoda každé rány, která padne vedle“. Oproti tomu pochval moc nebylo, takže výchova se nesla spíše v duchu - špatné trestat, dobré je samozřejmost.

Dnešní doba tento styl postupně obrací na přesný opak. Chválí se téměř za vše a tělesné tresty se dostávají na seznam zakázaného chování vůči dětem. Když dá dnešní maminka v obchodě vztekajícímu se dítěti na zadek, část lidí možná uznale a vděčně pokýve hlavou (zejména lidé starší generace), ale část lidí se bude tvářit naprosto šokovaně, že někdo mohl vztáhnout ruku na to nebohé stvoření.

Je tělesný trest přiměřenou reakcí na nevhodné chování dítěte, které nereagovalo na předchozí upozornění? Troufám si tvrdit, že nelze snadno a jednoduše odpovědět. Proč?

Spousta lidí vám řekne, že tělesné tresty dostávali a že to na nich nezanechalo žádné následky. Jenže v tomhle směru nelze generalizovat. Jsou děti, které jsou citlivější a na nich přílišné tresty mohou následky opravdu zanechat. Zároveň bylo pro mnoho rodičů mnohem jednodušší dítě potrestat, než mu vše několikrát vysvětlit, zopakovat a případně mu jít i příkladem. V tomto směru nejsou fyzické tresty opravdu ideálním výchovným prostředkem.

Na druhou stranu, i v přírodě matka své dítě plácne tlapou, když se chová nepřiměřeně. Nebo když ignoruje nebezpečí. Je lepší být tvrdší, než pak litovat přílišné benevolence, která může vést k ohrožení mláděte.

Osobně bych tedy fyzické tresty nezatracoval, ale považoval bych je za jeden z posledních možných nástrojů, které by měly být při výchově použity.

Mlč a konej, jak ti bylo řečeno

Druhým negativem, které v dřívější výchově vnímám, byla skutečnost, že děti byly vedeny k tomu, že co se jim řeklo, mělo být vykonáno. Bez ptaní, hned. Samozřejmě, pokud byla situace, kde bylo potřeba reagovat ihned, pak bylo jen dobře, že dítě zareagovalo. Protože jinak by se mu mohlo třeba něco stát. Ale na druhou stranu, takových případů je minimum a většinou jde jen o běžné denní aktivity a úkoly, kde je mnohem lepší dítěti vysvětlit, co po něm chceme a proč to chceme. Aby dítě pochopilo souvislosti a vědělo, proč by se to mělo udělat. V ideálním případě ho nechat vymyslet i způsob, jakým daný úkol splnit. Tím se podpoří i jeho fantazie, tvůrčí mysl a improvizace.

Bohužel však rodiče mnohdy nemají dost času, aby se dítěti mohli věnovat v takové míře, a tak raději volí direktivní způsob, který je jednodušší a časově méně náročný. Jsou případy, kdy je to v pořádku, ale nemělo by to tak být vždy. Co však čekat od vystresovaných a upracovaných rodičů? Lze se jim divit, že prostě zvolí snazší způsob?

Respekt a úcta

Co však nelze upřít dřívější výchově je fakt, že většinou vedla k většímu respektu a úctě dětí vůči dospělým. Je pravda, že mnohdy to bylo podmíněno strachem z trestu, což není zrovna dobře, ale děti byly prostě vychovanější, nebyly stavěny na piedestal, musely se zařadit do společnosti a fungovat, jak se od nich očekávalo. Nějaké pořvávání v obchodech, shazování věcí, mlácení do rodiče a vztekání se bylo naprosto nemyslitelné.

Od extrému k extrému

Od tvrdé dřívější výchovy se současná výchova obrátila k přehnané benevolenci až nezájmu.

Za výhody dnešní výchovy považuji skutečnost, že se řada rodičů zajímá o psychologii dětí, zajímají se, jak by se o ně měly starat, aby děti byly dobře vychovány, nevyrůstaly ve strachu, ale naopak byly pozitivně motivovány, jejich osobnosti rozvíjeny a také se bral ohled na individualitu každého dítěte. To je super.

Nevýhodou je, že hodně rodičů - a že jich je opravdu hodně - si tuto výchovu přebralo po svém a přešli do druhého extrému, kdy je dítě považováno pomalu za svaté, může cokoliv a nesmí mu být zkřiven vlásek. Dítě v jeho projevech ještě dokonce podporují. Nebo druhý extrém - dítě ignorují, nechají ho vyrůstat jako dříví v lese a považují to za správné, protože jen tak se dítě může projevovat podle svého nastavení.

A nejen, že se tak může dítě chovat doma, ale může se tak chovat i na veřejnosti a od ní rodiče očekávají, že bude jejich potomka beze slov a zamračených pohledů tolerovat.

Jenže tak to není. Můžu respektovat, že se rodič rozhodl vychovávat svoje dítě takto volně, koneckonců mi do toho vlastně nic není a jen si můžu myslet, že je to blbost. Ale pokud mě jeho nevychované dítě obtěžuje a narušuje můj prostor, moji zónu nebo moje práva, pak i já mám právo se ohradit a nastavit hranice přijatelnosti. Nemusím si nechat líbit od dítěte jeho projevy, pokud narušují můj prostor.

Klasická výchova, volná výchova a nevýchova

(Ne)výchova se dá obecně rozčlenit do tří přístupů. Klasická výchova vychází z dřívějších zvyklostí. V klasické výchově se snaží rodiče vést dítě tak, aby je poslouchalo a používají k tomu příkazy, zákazy, pochvalu, odměny, ale i tresty. V prvním kole se většinou snaží vysvětlit, co očekávají a co by dítě mělo udělat. Pokud se podaří, snaží se dítě utvrdit v tomto dobrém počínání pochvalou nebo odměnou. Pokud se to nepodaří, následují zákazy nebo tresty, aby dítě přiměli se příště chovat podle očekávání. Tato výchova má výsledky různé.

Volná výchova nechává dítěti naprosté volno v konání. Dítě je svaté a může cokoliv, často na úkor ostatních. Mnohdy to v dítěti posiluje vědomí, že vlastně nemusí brát ohled na jiné a může si dělat cokoliv. Často se stává nezvladatelné, egoistické, sobecké.

Nevýchova by se možná dala označit za takový průsečík předchozích dvou typů výchovy. Snaží se dát rovnítko mezi rodiče a dítě. Rodiče se snaží vše správně vysvětlit, jít příkladem a nechat dítěti tolik prostoru k rozvoji osobnosti, kolik je to možné, aniž by to omezilo někoho jiného. Dítě se nepodřizuje vůli rodiče, ale ani rodič se nepodřizuje dítěti. Vždy nastavuje hranice, aby dítě vědělo, že existují určité mantinely, které musí respektovat. Rodiče naslouchají dítěti a dítě se učí, že je potřeba naslouchat druhým. Berou dítě jako rovnocenného partnera a dítě se tak učí vnímat i druhé jako rovnocenné osobnosti.

Protože pro děti je naprosto přirozené učit se nápodobou.

Výjimky se vždycky najdou

Teorie je obvykle snadnější než praxe. Můžete se stokrát snažit o rovnocennou a respektující výchovu a jít svému dítěti příkladem, ale ono bude vzteklé, bezohledné a zcela vás bude ignorovat. I takové případy mohou být. Často jsou však způsobeny nějakou příčinou, která třeba není na první pohled patrná. Může se jednat o nějakou poruchu, může se jednat o reakci na něco, co třeba ani dítě není schopno popsat, protože se jedná o reakci podvědomou a může pomoci jedině psycholog (který však také nemusí být nutně úspěšný). Zkrátka, člověk si může naplánovat, jak bude skvěle vychovávat, ale realita bude jiná a obvykle výrazně těžší.

To nevadí. Všichni se neustále učíme. Jako děti se učíme, jak se chovat ve společnosti ostatních, jako rodiče se učíme, jak vychovat děti tak, aby byly přínosnou součástí společnosti, aby byly spokojené a prožily dobrý a naplňující život.

Extrémy jsou častější, než by bylo milo

Co však nepochopím, to jsou rodiče, kteří buď zcela rezignovali na výchovu svých dětí, nebo rodiče, kteří očekávají, že i ostatní lidé budou jejich děti brát jako malé božstvo a ještě se cítí dotčení, když tomu tak není.

Určitě se s tím setkala i řada z vás. Nejčastěji v obchodech, protože to jsou místa, kam chodíme velmi často a v podstatě všichni. Dále pak i v restauracích, kavárnách, zoologických zahradách, parcích, kdekoliv jinde. V klidu si nakupujete, když tu vás ze soustředění probere rachot padajících věcí a vzteklý křik malého dítěte, které se vzteká, protože něco chce. Nebo sedíte u stolu v restauraci a jen nevěřícně sledujete, jak po židli a vedlejším stolu leze dítě v botech a něco vykřikuje, aby přitáhlo pozornost některého z rodičů. A rodiče buď zoufale prosí nezvedné dítko, aby se uklidnilo, nebo jej zcela ignorují, protože mu dopřávají volnost v rozvoji osobnosti.

Nedávno jsem byl svědkem podobného chování malé holčičky a její matky v jednom zverimexu. Už při vstupu do obchodu nebyla matka ani natolik slušná, aby odpověděla prodavačce na pozdrav, který byl dostatečný hlasitý na to, aby jej mohla přeslechnout (mimochodem, ztráta schopnosti zdravit, prosit či děkovat, tedy základní slušnosti, je také velmi častým nešvarem dnešní doby). Neodpověděla matka, jak by tedy mohla odpovědět její asi šestiletá dcerka, když to nevidí ani u svého rodiče.

Procházely uličkou s hračkami pro psy, které holčička snad všechny osahala, pískající řádně promačkala a část z nich jen pohodila na zem. Prošly uličkou do zadní části, kde se nacházela akvária s rybičkami a ubikace s drobnými zvířaty. Holčička opatlala rukama snad všechna skla, na která dosáhla a aby si jí zvířátka všimla, na některá skla pořádně zabouchala.

Marně jsem čekal nějaké usměrnění ze strany matky. Nic se nekonalo, ani slovní napomenutí. Matka se procházela uličkou dál a dceru nechala klidně mlátit do skel, jako kdyby se nic nedělo. Že se některá zvířata evidentně plašila, to ji nechávalo ledově klidnou. Za chvíli holčička odběhla o kus dál, kde se nacházela škrabadla pro kočky a poskládané pelechy. V těch se několikrát vyválela, i v botách, které rozhodně nebyly nejčistší, protože venku ten den pršelo a i když byly chodníky poměrně čisté, nějaké blátíčko se na nich sem tam nacházelo. Když ji válení přestalo bavit, jala se šplhat po škrabadlech.

Se zájmem jsem sledoval prodavačku, která dítě s nelibostí sledovala a snažila se zrakem navázat kontakt s matkou, aby ji mimoslovně upozornila na to, že něco není v pořádku. Celkem marně, matka nejevila o chování dcery sebemenší zájem.

Když holčička vyšplhala na vyšší patro škrabadla, kde se nacházel nějaký pelíšek upevněný jen na jednom sloupku a začal se pod její vahou pomalu prohýbat, už to prodavačka nevydržela a došla k holčičce. Osobně bych reagoval mnohem tvrději a především bych směroval svoji reakci vůči ignorantní matce. Prodavačka se však snažila udržet příjemný přístup a holčičce vcelku klidným hlasem vysvětlovala, že škrabadlo je určené pro kočičky a že když po něm takto poleze, mohla by ho poškodit. Holčička se jen zašklebila a válela se na škrabadle dál. Prodavačka ji tedy znovu vysvětlila, že to škrabadlo nemusí vydržet, může se zlomit a dodala, že by ho pak její maminka musela zaplatit. Slova o platbě už asi zaznamenala i matka, která se najednou objevila vedle prodavačky. Očekával jsem, že alespoň nyní zareaguje a holčičku si sama stáhne a vysvětlí jí, že takhle se v obchodě nemůže chovat a už vůbec nemůže poškozovat něco, co jí nepatří. Jaké však bylo moje překvapení, když se místo usměrnění holčičky pustila prudce do prodavačky, co si dovoluje jejímu dítěti něco zakazovat a ještě říkat, že bude muset něco platit?! Nebohou prodavačku seřvala za to, že obtěžuje její dítě a že si v takovém obchodě rozhodně nic nekoupí a napíše recenzi, jakou si za rámeček nedají. Řvoucí a vztekající se holčičku chytla za ruku a odtáhla ven. Tam ji pustila a holčička se naplácla na zem, kde se mohla vztekat a plácat ještě víc. Matka si sedla na blízkou lavičku, vytáhla telefon a o dceru se dál nestarala. Možná psala „pochvalnou“ recenzi obchodu.

Rád bych napsal, že to byl ojedinělý případ, který jsem v poslední době viděl. Bohužel, podobných případů bylo víc a někdy mi přijde, že jsou čím dál častější. Buď vídám rodiče, kteří civí do telefonů a svoje děti ignorují, nebo je nechávají se chovat tak, jak by se nikdo chovat neměl.

Základem je rodič

Nekladu to za vinu dětem. Zodpovědnost za ně má především rodič, který jim má jít příkladem a též je má vychovávat tak, aby mohly fungovat ve společnosti. Jít příkladem je však základ. Podle uznávaného českého pedagoga a lektora Marka Hermana jsou děti do šesti let věku „trychtýřem bez záklopky“ - nasávají vše, co vidí a slyší a opakují to. Pokud tedy chcete, aby byly pořádkumilovné, nestačí jim říkat, že je potřeba po sobě uklízet - ony musí vidět, že to také děláte. Podle něj se dokonce 90 % naší osobnosti formuje do věku tří let. A otcové snad prominou, ale obrovskou roli a důležitost mají v tomto věku především matky.

Mnozí rodiče se snaží vychovávat svoje děti co nejvíce odlišně od způsobu, jakým byli vychováváni oni sami. Neuvědomují si však, že žádný extrém není vhodný. Je lepší hledat cestu někde mezi. Dát dítěti dostatek lásky, pozornosti, vést ho životem jako rádce. Ale zároveň ho upozornit na to, že nemůže všechno. Že musí brát ohledy i na ostatní a chovat se tak, jak by chtělo, aby se ostatní chovali k němu.

Ale když už se stane, že se dítko chová neurvale a nevhodně, měl by být rád, že se ho pokusí zastat někdo jiný a dítku ukázat přiměřeným způsobem, kde jsou hranice přijatelnosti. A ne dotyčného ještě seřvat a v dítku tak posílit pocit výjimečnosti a nedotknutelnosti.

Protože pak si fyzický trest zaslouží rodič.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů a vlastní úvahy.

https://otevrene.nevychova.cz/category/27-o-vychove-nevychovou

https://www.teorietypu.cz/vychova-deti/

https://www.medvidkovehracky.cz/blog/nejdulezitejsi-roky-vychovy/

https://psychologieprokazdeho.cz/jak-se-nevychovavaji-dnesni-deti/